Místečko, kde se zastavil čas

18.04.2011 10:32

Vladimír Stanzel

Jiří Bigas Místečko, Dauphin, Praha — Podlesí 2010

Místečko Jiřího Bigase je imaginární malé městečko, kde pro většinu obyvatel platí: „Pořád se za něčím ženeme. A možná ani nežijeme. Jen fungujeme — jako automaty; vhodíš korunu a vypadne další zbytečný den.“ Rozkládá se někde v jižních Čechách, jak možno vytušit z několika topografických narážek, ale stejně tak se může nacházet kdekoliv jinde v republice. Dny slávy má dávno za sebou — na otázku, kdy bude lépe, jako by se tady odpovídalo slovy: už bylo. Město samo však není důležité, autor se primárně soustředí na jeho obyvatele a nechává je před čtenářem defilovat v jakémsi průvodu maškar, místy se podobajícím spíše středověkému danse macabre, i když se odehrává v blíže neurčené polistopadové době.
Kniha je souborem osmadvaceti krátkých, většinou ostře vypointovaných příběhů, uspořádaných víceméně chronologicky. Každý nasvítí jednoho obyvatele města, aby jeho osudem zároveň vypověděl něco i o obyvatelích ostatních. Jednotlivé postavy mnohdy prostupují z příběhu do příběhu, takže tím, že má všechny střípky mozaiky jejich životů konečně pohromadě, si čtenář může být jist teprve na konci knihy (kterou je možno také číst jako jeden jediný příběh české malosti). Tato metoda zároveň dává vzniknout a vyniknout jemnému předivu vzájemných vztahů, které jsou tak symptomatické pro většinu uzavřených společenství, obyvatele maloměsta nevyjímaje. Kapitoly jsou pojmenovány podle postav, které deskribují, a to buď jejich vlastními jmény (Lojza, Marcela, Kamil, Jiřina), nebo přezdívkami (Buchtička, Kalamajka, Svině, Donšajn), přičemž přezdívka — obdobně jako v Nerudových Povídkách malostranských — leckdy vypovídá víc o okolí, které ji udělilo, než o nositeli samém.
Jak naznačuje v úvodu použitý citát, postavy zalidňující Místečko nejsou výjimečné, jejich životy neoplývají štěstím, namnoze mají punc zbytečnosti a marnosti (i proto některé z nich odcházejí ze světa dobrovolně). Místní blázen Čunkal, lehká děva Buchtička, kriminálník Franta, okresní inseminátor a okresní bejk Dána–Donšajn, bývalý papaláš, udavač a člen PS VB Krajcr nebo vrchní klepna bába Ládka — ti všichni jsou Místečkem a jeho historií formováni, stejně tak jako zpětně svým životem Místečko formují. Zdá se, že v současné české literatuře vzniká jako jeden proud jakási obdoba tématu „malého českého člověka“ či „lidí na okraji“, jak je známe z šedesátých až osmdesátých let minulého století — snad obdoba tzv. chcípáckých filmů; nasvědčují tomu knihy Naušové, Mušky, Krejzy ad.
Konstantami života městečka je uzavřenost, strnulost, neměnnost (jak konstatuje starosta města Cvejn: „Tady se přeci nikdá nic nestane“) a pak také všudypřítomné zlo. Ne velké, fatální, kataklyzmatické, ale všední, obyčejné, banální; ve svých důsledcích však neméně destruktivní. Víra, soucit nebo empatie do vlastností „Místečkanů“ rozhodně nepatří. Když se Agnes rozhodne zabít muže, který ji brutálně týral, je po návratu od soudu (manžel byl v době útoku již mrtev — udušen zvratky) považována nikoliv za oběť, ale za vražednici a zůstává osamocena: „Ženské před samoobsluhou by snad politovaly chuděru, kterou neurvalý opilec tluče a tluče; ale zabít vlastního muže… to je proti přikázání. Slitování neměl nikdo. Nezabiješ, říkává přece velebníček v nedělním kázání v kostele.“ Stejně tak když se ukáže, že zlodějem řádícím v potravinách i jinde není „krymoš“ Franta, ale učitelka místní ZŠ, dostane se nám konstatování: „Ale komu tady záleží na jednom kriminálníkovi! Že mu křivdili? Co na tom, když studny vysychají a na obloze ani mráčku.“ Lidé tady totiž odmítají převzít odpovědnost za své činy. V posledním příběhu souboru je exhumováno tělo poslední místní hraběnky (zemřela v roce 1956 a je pochovaná v nejzastrčenějším koutě hřbitova) kvůli uložení do rodinné hrobky, aby tak konečně měla „své místečko“. Přitom se ukáže, že sám starosta ji v letech padesátých „lifroval z velkostatku za hradbou do pastoušky“. On však svou vinu vehementně popírá a dle svého mínění za daná příkoří ani nemohl: „To přece dělali komunisti. […] Tenkrát byla jiná doba — co sme mohli…“
Kompozičně je kniha sevřena rámcem, jejž tvoří hřbitov, neboť v jeho prostoru se odehrává první a poslední povídka. I tím předvedené příběhy dostávají nadčasovou platnost — herci se mění, kulisy zůstávají. Zajímavá je Bigasova práce s narativní složkou knihy — užívá sice autorského, vševědoucího vypravěče, ten ale často ustupuje do pozadí a nechává promlouvat postavy v polopřímých a nevlastních přímých řečech. Mnohdy dokonce není jasné, kdo je produktorem určitých pasáží — jako by tak do hry vstupoval kolektivní mluvčí, respektive daná pospolitost (což plně koresponduje s již zmíněnou vztahovou sítí uzavřeného společenství). Ocenit je nutno také jazykový plán knihy, který se vyznačuje hravostí, pramenící ponejvíce z polysémie a variant různých lidových mouder, přísloví a rčení: „Ale boží mlejny melou pomalu, ale jistě, melou báby. Ale ty ve frontě na maso semelou kdeco.,Teď už mele z posledního,‘ povídal Eibl, prťák v penzi.“ Věty jsou krátké, úderné, souvětí nerozvleklá, syntakticky i lexikálně vycházející z obecné češtiny; přesto autor dokáže odstínit jednotlivé příběhy i řečově. Příjemným překvapením je intertextovost souboru — například příchod zeměměřičů je aluzí na Kafkův Zámek, zmínka o ženské typologii „prdeláč × ceckounek“ na Hrabalovy Ostře sledované vlaky a hraběnčino hřbitovní místečko odkazuje k ironickému závěru Bezručova „Kantora Halfara“. Ačkoliv Místečko není literárním objevem roku, pořád jde o solidní spisovatelský počin, jenž stojí i za opakované čtení.

Host, 11. 4. 2011