Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Rožmberské povídky

09.02.2024 21:35

I malí lidé dělají dějiny, už proto, že je prožívají a hledají své místo, nikoli na stránkách učebnic, doma na proloželém kanapi a v hospodě na rozvrzané židli. A třebaže nejsou staviteli pyramid a chrámů, které přetrvají věky, i jejich kozí chlívky jsou hodny respektu, a jejich výroky, netesané do mramoru a žuly, jsou tady. Visí někde ve vzduchu, mezi kouřem z cigaret a kouřem z komínů…

 

Kulový blesk

V Rožmberku jednoho dne udeřil z čistého nebe do jednoho baráku u řeky kulový blesk. Vyhodil z domu babu i s postelí. Babě se nic nestalo, jenom dveře byly na třísky a uvnitř spoušť a všechno na cimpr campr.

Tak to aspoň vypravoval Láďa na cestě od Veverek.

Ve skutečnosti v Rožmberku u řeky žádná babka nebydlela. A Láďa…

Láďa jen blbě kecá.

 

Zloděj času

V těch časech žil v Rožmberku zloděj času.

Přišel, zaklepal, řekl dobrý den, nebo dej vám milý pánbů nebe, a když se usadil v kuchyni, nebo v parádním pokoji, řekl: Přišel jsem vás připravit o trochu vašeho času.

No bóže. Všichni nad tím jen mávli rukou. Kvůlivá chvilce člověka neubude. A času máme. Dyť je neděle a do kostela už se dávno nechodí, nějak se to v nových časech nehodí, na zahradě se nedělá a na karty je vždycky času dost. Tak si sedněte semka, ať nám hlavně nevynesete spaní.

Poseděl, vyptal se, sem tam řekl, co je kde za novinky, ve Větřní nebo až v Krumlově.

Jenom starej Semerád remcal, ale co do něj, ten remcal, remcá a remcat bude. To už je taková povaha. Času je málo a ten – ten nám ho eště ukrádá.

Je to přeci slušný člověk. No dyť to povídám, slušnej chlap, říkal o něm Zemek. Říkali to všichni, říkal to kdekdo. Jenom ten Semerád remcal.

A pak najednou umřel.

Co teď? Ptali se lidi. Co se vším zbytečným časem, nikdo nevěděl. Do kostela chodit zapomněli a na karty, na karty bylo moc brzo.

 

Špatná zpráva

Ten muž Vaškovi zavolal v šest odpoledne.

Vy mě neznáte, řekl. Já vám chci říct, že vaše žena měla nehodu.

Cože? Řekl Vašek.

Nabourala autem.

Cože?! Vykřikl Vašek, a hned si vzpomněl na skoro nové auto, na naleštěné plechy. A kde teď je?

Je teď u mě?

Moje auto! Zařval Vašek.