Portrét papalášské nákazy

Drobný příspěvek ke stavu české společnosti

Zatímco očekávané romány zavedených autorů, po nichž se vrhají kritici bezprostředně po vydání, přinášejí často zklamání, méně známí spisovatelé mohou naopak popsat to, čeho se v první lize nedostává. Tak je tomu například v novele Jiřího Bigase (57) Cochcárna.
Autor svůj první soubor povídek Kdo se dotkne duhy napsal již v roce 1987. Ovšem poté, co odmítl převzít normalizační ocenění Svazu českých spisovatelů, Cenu Jiřího Wolkera, se šance na vydání další knihy snížila na nulu. Nová doba Bigase zavála přímo na Hrad, kde pracoval jako zpravodaj Václava Havla. Poté vystřídal řadu zaměstnání v publicistice, neminul hlavní deníky, ani bulvár. Po letech, v roce 2009, se vrací k literatuře povídkovou knihou Vrahovice 119. V rychlém sledu následuje též povídkové Místečko (2010) a román Supl (2011). Všechny Bigasovy texty se vyrovnávají s poválečnými dějinami perspektivou Sudet, „obyčejných lidí“ žijících na venkově mimo centrum událostí hýbajících dějinami, ale zároveň v přísně střeženém prostoru v blízkosti železné opony. Supl se pak zanořuje do časů sametové revoluce.
Nová kniha Cochcárna se bez ukotvení v totalitě taktéž neobejde, ale její hlavní zájem se soustředí na chorobný typ postavy přežívající v současné společnosti. A současnost, to je téma nejtěžší. Neodleželé, bez literárně estetizovaných předobrazů, naopak zastřené jazykem médií a sváděné na scestí povrchní interpretace vnějškovými, ač křiklavými atributy naší dynamické doby. Příkladů ztroskotání ve snaze popsat patologii dneška lze najít celou řadu, například v románech Boletus arcanum Miloše Urbana či Mráz přichází z Hradu Michala Viewegha, podobně se s pohledem pod povrch jevů míjí i Petra Hůlová ve svých posledních novelách.

Dědictví aneb…

Bigasova Cochcárna sice není kýženým tvarem společenského románu ze současnosti. Jedná se o komorní novelu, jejíž páteří i masem je psychoterapeutická zpověď hlavního hrdiny, soudce Petra Mana. Přesto se autorovi v drobnějším žánru daří zachytit obraz mysli, který ve své patologii představuje typ papalášství, jenž často podněcuje současnou otrávenost poměry. Nikoli karikaturu, ale symbolicky hyperbolizovanou analýzu mentality kariérního komunisty, který dokázal pohodlně prosperovat i v porevolučních časech.
Počáteční dějové východisko novely, kdy lékař ponouká nově hospitalizovaného pacienta Mana, aby se „vypsal“ ze svých traumat, tvoří odrazový můstek pro stále hlubší pád do nitra postavy. Před čtenářem se začne rozvíjet obludný portrét. Vzhledem k tomu, že se nacházíme na psychiatrii, osobní anamnéza zbytnělého ega počíná v dětství. Sebepochybnosti otylého chlapce, který se ve škole začne stydět za svého mentálně zaostalého kamaráda ze sousedství, vykvasí z komplexu dobové atmosféry padesátých let i chladného vztahu otce k synovi. Metamorfózu Manovy osobnosti lze ve zkratce popsat jako cestu ze strachu z pekelných vidin podnícených věřící matkou a babičkou k uchýlení se k optimistické masové vizi komunistické ideologie.
Man se stane poslušným stranickým pěšákem a komunistickým soudcem – částečně z nedostatku odvahy, částečně z oportunismu. Jako typ poslušného sluhy moci se posléze ocitne v polistopadové éře. Paradoxně ve chvíli, kdy nemusí být obezřetný vůči všemocné straně, se v něm uvolní stavidla chtivosti naplno a veden primitivní představou svobody coby rvavé soutěže bez pravidel o materiální statky se začne chovat ještě amorálněji. Konečně totiž může mít všechno, všechno, co chce.

Raná verze svobody

Tak jako Bigas sugestivně proměňuje zaostalého kamaráda z dětství postupně v utajeného nevlastního bratra až k popření jeho reálné existence – jež se nakonec vyjeví pouze jako Manova frustrace ze sebe samého –, tak jeho mamonářství a aroganci nechává přerůst do sexuální a násilnické roviny, vrcholící vraždou a pokusem o sebevraždu. Man je absurdní děsivou nadsázkou, která literárně vyhroceným dějem odkazuje k typu osobnosti bezskrupulózního mocného a zkorumpovaného sobce, jenž paradoxně není schopen žít svobodně, aniž by se z toho zcela nepomátl.
Vyprávěcí strukturu textu nese sice er-forma nezúčastněného pozorovatele, ovšem coby pojítko mezi dialogem hlavní postavy s psychiatrem. Manovi je tak čtenář velmi blízko, ale není s ním ztotožněn. Psychický portrét skoro dýchá do tváře, mocný soudce z šedé zóny korupce a klientelismu postrádá odtažitost mediálního „obrazce“, není však parodií, přes absurditu dějových výmyků nepostrádá vnitřní ústrojnost. Přestože se autor pouští na tenký led monotematické sebereflexe postavy, dokáže vrstvením a stupňováním motivů a epizod utáhnout čtenářský zájem.
Knize by bylo možné vyčíst jistou míru chaotičnosti časových smyček a motivické opakování, ovšem tady lze přistoupit na optiku „blázna“, který se opakuje a vzpírá se dále vyprávět, přesněji řečeno psát. Jazyk Bigasovy Cochcárny je přesný, jeho poetika syrová, vůči všem postavám nelítostná, jediná slova pochopení najde hlavní postava sama pro sebe. V některých momentech scény nabírají na grotesknosti, případnou směšnost ale tlumí fakt, že působí-li nerealisticky, pak nikoli nereálně. Přece jen se pohybujeme ve světě líčeném postavou pojídající deprex a další psychofarmaka. Veškeré částečně časově zmatečné informace, fantomy a sebeklamy nakonec vyvřou ve zpětné vazbě lékaře. Finále potom představuje litanický text variující reklamní slogany, parodující imperativy konzumního uvažování. Připomíná tím některé trendy v soudobé poezii, jež si říká angažovaná, která zpracovává jazyk každodennosti, médií nebo reklamy.
Zatímco tyto pokusy o angažovanost jsou spíše výsledkem určité částečně generační stylizace ideově se přiklánějící k politické levici, Bigase by z tohoto úhlu pohledu bylo možné přiřadit nanejvýš k pravdoláskařům. Nicméně není autorem tezovité ilustrace, i tu angažovanost je možné cítit v natolik obecné rovině, že ji tak ani nelze nakonec chápat. Není stranická, politická, je jen morální, nikoli moralistní, ač místy zavadí o lehký patos. Cochcárna je temnou groteskou, v jejímž hrdinovi krvelačně hypertrofuje ryze materialistická, majetnická a mocensky se realizující vize svobody, taková, kterou si šikovně osvojily úřednicko-podnikatelsko-politické struktury balancující na hraně zákona. Bigas genezi tohoto typu moci nalézá v normalizačním materialismu. V tomto smyslu je jeho kniha trefnější než mnohé jiné soudobé literární výstřely směrem k vlivným.

Eva Klíčová, autorka je literární kritička.
24. 2. 2013