Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Skutečný začátek (1)

28.10.2018 17:09

Když jsem se narodil, létaly nad námi první sovětské družice. Lidé mi o tom později často říkali: Když ses narodil, lítal nám nad hlavami první Sputník. To si nemohl vědět, ale my všichni jsme chodili s hlavama vyvrácenýma k nebi, jako bysme ho tam mohli zahlídnout. Ale nic sme neviděli, už tam nebyl. Lidská paměť je ošidná. Narodil jsem se o rok dříve, v tom roce Nikita Sergejevič Chruščov zaskočil všechny soudruhy kritikou kultu osobnosti. Když mi byly čtyři roky, spadla odněkud, lidé říkali, že z nebe, hvězdy přece padají z nebe, tak asi z nebe, k nám na náves rudá hvězda. Přistála na žulovém pomníku, o kterém mi hostinský pan Holínka ve své hospodě, kdy tam nikdo jiný nebyl, říkal: Tam nahoře byl hákinkrajc, já ho urazil hned po válce palicí, teďka je tam teda ta hvězda. A ta hvězdu, do které zavedli elektrický proud a namontovali šest žárovek, svítila do noci, protože byla celá ze skla a z plechu. Soudruh prezident Antonín Novotný vyhlásil, že socialismus u nás zvítězil. Teďka u nás máme něco, co nikde nemaj, vlastně maj jenom v Moskvě, pane jo, to je věc, ta hvězda, říkal mojí matce před konzumem místní soudruh. Ale matka mu řekla: Z toho se sotva najíme.

Soudruzi, my všichni se dosyta najíme ze společného hrnce a ten hrnec bude pořád plný. Agitoval i v dalších letech soudruh. Představoval jsem si to jako pohádku Hrnečku vař, ale kdo by chtěl pořád kaši a navíc nemaštěnou, neslazenou a bez skořice… Někteří to nechtěli, ale předseda říkal: Kdo nejde s námi, jde proti nám! Říkal to zle, až z něj šel strach. Někteří, kdo jeho kaši ze společného hrnce nechtěli, se odstěhovali. My jsme zůstali doma. Rodičům se jinam nechtělo, měli své malé hospodářství, pole a louky, a ani já jsem nikam nechtěl, líbilo se mi tam, kde jsem už byl.

Přisvojil jsem si tu hvězdu, nebyla to možná ta nejkrásnější věc, ale určitě byla tou nejzajímavější ve vsi, začal jsem ji považovat za svou, protože byla tak blízko našemu domu a našim oknům, rád jsem se na ní před spaním díval, a až později jsem pochopil, že to není moje hvězda, protože není z nebe, že rudá hvězda patří soudruhům a jejich nelidské a vlezlé ideologii.

Mohl jsem se přitom dívat na pomník sv. Jana Nepomuckého, který stal ve stínu stoleté lípy naproti našemu domu, jen přes cestu od pomníku, ale někdo ho po únorovém vítězství pracujícího lidu svalil z podstavce, Johánka z Pomuku i balustrádu, která ho obklopovala, rozmlátil palicí. Doufám, že to nebyl přátelský hostnský pan Holínka. Kusy rozbité sochy dodnes leží u jižní strany kostela.

Jednou k nám domů přišel velitel hasičů Mikš kontrolovat komín a kouřovody, opil se a v kuchyni pod rádiem říkal: To je cajk, slyšeli jste o Gagarinovi, ne, to je pokrok, až ten váš malej kluk vyroste, nebude muset nic dělat, protože všecko udělají roboti, to je cak. Dal si ještě jednu na kuráž a řekl: Ani na vojnu ten váš malej kluk nepude, protože socialismus zvítězí na celý čáře na celým světě a vojnu zruší. Bylo mi pět a dělal jsme si naděje, že to tak bude. Nebylo, na vojnu jsem po patnácti letech musel.

Začala éra vědeckotechnického pokroku, která měla změnit svět, ale netušili jsme jak, i když rádio často hlásilo nevídané úspěchy v těžbě uhlí a výrobě oceli. Jenomže v některých domech ještě svítili petrolejem, a tak neměli ani to rádio, ve většině nebyl vodovod, ani kanalizace. Jak jsme tedy mohli snít o tom, že po půlstoletí bude většina z nás nosit v kapse minipočítač v podobě chytrého mobilního telefonu.

Naše vesnice byla stará a na několika místech se rozpadala, ale ve středověku to bylo městečko a vedla tudy významná evropská komunikace z jihu přes Linec do Rožmberka nad Vltavou a dál na Krumlov a ku Praze, a za starého dobrého Rakouska a první republiky to byl městys. Městys měl vlastní pivovar a elektrárnu, ty už ale dávno nefungovaly, nebo zmizely, nádraží, kterému nebylo rovno žádné jiné až do Budějovic, a bohatě vybavenou školu, kterou dal postavit prezident Masaryk. Poblíž vedla koňská dráha, koněspřežná železnice z Lince do Českých Budějovi, ale i ta se v lesích a mezi loukami a poli rozpadala. Nahradila ji železice, kterou se dalo odjíždět jen jedním směrem, na sever, na jihu bylo Rakousko a tam se nedalo. Některé domy nebyly obydlené, některým se propadly střechy, okna byla rozbitá. Z pobořených zdí rostly kopřivy a černý bez. To mi nepřipadalo zvláštní. Tehdy jsem si myslel, že každý dům má tři stádia existence jako člověk, narodí se, žije, zemře, postaví se, bydlí se v něm, chátrá a musí se zbourat. Chátrajícím domům jsme říkali bouračka, vypadaly tajemně a dalo se v nich zažít hodně dobrodružství. Také jsme v nich nacházeli spousty zajímavých nebo užitečných věcí, které nezajímaly zlatokopy rabující pohraničí, ručně foukané láhve od alkoholu, Adolfa Hitlera pečlivě zabaleného do celty, noviny Das Reich, sem tam krucifix. Z řečí pana Holínky, kterého jsem dopoledne často navštěvoval, protože hospoda byla hned vedle našeho domu a byla před obědem prázdná, bez hostů, a z vyprávění dalších lidí jsem věděl, že my, co jsme tady, tady nejsme odjakživa. Před námi v našich domech žili Němci, a ti museli po prohrané válce odejít. Naše vesnice se rozpadala a zmenšovala, jak ubývaly vybydlené domy, ale obecní rozhlas byl plný optimismu: Teď, když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela… Vyhrával. Zítra se bude tančit všude, sliboval.

Skoro všechny domy ve vsi byly kdysi bohaté statky s jedním patrem a širokým průjezdem, kterým se vjíždělo do dvora, vysoké jako hrady, na konci každé ze tří ulic stály malé přízemní domky. Zdi domů byly z kamene a byly i víc než metr tlusté, v zimě se daly některé místnosti obtížně vytopit, pokud se v nich netopilo denně, ale v horkém létě v nich bylo příjemně. Bylo jasné, že chudáci je nestavěli. O tom, že tahle zapadlá díra v pohraničí byla kdysi prosperujícím místem, ale nikdo nemluvil. Jenomže dříve tu bylo šest hostinců a čtyři obchody se smíšeným zbožím, a byli tu dva pekaři, dva řezníci, truhlář, kovář, holič, kolář a taky dva krejčí. A teď...

Matka i otec se přistěhovali ze Sedmihradska, to je v dnešním Rumunsku, kam přišli jejich předkové někdy po rakousko-tureckých válkách bůhvíodkud, snad z Katalánska. Prázdné české pohraničí nabízelo šanci na lepší život. Přijeli v dobytčím vagonu se zeleným nábytkem do kuchyně, který pak donekonečna opatrovali a opravovali, a s ložnicí. Zeleného nábytku se nedokázali nikdy vzdát, snad proto, že jim dodával jistotu v cizí zemi. Dostali pětihektarové hospodářství a velký kamenný dům čp. 119 na návsi. Matka i její sestra při tom stěhování přišly o křestní jméno. Teta se jmenovala Božidara, úřady to změnily na Boženu, dnes žije v Kanadě a jmenuje se Beatrice, a je to. Na několik let mi v dalších letech pořádně zavařila, ale nebyla to její vina, ona sama přece nemůže za pitomý komunistický režim. Byla a je to moje nejoblíbenější teta, jinou už dneska ani nemám.

Otec pásl v horách ovce u bohatého sedláka, do školy chodil jenom v zimě, když se nedalo pást. Je vojenský zběh, utekl z maďarské armády nebo rumunské armády, už nevím, dějiny šly v Sedmihradsku rychle a často od deseti k pěti. Dezertoval, aby nemusel na východní frontu. Schoval se v horách a dál tam pásl ovce pro bohatého sedláka.

Matka měla mít lepší život. Její otec byl horník, odborář a levicový básník, matka jeho básně schovávala před maďarskými žandáry a rumunskými četníky do králičích kotců, ale revolucionářku to z ní neudělalo, jenom chránila rodinu před cizími. A to bude dělat vždycky. Když jí bylo dvanáct, vybrala si ji bohatá maďarská rodina, aby pomáhala paní domu s péčí o malé děti. Měla se přitom naučit vařit, vést domácnost a po dosažení dospělosti se provdat za někoho lepšího, učitele, úředníka… Tak to v Sedmihradsku v bohatých maďarských rodinách dělali, pomáhali tím nadaným dívkám z chudých rodin povznést se. Kdyby předčasně neumřela moje babička, její matka, a ona se nemusela vrátit domů a jako nejstarší dítě v rodině převzít péči o mladší sourozence, historie by šla jinou cestou, a já bych tu nebyl.

Matka po smrti své matky přestala věřit v boha, podle ní bůh není, protože nikdo nemůže být tak zlý, aby vzal malým dětem matku. Rodinnou bibli pohřbila se svou matkou, a s nimi pohřbila i svou víru.

Narodil jsem se doma, protože do nemocnice jsme to s matkou nestihli. Jsem domorodec, to za prvé. Mojí porodní bábou proto byla sousedka odvedle babka Š. Později mi to ráda připomínala, myslela si, že má proto právo mne napomínat, když se jí zdálo, že zlobím, říkala: Už rozvazuješ, ty kluku! Už jsem měl dva sourozence, to za druhé. Narodil jsem se jako neplánované dítě. Jiná moje teta, teta Hana z Prostějova, někdy říkala, že nechtěné, ale pak to okamžitě opravila na neplánované. Proto mám sourozence o hodně starší, o devět a šest let, a to vše je za třetí.

Matka nás dala  pokřtít, i když nevěřila a do kostela nchodila, snad pro jistotu, aby znás nebyli pohani.

Někdy jsem si doma připadal jako cizinec, ale to nesouvisí s tím, že jsem nebyl v plánu, i když plánem se v budovatelské době  a pod vedením KSČ řídilo skoro všechno včetně porodnosti, a mám o hodně starší sourozence. Narodil jsem se jako samotář do osamělosti, která mi v ničem nevadí, naopak. V mé hlavě je tolik událostí, vzpomínek, i cizích lidí, příběhů, myšlenek a nápadů, že si sám vystačím. Byl jsem a jsem jiný, a proto o mně občas někdo řekl, že jsem divný, nebo aspoň jiný než jiné děti. A to mám hlavu celkem oválnou, nos mezi očima a za očima uši. Jsem jiný, jiný v prožívání událostí i příběhů, které se do mne vepsaly jako do knihy, jiný ve vnímání okolí, krajiny i lidí Když jsem se naučil číst, pořád jsem četl, před tím mi četla sestra, a potom vedl nepochopitelné řeči, třeba o modrém koni, jenomže vykládejte lidem na vesnici o modrém koni, kůň je hnědák, bělouš, grošák… Těžký, střední, lehký. Dobrák, nebo potvora? Žádný modrák. Jenomže zkuste lidem na vesnici vykládat, že je to bělouš, ale v noci se zdá být modrý, protože svítí měsíc. A jak jsem jim právě já měl vysvětlit, že jen ve snu je štěstí, když jsem sám o tom neměl ani potuchy, protože jsem ještě nepřečetl Miku Waltariho, jak jsme jim mohl říct, že snít se dá s otevřenýma očima. Když ale chlapi v hospodě vedli odborný spor, například o tom, jaké je hlavní město Konga a kolik pracovních jazyků mají v OSN, volali k tomu mne, abych je rozsoudil. Za výkon jsem někdy dostal tatranku, která chutnala lépe než dnes, a někdo z těch starších obvykle ještě řekl: Jirka má dobrou hlavu, půjde v Praze na doktora.

Lidé mi často byli na obtíž, a tak jsem utíkal, do samoty svého já, do osamělosti krajiny,kde jsem nepotkal člověka. A když náhodou ano, mohl jsem se ukrýt řív, než mne uviděl.

A navíc jsem se rád toulal. Ale z toulek jsem se ale pokaždé vrátil domů, i když někdy hodně dobitý. Rodiče, hlavně matka, o mne měli strach, protože jsem byl hubený a slabý, slabší než kluci ve vsi.

Jednou jsem se s kluky N.a Emilem F. vydal na dobrodružnou výpravu do samot, odkud vystěhovali všechny lidi, nejdřív Němce a potom i Slováky, kteří měli Němce nahradit. Už dlouho tam nikdo nebydlel. Blízko byla státní hranice, a tak krajina měla zůstat z rozhodnutí strany a vlády lidprázdná, aby uprchlíkům nikdo nemohl poskytnout pomoc. Výpravu vedl Venca, byl o hodně starší, bylo mu tak deset let, ne víc než dvanáct, mně a jeho bratrům a Emilovi tak čtyři, pět, šest, sedm. Jsem rád, že jsem to místo, Klepanov, viděl, dokud domy ještě stály, dnes už tam není nic, a jenom podle ovocných stromů v zaniklých zahradách poznám, kde byly. Docela jsem přitom zapomněl, že bych měl doma něco říct, zapomněl jsem, že mám nějaké rodiče a sourozence, a zmizel jsem z návsi, která byla mým mikrokosmem. Až po několika hodinách, když jsme se vraceli, a já uviděl ustaraného otce, který mněl celou tu dobu zoufale hledal, jsem si uvědomil, že mám rodinu. Jindy jsem se vrátil s hlavou zkrvavenou. Na místě, kde kdysi stával velký rohový dům, jsem spadl za odhozenou radlici pluhu a rozsekl si kůži nad pravým okem. Měl jsem červené trenýrky na bílé tričko a to tričko se začalo barvit do červena. Před naším domem si hrála moje starší sestra s nějakou kamarádkou, zeptala se mě: Co se ti stalo? Dala mi čistý bílý kapesník, který jsem rychle přebarvil. Šel jsem za matkou do kuchyně, po vysokém strmém schodišti do prvního patra, otevřel jsem dveře a řekl: Maminko. A omdlel jako špalek. Když jsem se probral, ležel jsem na pohovce potažené plátnem ve stanici první pomoci, potom přijela záchranka, ale to už jsem byl zase v limbu, a odvezla mne do krumlovské nemocnice, kde mi kůži sešili jako roztrhaná kaťata, a o oko jsem nepřišel. 

Když si později matka dělala starosti, když mne měla pustit někam na noc, že se mi něco stane, říkal jsem jí: Víš, že se vždycky vrátím domů, kdybych měl umřít, vrátím se umřít domů, i s rozbitou a zkrvavenou hlavou jsem se vrátil domů.

I když mám rád samotu, umím se kamarádit. Jsem jako vlk, jsem samotář, ale umím žít i ve smečce, ale takovou smečku si chci vybrat sám. Proto jsem nikdy neměl moc rád kolektivní sporty, týmy, které někdo jiný sestavil k obrazu svému z lidí, se kterými bych společně nechtěl ani šťourat klackem do suchého kravince, a nikdy jsem nevstoupil do žádné politické strany.

Měl jsem vždycky dost kamarádů, ale moji první kamarádi byly tři sestry, ty od Čechova ne, Kristýnka, Maruška a jméno té nejstarší si nepamatuji, možná Hanka. S tou jsem se ale moc nekamarádil, byla starší než já a starší holky nejeví o mladší kluky velký zájem, jsou spíš na starší. Bydlely hned vedle v domě čp. 67, ale odstěhovaly se do Sokolova, tehdy se mi zdálo, že to je na konci světa, a já o ně navždy přišel. Později jsem začal kamarádit s Láďou N., ten bydlel na protější straně návsi, za starým pivovarem a byl stejně starý jako já, a s jeho bratrem Járou, který měl nejrychlejší nohy ve vsi, jako raketa, říkával o něm pan učitel Č. Byli to malí darebáci a já chtěl být jako oni, jenomže matka chtěla, abych byl hodný, i ve školce a ve škole mi později říkali, že mám být hodný, asi se to ode mne z nějakého nepochopitelného důvodu čekalo, ale být úplně hodný mne nebavilo. Byli sebejistí a netrápily je pochybnosti, nepřemýšleli, jednali, nerozišovali dobré od zlého, řídili se okamžitým nápadem. Od obou bratrů jsem se naučil spoustu užitečných věcí, třeba že je třeba zavřít oči, když chce být člověk ve tmě neviditelný, protože bělma očí je i ve tmě vidět. Při prolézání starým pivovarem, při prolézání úzkou mříží v okně, když jsem měl strach, že uvíznu, mi Jarda řekl: Jirko, kudy projde hlava, projde i tělo. Fakt, šlo to. Řídím se tím dodnes.

Měl jsem v životě dvě chůvy, našeho psa a paní S., vdovu po financovi. Bydlela na druhé straně náměstí a měla městský byt. To znamená, že měla vitrínu plné porcelánu a skla a sedm dní v týdnu měla na jídelním stole prostřený ubrus, což na vsi nebylo obvyklé. Někteří lidé měli řeči, že je nedůstojné, když mne v kočárku hlídá vořech, ale hlídal a bránil mne dobře. Franta K. by o tom mohl vyprávět, když chtěl nahlédnout, do kočáru voříšek mu roztrhl nohavici kalhot. I když to byl tulák, dokud měl službu u mne, nehnul se ode mne ani na krok. Když ale dostal volno, okamžitě zmizel někam na lov. Myslivci ho nenáviděli, pálil po něm, sotva ho zahlédli, a on měl proto pár broků v kožichu, ale nedal se. Strávil se mnou několik let, až do doby, kdy jsem začal chodit, pak si řekl, že už ho tak moc nepotřebuji, a toulal se víc a víc. K paní S. jsem chodil dopoledne stěží dva týdny, nudil jsem se u ní i s ní. Na loukách a u lesa to bylo mnohem zajímavější.

Dokud jsme měli vlastní louky a pole, žili jsme jako v ráji. Ani si neumíte představit krajinu z rozkvetlých luk, na jaře žlutých od pampelišek, v létě plných barev, malých polí, mezí a remízků mezi nimi a lesíků, které se dají přejít za pár minut, potoků, ve kterých žili raci a pstruzi. Hned vedle pole jsme měli pod vysokým osamělým smrkem studánku s čistou studenou vodou, lepší jsem v životě nepil, ani Evian takovou do svých lahví nestáčí.