Spodní proudy života

18.02.2011 09:29

Jakub Vaníček

Jiří Bigas se představil jako autor, který zachycuje napjaté mezilidské vztahy na vesnici. Svého tématu se nevzdává ani v nové knize povídek nazvané Místečko.
V nakladatelství Dauphin nedávno vyšla druhá prozaická kniha Jiřího Bigase. Tu první jsme v naší rubrice recenzovali v lednu – vydat druhou knihu už za necelý rok by se mohlo zdát přinejmenším podezřelé, zvláště pak u autora, který se jako prozaik musí nejprve etablovat. Bigas však v rozhovoru pro Deník Referendum prozradil, že náměty dlouhodobě zpracovává v konceptech a z těch pak své knihy skládá.
Sbírka povídek nazvaná Místečko v mnohém připomíná první titul, Vrahovice 119. Jednak jde o podobnost formy: obě knihy jsou povídkové, v obou se povídky prolínají v jednajících postavách a částečně i v námětech. Stálo by možná za to podrobit tento styl vyprávění hlubší analýze – autor totiž dokáže navzdory námětové autonomii jednotlivých textů jemně rozvíjet několik společných témat. A tak zatímco čteme o osudech celé řady protagonistů, v pozadí postupně vzniká obraz jejich pospolitého života. Kdo Bigasovu první knihu četl, tomu netřeba prozrazovat, že jde o obraz života na malém městě.
Tím se vysvětluje i podobnost obsahu: v Místečku totiž autor vstupuje do úzkého prostoru malého městečka a pomocí jeho obyvatel odkrývá napjaté sociální vazby či hluboko v minulosti utopené společné problémy. Zatímco v první knize ale obyvatelé Vrahovic propírali především téma poválečného přerozdělování soukromých majetků, v Místečku na nespravedlnost padesátých let téměř zapomněli.
A tomu odpovídá i posun, ke kterému v nové knize došlo. Velké téma sudetské vesnice u německých hranic se rozpustilo do obyčejných lidských trablů. Autor se pozorněji zaměřil na jednající postavy, čemuž nakonec odpovídají i názvy kapitol: Lojza, Marcela, Hugo, Panenka, Pačo atd. Daleko více prostoru věnuje charakteristikám těchto postav. Bigas se rozhodl přiblížit „obyčejné lidi“ natolik, abychom slyšeli jejich řeč a snad i cítili jejich zápach. Musí se nechat, že prostotu výrazu a horečný tok frází, vulgarit či pomluv zachytil výborně – někdy se až zdá, jako by řeč jednajících postav sestávala jen z jakéhosi ptydepe prosťáčků a ze zkomolených rčení.
Tím ale autorova iniciativa nekončí. Za touto řečí totiž zřetelně vyvstávají hlubší problémy, které postavy řeší velmi přímočaře. Pěknou ukázkou je třebas nepřímá charakteristika postavy Čunkala. Začíná takto: „Seje vítr, říkávali tatíci a pošupovali čepice do čela, když jen tak bez cíle pobíhal po městečku. Ženské ho litovaly. Nikoho neměl. Ženské mu zlořečily: Je zaneřáděný až hanba. Ženské ho proklínaly, když na ně dělal sprosté posunky; čuně. Před kostelem ho farář uhodil holí, když se vymočil na kostelní vrata – udiveně poskočil a utekl. Doma v domku za hradbou ho čekala jen samota a okna zaslepená špínou. I jeho oči byly prázdné (…).“
Zápletka pokračuje hádkami, jestli je Čunkal blázen – a jestli ho radši nezavřít rovnou do blázince, než aby dělal ostatním ve městě ostudu. Jenže tuto zásadní otázku chlapi v hospodě (ženy se tahanic u piva nezúčastňují) nevyřeší. A tak zůstane u toho, že si místní dělají z Čunkala legraci a naznačují mu, že je v obci navíc. Jednoho dne se probudí a zjistí, že vysmívaný Čunkal zmizel neznámo kam. Formálně je po problému, někde uvnitř ale moc dobře víme, že zůstalo jen u prvotního rozdělení na ty, co Čunkala hájili, a ty, kteří by ho nejradši zahrabali do země. Čunkal i přes svou retardaci poznal, že je v Místečku jaksi navíc, a odešel sám.
Čímž se dostáváme k poslednímu momentu, který obě knihy spojuje. Jedná se o spor: Vrahovice i Místečko jsou obce, kde lidé jakoby žijí věčnými hádkami. Kupí kolem sebe problémy a přetlaky, které pak vznikají, a řeší je třebas horečnatým nasáváním alkoholu nebo rvačkami. Jejich pospolitý život ale nemá čtenáře jen bavit, jak tomu bylo v normalizačních filmech o příšerně kýčovité vsi, vyvrcholivších známou Troškovou trilogií. Bigas přece jenom míří jinam, totiž ke spodním proudům života, k nenávistem, pomluvám a k jiným nepravostem. Taková autorská strategie je náročná, vždyť není nakonec nic jednoduššího než si vystačit s žánrovými obrázky lidské prostoduchosti a valit na čtenáře spoustu líbivých sprosťačinek.
V závěru ještě nutno podotknout, že Bigas chce vystihnout atmosféru a úroveň života v komunistickém Československu. Bylo by ale velmi přímočaré a neproduktivní, kdyby si za tímto účelem vytvořil abstraktní postavu nějakého Komunisty a ústy postav tvrdil, že za dlouhá léta bezpráví a násilností mohl jenom on. Naopak, onen Komunista se skládal z jednotlivců, z jejich skutků a tyto skutky měly své dlouhodobé příčiny. I problémy Místečka totiž mají hlubší genezi. Symbolicky to prozrazuje i poslední kapitola nazvaná Hraběnka. Líčí se v ní, kterak obyvatelé Místečka po roce 1989 znovu pohřbívají někdejší majitelku statku, později zabraného státní mocí, a u piva pak na sebe vytahují, kdo jí tehdy víc uškodil. Zas tak vyvstávají na světlo staré spory – nikoliv ale jako pravdy o komunistickém zlu, nýbrž jako zločiny páchané samotnými postavami. I v tom spočívá klad Bigasova psaní. Doufejme, že se časem nezvrtne v prvoplánové zúčtování.

Jiří Bigas: Místečko.Dauphin, Praha 2010

www.denikreferendum.cz/clanek/6932-spodni-proudy-zivota
Deník Referendum, 29. 10. 2010