Evangelium podle Tatrmana

18.06.2013 19:27

Pane, dej, ať máme dostatek blahobytu, ať můžeme utrácet více a naše srdce jsou naplněna touhou vlastnit víc – asi tak by zněla modlitba dnešní společnosti. Jak ale soudit její nenasytnost, když nenasytný je sám soudce?

„Naše generace je podělaná generace, pro nás převrat přišel buď moc brzy, anebo moc pozdě, sotva jsme si stačili zlomit páteř se státostranou, už to bylo na nic a měli jsme si ji začít lámat znovu,“ říká hlavní postava románu Cochcárna, Petr Man, požitkář a bonviván, jinak také soudce městského soudu v Praze. Zdá se totiž, že když se narodíte ve špatné době, která jasně vymezí směr vaší cesty – odmala jste vedeni k víře, podle přání rodičů se oženíte, podvolujete se režimu, ohýbáte hrb a držíte krok – je nad vámi ortel „posraného“ života již dávno vynesen. Nebo snad ne?

Doktore, já jsem si posral život

V páté knize Jiřího Bigase si hlavní hrdina na svůj život kydá hnůj po svém. Petr Man se vypracoval z premianta, pionýra a věřícího na obtloustlého úplatného soudce-ateistu, který má tolik peněz, že by se v nich mohl koupat. Zároveň však žije tak fádní život, že kdyby zemřel, pes by po něm neštěkl (leda snad ten, kterého by se týkalo dědické řízení).

Jenže hrdina se svým údělem není smířen, revoltuje. Křesťanská krize v něm kulminuje v absolutní protest proti všem tisíciletým hodnotám, které doposud přijímal.
Už nikdy zpovědnice, už nikdy na kolenou, podle paragrafu cochcárny (neboli kdo co chce) se osvobodil a odsoudil k doživotní rajské blaženosti, poživačnosti a sexuálnímu predátorství. Přestal se bránit všem pokušením – stránkám sebe sama, které celou dobu schovával pod nánosem křesťanské pokory a hrůzy z věčného zatracení. Bigas svého hrdinu vykresluje jako typického představitele současné nezřízené společnosti, která jen bere a neumí dávat. Žije ze senzací, barevných stránek časopisů a nepřipouští si jakoukoli zodpovědnost. Když žijete v době, která se programově staví jako vytržená ze všech pout, respektujíc pouze jakási pokřivená pravidla, zdá se být téměř přirozené chovat se bez ohledu na to, co by se mělo.

Žádná pravidla neplatí

Petr Man nedokáže nést následky své svobody, a tak své činy a choutky svaluje na Edelmana-Tatrmana, své alter ego, příbuzného či snad přízrak z dětství? Je tak snadné žít život někoho jiného: To ne já, to Tatrman. Jak osvobozující a zbabělé motto. V léčebně pro duševní poruchy, kde se hrdina nachází, se ze svých vzpomínek v rámci terapie vypisuje. Otázky ošetřujícího lékaře působí jako nepolevující memento, které ho nutí ohlédnout se za TatrManem, vynést rozsudek a udělat tečku za sebelítostným životem, útěkem před zodpovědností a sebou samým.
Samotné vyprávění je rozdvojené, ich-formu střídá er-forma, oba charaktery se prolínají, ač vše koná jedna fyzická schránka. Tento lehce nepřehledný styl, který střídá vnitřní monology s přímou řečí mrknutím oka, může být zprvu velkou bariérou v plynulém čtení, ale autorovi dává do rukou mocnou zbraň – zahání čtenáře do kouta, kde se zarputile ptá a přemítá, čí život žije hlavní hrdina, co je ještě pravda a kde už nastává hranice mlhavé lži, co je dílem hrdinovy fantazie a co se skutečně událo? Rozpolcenost hlavního hrdiny se tak nechtíc přenáší i na čtenáře a nekončí ani po dočtení.
Výsledný ortel tak zůstává na bedrech čtenářových. Je vinou být poslem své generace, přizpůsobit se a podlehnout kouzlu peněz? Či je vše jen snůškou slov bláznovy ukolébavky? Nebo je to vše jen další stránkou v obrázkovém magazínu? Babo, raď.

Dáša Beníšková, Nový prostor

13. 6. 2013