Tatrman z Bigasovy Cochcárny

31.05.2014 21:17

„Hrdinové“ v uvozovkách. Galerie neobvyklých, bizarních a nejednou přímo odstrašujících postav ze současné české i světové prózy. Postavy, které až na výjimky „stvořila“ dnešní společnost bez vizí a ideálů. Poživačný a mimořádně arogantní soudce Petr Man (Tatrman) z prózy Jiřího Bigase Cochcárna je příkladem člověka, který nedokázal odolat svodům a nástrahám „nové“ doby.

Bigasova Cochcárna (2012) patří stejně jako Vieweghova Mafie v Praze nebo Haklova Skutečná událost mezi prózy „docházející trpělivosti“. Autoři, kteří se přímému pojmenování nešvarů ve společnosti spíše vyhýbali a věnovali se – každý po svém a na jiné umělecké úrovni – „svým“ tématům, na začátku našeho desetiletí už ztratili trpělivost a pocítili potřebu se vyjádřit k otřesné politické kultuře, korupci a klientelismu v Čechách. Jak jinak také může spisovatel vyjádřit svou nevoli a znepokojení?

Jiří Bigas byl do vydání Cochcárny považován za spíše nenápadného, intimně laděného prozaika: jeho dosavadní prózy (Kdo se dotkne duhy, 1987, Vrahovice 119, 2009, Místečko, 2010, Supl, 2011) byly zasazeny do venkovského prostředí jižních Čech a zkoumaly osudy „obyčejných“ lidí na pozadí moderních českých dějin. V Cochcárně Bigas zužitkoval svá studia práv i zkušenosti ze svých „pražských“ let, kdy mohl zblízka sledovat, jak snadno vydělané peníze mění charaktery. Na postavě zkorumpovaného Tatrmana Bigas postihuje epidemii arogance, která na počátku nového tisíciletí postihla Čechy. Petr Man je prototypem „ohroženého“ člověka: v dětství vysmívaný obtloustlý premiant (Mastík, Buřtík), v dospělosti vystrašený právník, ochotný přizpůsobit se „potřebám“ doby, po „revoluci“ soudce žijící nudným, nezajímavým životem – ovšem jen do chvíle, než zjistí, jak snadno může přijít k velkým penězům. V tu chvíli se z ušlápnutého měšťáka stane „nadčlověk“, který pohrdá vším „póvlem“, který kolem sebe vidí. Když se napije, tryská to z něj jako láva:

„Já-já, já vám říkám, já si budu dělat, co chci!“ Už nikdy na kolenou. Skoro blábolil, jak se mu jazyk zamotával. „Dělám si, co chci! Žiju si, jak chci! Říkám si, co chci! Můžu si dovolit všecko!“ Jako by ho začala zmáhat smrtelná únava. „A komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí.“ To je moje evangelium, evangelium podle Tatrmana. „Všechny si vás můžu koupit!“ Vytáhl z kapsy hrst bankovek. „Můžu si koupit vás všechny, všechny s holou prdelí!“ Vykřikl. „Hospodo!“ A potom s očima zalitýma krví nadával vrchnímu. „Ty ne, ty starej sráči, to ať sem raději příde ta holka, ta veselá v rozkroku. Slečno, káčo pitomá, eště jednou dokola!“ (s. 76)

Cochcárna je drsnou a nekompromisní prózou, nikoli však politickým pamfletem. Bigas čtenáři nedává nic zadarmo: volí nelineární roztříštěnou kompozici, která odpovídá duševnímu stavu vypravěče. Jeho „Tatrman“ svůj životní příběh sepisuje v psychiatrické léčebně v rámci léčebné terapie, unavený, zmatený a pod silným vlivem medikamentů. Zpočátku se mu psát ani nechce, protože dobře ví, že „život Petra Mana je posraný příběh…,“ ale nakonec se rozepíše. Výsledkem je mix vzpomínek na dětství a očistné zpovědi, v níž se Man postupně proměňuje z bázlivé nuly v poživačného sobce a v souvislosti s vypitým alkoholem a spolykanými prášky postupně ztrácí soudnost a smysl pro realitu. Bigas dobře ví, že se pod jeho arogancí skrývá špatné svědomí, i to, že je tu přímá úměra: čím rychleji a čím méně poctivě člověk peníze vydělá, tím větší má potřebu se povyšovat…

Velmi pozoruhodný je závěr prózy. Příval slov, jimiž Bigas čtenáře zahlcuje, není jen uměleckým obrazem nitra šílené duše, ale především velmi nelichotivým zpodobněním naší současnosti.

Jiří Zahradnický, Moderní revue pro současné umění

3. 3. 2014

www.moderni-revue.cz/literatura/hrdinove-nasich-dnu/hrdinove-nasich-dnu-7-tatrman-z-bigasovy-cochcarny.html