1.
Mluviti stříbro.
Pojedu do jižních Čech, rozhodl se. „Dnes po obědě pojedu do jižních Čech,“ řekl Mišpulce ráno, když se probudili. Ležela v posteli nahá na břiše a on při tom pozoroval její kulatý zadeček, bochánek, který ona sama na sobě neměla ráda, a štíhlý pas, který její zadeček ještě víc zdůrazňoval. Ale jemu se to tak líbilo. Dotýkal se jemné, skoro dětské pokožky jejího těla, skoro průsvitné, jemně, teď už bez vzrušení a žádostivosti.
„Vezmeš mě s sebou?“
„To nejde.“
Vstala a řekla: „Ty mě nemáš rád… Já vím, že se chceš se mnou rozejít.“
„Ne, samozřejmě že ne.“
Byla tak přirozená ve své nahotě, jako kdyby si jen svlékla šaty a místo nich oblékla něco jiného – nahotu. Studovala kulturní antropologii, jeden z těch nových moderních oborů, jehož obsah a smysl si neuměl představit, a ani nechtěl.
„Tak proč nemůžu jet s tebou?“
Myslel na Inu, ale řekl: „Jedu služebně, není to žádný výlet, budu tam mít spoustu práce, tebe by to nudilo. Navíc, co bys řekla ve škole?“
„Nemusím jim říkat vůbec nic, řekla trucovitě.“
„Až se vrátím, koupím ti hezké letní šaty a vezmu tě na oběd někam, kam chodí milionáři.“
„I Karel Gott.“
„Karel Gott je robot, na toho zapomeň,“ řekl jí, aby jí pozlobil, „ale už bys měla jít.“
„Nechceš, abych ti pomohla s balením?“
„Ne.“
Když odešla, zavolal Inu: „Pojedu do jižních Čech. Nechceš jet se mnou?“
„Máš něco nového?“
„Jedu na sraz spolužáků, ale samozřejmě se zastavím v Rájci a zkusím najít…“ Sakra, proč jí tohle říkám, vždyť ona neví nic o tom, že Pomahače srazilo auto právě v Rájci.
„Proč v Rájci?“
Rychle hledal správnou odpověď. „Řekl jsem v Rájci?“ Byl naštvaný, že se tak hloupě prořekl, zvykl si neříkat všechno, rád si něco nechával jen pro sebe. „To ty jsi mluvila o Rájci, ne? Myslel jsem, že tam spolu zajdeme a ty si zjistíš, co potřebuješ.“
„Nekecej!“ Nedala se. „Moc dobře tě znám. Co má ten tvůj estébák společného s Rájcem? Ty mi neříkáš všechno.“
„A ty?“
Nejlepší obrana je útok.
„Hele, kdybys mi to řekl dřív, asi bych jela, ale takhle je to moc narychlo. Myslíš, že si můžu dělat, co chci, jako ty?“
Škoda, pomyslel si.
„Pojďme se domluvit, ty budeš pátrat tam a já tady a každý den si zavoláme a vyměníme si informace, to je férová nabídka.“
„Ano, zřejmě ano.“
„A ty mi opravdu zavoláš, když něco zjistíš?“
„Samozřejmě.“
Zavolal do firmy, dal pokyny Babi Milady, kdyby bylo něco naléhavého, tak mi volejte, ale opravdu jen to naléhavé, Karlu Samcovi, kdyby bylo něco naléhavého, tak mi zavolej, ale opravdu jen v naléhavých případech, prkotiny si vyřeš sám, jsi přece můj zástupce. Nakonec ještě zavolal Frantu Rámse a řekl mu, že tu jeho lapálii převzali, postarají se, aby dostal, co chce. Bude to ale drahý špás, koukej si rychle sehnat peníze, poradil mu.
„O peníze se neboj, pro Duba jsem socka, ale vždycky mám rezervu na horší časy,“ řekl.
Zabalil si kartáček na zuby, holení, pořádné mýdlo, protože tekutým mýdlem, které nabízeli v koupelnách penziónů, se nedokázal umýt tak, aby měl pocit čistoty, pyžamo, ponožky, prádlo, košile, tenký letní svetr, rezervní džínsy a staré tenisky, to na těch pár dní úplně stačí. Vypil napůl teplou, napůl studenou kávu, neumytý hrnek strčil do dřezu, vylil zbytek kávy z překapávače a přidal do dřezu i prázdnou konvici. Drahou koženou tašku, takovou moderní verzi tuláckého vaku přes rameno, hodil do kufru auta. Už je fakt staré a potřebovalo by vyměnit, pomyslel si, s pomocí boží a Karla Pomahače to půjde, řekl si.
Ještě před domem stihl zavolat Kundíkovi. „Promiň, ale na sraz tě neodvezu, už dnes odjíždím z Prahy,“ řekl.
„Ty si tam vezeš nějakou ženskou?“
To mu připomnělo Inu. Škoda. A dvakrát škoda toho hloupého podřeknutí.
Mlčeti zlato.
2.
Ztráty a nálezy.
Vyrazil, jako by se těšil, s nohou na plynovém pedálu. Ve zpětném zrcátku se ztrácelo Jižní Město, minulost, na kterou už nechtěl myslet. V realitní kanceláři si už rezervoval nový byt, dvoupatrový mezonet na dobré adrese. Na dálnici přidal plyn, občas se podíval do zpětného zrcátka, kde zahlédl svou tvář, jako občas uviděl sebe ve své vlastní minulosti, řadu zážitků, svůj život, dobré i zlé, zisky a ztráty. Občas zatoužil dát svému životu jiný, vyšší smysl, ale to by znamenalo přestat vydělávat peníze. Někdy pocítil touhu vrátit se v čase tam, kde se to pokazilo, podívat se na svět jinýma očima, dívat se na svět s nepředstíranou naivitou, jako by byl básní. Já měl lásku na magičpásku, Suzi Quatrovou holku rockovou. Ne, už to nesvedu, možná nechci.
Telefon vedle na sedadle zazvonil, zvedl ho a řekl: „Haló.“
„Chtěl jsi se mnou něco mít?“ Uslyšel Inu.
„Samozřejmě.“
„Kdybys to dokázal říct narovinu, jela bych s tebou. Kde teď jsi?“
„Před Benešovem.“
„Škoda.“
„Víš co, neřekl jsem ti, že smrt toho kněze a estébáka spolu určitě nějak souvisejí.“ Propánakrále, blbnu! Proč jí to říkám? „Spojuje je akce Páter. Brzy po ní byli oba mrtví. Víc toho nevím, mám jen takové nejasné tušení.“
„Vždycky jsi měl dobrý nos na kauzy. Já budu hledat v archivech, mám tam dobré kontakty, nic mi neodepřou. “
„To udělej, ale je to jako hledat jehlu v kupce sena.“
„Jestli je v kupce sena jehla, najdu ji,“ řekla pevně.
„Víc bych spoléhal na účastníky událostí, svědky a pamětníky, snad ještě někdo z nich žije a něco nám poví.“
„Kecy!“
„Půlka archivu shořela z rozkazu generála Lorence.“
„Já to prověřím,“ řekla, a on jí už neprozradil, že brzy možná bude vědět víc, dozví se, kdy přesně zemřel Pomahač a kdy farář Heryan. Krátký okamžik pravdomluvnosti byl ten tam, nastoupila obvyklá rutina. A až se to dozví, bude chytřejší, bude moci sestavit velmi pravděpodobnou hypotézu, a určit tak další směr pátrání Ale měl pocit, že ví, nebo aspoň tuší, jak to asi mohlo být, a informace, na které čeká, jen potvrdí jeho tušení. „Zkusím zjistit jména estébáků z akce Páter,“ řekla a zavěsila.
„Dobrý nápad.“
Škoda, že jsme spolu nic neměli, vzpomněl si, ale to už byl za Benešovem, vjížděl do Olbramovic. Za půl hodiny budu v Táboře a můžu se tam zastavit oběd, začal plánovat, nebo vydržím až do Budějovic a v Mastných krámech si dám guláš s jedním budvárkem.
Před Táborem se ozval telefon.
„Haló.“
„Šéfe, toho Pomahače srazilo auto v dubnu, přesně na apríla,“ hlásil Ožana.
„Ještě něco?“
„To je všechno. Spis je nekompletní, vyluxovaný, až hanba.“
Za okamžik zvonil telefon znovu.
„Haló.“
„Šéfe, jste to vy?“ Zeptala se opatrně Babi Milady. „Pan Krbec vzkazuje, že páter Heryan zemřel v únoru 1956, přesně 25. února 1956. Našli ho oběšeného u něho na faře. Přesné datum vám do zprávy nenapsal, protože mu nepřipadalo důležité.“
Ani ne dva měsíce před Pomahačem. Ale co to znamená? Ještě před půlhodinou si myslel si, že bude chytřejší, ale teď měl pocit, že ho ta dvě data neposunula nikam dál.
„Dík, Babi Milady.“
„Dobře dojeďte, šéfe. Vzal jste si s sebou na cestu svačinu?“
„Nevzal, paní učitelko.“
A zavěsil.
Projel Táborem, ale nezastavil. Od Sezimova ústí a přes Planou se vlekla dlouhá kolona z Avií, tiráků a osobních aut, většinou laciných plecháren. Za hodinu už byl v Českých Budějovicích, pořádně otrávený z nekonečných kolon, ve kterých se nedalo předjíždět. V Budějovicích mu vjela do cesty z vedlejší ulice bílá dodávka Mercedes Benz Sprinter, musel dupnout na brzdu, aby ji nenaboural, a potom se vlekla v jediném pruhu před ním čtyřicítkou.
Bylo dávno po poledni, když zaparkoval na čtvercovém náměstí Přemysla Otakara II. Zaplatil parkovné a odešel na krátký oběd do Mastných krámů, guláš a malé pivko, co jiného. V cukrárně na náměstí si dal kávu, za moc nestála a navíc zavolal šéfredaktor Expresu: „Vy po něčem jdete…“
„Možná ano.“
„Dejte mi tip. Víte, že platíme dobře. Bez zbytečných otázek, bez faktur a pěkně z ručky do ručky.“
„Když pro vás budu něco mít, ozvu se.“
Dopil studenou kávu a vyšel na sluncem zalité náměstí. U Samsonovy kašny si sedl na lavičku. Mohl bych někomu zavolat, pomyslel si, Hůlovi, Taliánovi nebo Esterce, ale k čemu by to bylo, všichni jsou v práci, nebo Milevě, Milevu měl rád. Pro ni, pro Milevu začal psát verše, ale to si ještě myslel, že se může na svět dívat, jako kdyby byl básní, a verše se mu samy rodily v hlavě: já měl lásku… Měl ji rád, ale bylo to tak dávno.
Zavolal Esterce. „Ahoj, jak se máš, nemáš číslo na Milevu?“
„Ty to nevíš?“
„Nevím co.“
„Mileva asi na nás třídní sraz nepřijede, zemřel jí tatínek, vlastně se zabil, zastřelil se.“
„To jsem nevěděl.“
„Stalo se to minulý měsíc. Říkala mi, že na vysedávání s bývalými spolužáky asi nebude mít náladu, ale ráda by nás po letech zase viděla.“
„To chápu.“
„Martine, ráda jsem tě slyšela.“
„Já tebe taky.“
„A ráda tě v sobotu uvidím.“
„Já tebe taky.“
Tak Mileva nepřijede. Její otec se zastřelil, kdoví proč, možná byl nemocný, možná proto, že ho dohnala vlastní minulost, byl přece před Sametovou revolucí vysokým funkcionářem KSČ tady v krajském městě, a Mileva proto nepřijede. Sakra, pomyslel si, právě on mohl něco vědět, o Pomahačovi i faráři Heryanovi, byl tady už od začátku padesátých let a v různých funkcích, sakra. U auta se zastavil a chvíli přemýšlel, jestli ji ještě může požádat o pomoc, třeba má po tátovi doma nějaké dokumenty, tihle lidé měli spoustu papírů, soukromé archivy, dokumenty pro strýčka příhodu, které potvrzovaly jejich nadšení a uvědomělost, kompromitující dokumenty na své nepřátele, i ty se mohly hodit. Z vedlejší lavičky ho pozorovaly dvě dívky v krátkých sukních.
„Nemáte oheň?“ Zeptala se blondýnka s drzým nosem.
„Jenom v srdci.“
„Vy jste přijel z Prahy?“
„Ano. Poslyšte, dámy, co se v tomto městě v tomto čase podniknout?“
„Teď nic, ale večer je diskotéka v Perle.“
„Tolik času nemám.“
Obě byly silně nalíčené, se zvýrazněnými rty, to ho popuzovalo, ta velká rudá ústa, ta ústa připomínala rudé krvácející jizvy, to ho odpuzovalo.
„Máte hezké auto,“ řekla druhá. „Svezete nás?“
Na stopařky fakt nevypadaly.
„Jde o to, kam chcete.“
„Do ráje.“
„Já ale jedu do Rájce.“
„Co tam? Tam nic není!“ Podivila se drzá blondýna.
„Můžu se zeptat, co děláte?“
„Studujeme na České zemědělské univerzitě.“
Snažil se číst v její tváři, objevit něco lidského, něco přátelského v té tváři bez emocí, pokryté silným nánosem líčidla připomínajícím mastnotu na kapotách aut, do které se čmárají vulgární symboly či vzkazy. Nebylo tam nic, možná touha… Touha ne, chamtivost.
„Ale my vás opravdu můžeme vzít na cestu do ráje,“ řekla druhá. Znělo to lákavě. „Máme za Černou věží hezký pokojík.“
„Tam, tam je Kaple Smrtelných úzkostí Páně,“ řekl s ironickým úsměvem, a ona se na něho nechápavě podívala, protože jak by právě ona mohla vědět něco o úzkosti. Pomyslel na všemožné rajské slasti, které se v tom jejich ráji za Černou věží nabízejí, nebo předstírají. „Kdo neví, co je úzkost ze smrti, nepozná opravdovou radost ze života,“ řekl ještě. Ale co tyhle dvě vědí o smrtelné úzkosti, mukách, strachu o vlastní život, bojí se jen o své nalepené řasy, nové tetování na zadku, dlouhé pěstěné nehty a drahou snadno slíbatelnou rtěnku na svých rtech? A co já? Mám strach jen o sebe, o své já, které jsem si vyvzdoroval a uhájil, svůj svět, který jsem obehnal pevnými stěnami s alarmem.
„Nevíš, o co přicházíš,“ řekla blondýna hrubým hlasem děvky, která už si na nic nehraje, ani na studentku agronomie.
Potom nedaleko nich zaparkoval starší solidní Rakušan s mercedesem a ony přesunuly svůj zájem novou kořist.
Nastoupil do auta, nastartoval, vycouval z parkovacího místa a ještě jim zamával.
Každý den něco ztrácíme.
3.
Doma.
Už od Českých Budějovic se krajina začíná vlnit a zvedá se s obzorem do kopců Novohradských hor a Šumavy, vpravo je Kleť, nejvyšší vrcholů Českého lesa, a vlevo Slepičí hory, Kohout, Slepice, Kuřátka. A dole pod nimi to malé, stále ještě napůl spící město, spíš městečko, zapadákov s gymnáziem a pohřebním ústavem Charón.
Chára si ho všimnul hned, sotva zaparkoval pod jeho černobílou cedulí.
„Martine, to je překvapení!“
Byl to on. Stál na ulici a zřejmě někoho vyhlížel, na někoho čekal. Vysoký, kostnatý, tenkrát, před lety, s řídkými mastnými vlasy, ale s dokonalou pěšinkou, teď s pleší, důstojný majitel pohřebního ústavu, vážný, solidní, ale minci za převoz na druhý břeh by mu určitě nedal. O jeho pohřební kecy by nestál ani v rakvi.
„Rád tě vidím. Jak se ti daří?“ Zeptal se Chára.
„Já si nestěžuji.“
„Jsi bohatý? Podle auta bych řekl, že jsi.“
„Nemusím být bohatý, stačí mi, když budu šťastný.“
„Jsi tu brzy,“ řekl a ohryzek na jeho hubeném krku poskočil nahoru, jak ztěžka polkl, protože tohle tučné sousto nešlo snadno spolknout.
„Přijel jsem pracovně. Jedu do Krumlova a tady jsem se zastavil jen na skok, mám čas a napadlo mne, že se po cestě podívám na stará známá místa a oživím některé staré vzpomínky.“
„Nechceš aspoň na chvíli zajít k nám?“ Zeptal se. „Pokecáme. Za chvíli tady končím.“
„Na někoho čekáš?“
„Na naše zaměstnance, byli s vozem na výjezdu a každou chvíli se mají vrátit.“
Možná jeli pro nebožtíka, napadlo ho.
„Víš, já se raději projdu. Nějak mne rozbolela hlava. Projdu se po městě a zkusím probudit nějaké zasuté vzpomínky. A pak musím rychle do Krumlova, aby mi nezrušili rezervaci v penziónu. Pokecáme pozítří na Lipně.“
„Dobře, jak chceš.“
Vzpomínky se probouzejí s každým krokem, skoro za každým rohem. Dlouhou ulicí došel do masné ulice a odtud je to jen skok na náměstí, jmenovalo se Malé a bylo malé, všechno kolem mu připadalo malé, v kapesním vydání, ale tenkrát, před lety, si toho nevšímal. Dostal chuť na kávu. Do hotelu Slovan se mu nechtělo, ale kde jinde tady dostane kávu, aby to nebyl ušmudlaný turek v porcelánovém šálku s tlustým okrajem, možná ve vinárně, ale ta bude ještě zavřená, takže zbývá jen hotel Slovan. Nebo ne. Počkám, vydržím to až do Krumlova.
Chodil po městě, hledal známá místa, některá se změnila, některá ne. Dole u řeky je stále ještě stará zeď, asi část bývalých hradeb, kterou nájezdníci nebo dobyvatelé zapomněli strhnout, a někdo k ní později přistavěl dům, nebo stodolu, ze které se časem stal obytný dům, který po dalším čase zase zchátral, a stalo se z něho skladiště. Právě na tuhle zeď napsal půlmetrovými písmeny, vlastně namaloval malířskou štětkou namočenou ve vápně ta slova: Milevo, miluji tě! Prosím vás, pusťte Milevu ven! Vápnem, skoro metrovými písmeny proti oknům nového domu jejích rodičů na druhé straně řeky. Hodně tím naštval jejího otce, věřícího, uvědomělého soudruha, pro kterého byla nejdůležitějším lidským citem láska ke straně. Takže Mileva měla zaražené vycházky a zákaz scházet se s ním, mluvit s ním jinde než ve škole.
Vlastně to tenkrát bylo a možná i dnes je zaprděné maloměsto plné utahaných budovatelů socialismu, malých a nepřejících lidí.
Ale skoro nikoho už nepoznával.
U jezu potkal trpaslici, malou ženu s vrásčitým obličejem a skoro dětským tělem, tu poznal okamžitě. Říkalo se o ní, že žije s Panem Vajíčkem, posluhuje mu a poskytuje i jiná potěšení.
Přemýšlel, jestli dojde až k internátu, i když ten byl na opačném konci města, když mu v pouzdru u opasku zazvonil mobilní telefon.
„Haló.“
„Sháněli jsme vás,“ řekla Babi Milady a dál říkala něco, čemu nebylo v hučení vody na jezu rozumět.
„Promiňte, cože…“
„Ptalo se po vás spoustu lidí. A zase volala ta žena, vaše žena, šéfe, vážně jsem nevěděla, že jste ženatý.“
„To není moje žena, Babi Milady, jenom si to myslí. Namlouvá si to, že jsme manželé, ale je neškodná, tak ji něco, cokoli řekněte, třeba že jsem odcestoval na dlouhou dobu neznámo kam, nebo že jí zavolám, až se vrátím z cesty na měsíc, nebo nějakou jinou pitomost.
„Šéfe, nejste opilý? Vy pijete!“
„Dělám si srandu.“
„Předávám vám ještě pana Moroze.“
„Šéfe, vykašleme se na toho vašeho kamaráda, je to magor,“ řekl Michal Moroz, „celý den sem volá, jestli už něco máme na jeho bývalého společníka. Mám strach, že s ním budou potíže, že kvůli němu budeme mít potíže.“
„Proč svlíkat kalhoty, když brod je ještě daleko.“
„Já vás varoval, šéfe.“
Před sedmou už byl v Českém Krumlově. Dostal pokoj, kam uložil svůj kožený vak, a vydal se do úzkých uliček. V malé hospůdce u řeky si poručil pěkný kus masa, krkovici na grilu, ale nebyla šťavnatá, byla vysušená, se zeleninovou přílohou a láhev červeného moravského vína k tomu, na místní desítku neměl chuť. Než si objednal kávu, zazvonil mu telefon.
„Haló.“
„Promiň, že volám tak pozdě,“ řekla Ina. „Není pro tebe ještě moc pozdě? Pokud si vzpomínám, byl jsi vždycky sova.“
„Jsem na večeři. Děje se něco?“
„Ano, dnes mi potvrdili z UDV, že začali vyšetřovat smrt faráře Heryana.“
„A zjistila jsi o tom něco nového?“
„Nic.“
„Aspoň to.“
Prošel se v opuštěných uličkách bez turistů, na skok ještě zašel do známého baru na skleničku a šel na kutě. Za okny bylo ticho a tma. Usnul hned, jako kdyby omdlel.
Doma je doma.
Číst dál? Klikni.