Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Pondělí

12.11.2018 16:23

1.

Ráno byl nevyspalý.

Spal špatně a málo a jeho spánek byl neklidný, plný znepokojivých snů, některé zaspal a zapomněl, některé si zapamatoval. Pan Vajíčko k němu ze školního stupínku promlouval jako starý Polonius: A především, sám sobě zůstaň věrný, a z toho poplyne jak z noci den, že budeš nezáludný také k jiným. Byl unavený víc než večer, ale musel vylézt ze spacáku, protože každou chvíli přijde Chára a začne úřadovat. Nebožtíci nepočkají, i když mají čas, celou věčnost.

„Dobré ráno,“ zaklepal Chára na dveře, „nesu ti k snídani, pár koláčků z cukrárny u kostela. Kafe už jsi měl?“

„Právě jsem zapnul překapávač, ale potřeboval bych asi něco silnějšího, pořádné preso.“

„Jak daleko jsi s jeho truhlicí?“

„Myslím, že jsem prohlédl všechno, všechno jsem sice ještě nepřečetl, ale v podstatě už vím, co všechno v ní je.“

„Ona to vlastně není truhla, byl to kufr, takové poválečné šméčko, se kterým Pan Vajíčko přijel do pohraničí, vidíš, tady po straně jsou ještě otvory pro madlo.“

„Ty koláčky chutnají moc dobře.“

„Pan Vajíčko na tebe často vzpomínal, pořád věřil, že budeš velkým básníkem, omlouval tě, říkal, že teď je to těžké, je divná doba, ale všechno se zase urovná, věřil, že najdeš sebe sama a vrátíš se a vrátíš se k nám. Martine, proč jsi toho nechal?“

„V mém soukromém boji pravdy a lásky proti zlu a nenávisti zvítězilo moje pragmatické já. To nepopírám.“

„Hraješ si na cynika, takový jsi byl vždycky, ale já vím, že takový nejsi, je to pořád jen ta tvoje stará póza, hra, kterou s námi všemi hraješ.“

„Poezie je mrtvá, nikoho to nezajímá.“

„Co máš dneska v plánu?“

„Zajedu do Budějovic za Esterkou a potom uvidím.“ Vlastně to nevěděl jistě, ale do Budějovic zajet chtěl, aspoň na dobrý oběd v hotelu Zvon a na dobrou kávu v kavárně v Krajinské ulici. „Vrátím se až večer.“

„Ale už máš všechno, co jsi chtěl.“

„Já nevím. Já nevím, jestli víme, jaký skutečně byl. Ještě budu pátrat.“

„Dobře, tak se měj.“

Někde na předměstí krajského města zazvonil telefon a na displeji se ukázalo neznámé číslo. Zvedl to.

„Haló.“

„Rozmyslela jsem se.“ Poznal hlas bývalé manželky Pana Vajíčka.

„Já také, koupím to od vás.“

„Prodávám vám ho.“

Oba mluvili o deníku Pana Vajíčka, ale jako by obchodovali s jeho životem. Kupoval a přitom kradl tajemství mrtvého.

„Tak za hodinu budu u vás,“ řekl a přidal plyn, ale přes Budějovice se musel loudat. A ještě se musel zastavit v bance.

„Neudělala bych to, ale potřebuji peníze. Vám to bude připadat trapné, jste ještě mladý, ale potřebuji nové zuby,“ řekla, když jí předával dohodnutých dvacet pět tisíc.

„Tím se netrapte.“

Měl chuť otevřít notýsek okamžitě, ale ovládl se, nasedl do auta a dokonce se přinutil dojet k nejbližší benzínové pumpě, tam si koupil černou kávu z automatu, i když věděl, že mu nebude chutnat, a otevřel deník z roku 1962. Byl plný obvyklých záznamů Pana Vajíčka, jedna dvě věty o tom, co bylo ve škole, co se přihodilo v recitačním kroužku, jaké bylo počasí, překvapivá koupě televizního přijímače… Až tady, 15. června: Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí.

Neodpustí, nenávidí, ale proč, za co…

Ještě včera tomu podivnému dopisu z truhly nerozuměl, nevěděl, čeho se týká, a ani dnes nerozumí úplně, ale dnes opravdu pootevřel dveře do jeho třinácté komnaty.

Ano, a co dál?

 

2.

Měl hlad jako vlk.

Za necelou hodinu byl v Budějovicích. Zaparkoval na náměstí Přemysla Otakara II. přímo před hotelem Zvon, zaplatil v parkovacím automatu a usadil se v restauraci. Na tom samém místě, kde obědval v pátek. Objednal si steak z černého býka z vlastního chovu, byl správně propečený, a vypil malé pivo Budvar. Měl bych zavolat Esterku a vyzvednout si kopii dokumentu, který našla v univerzitní knihovně.

„Pane vrchní, platím,“ zavolal na vrchního.

„Vy jste u nás nedávno byl…“

„Samozřejmě.“

Ester zastihl až na druhý pokus. „Ahoj, Martine, budu doma až ve čtyři, jestli ti to nevadí.“ Aspoň budu mít čas projít se po městě a zajít na dobrou kávu, pomyslel si.

„Ne, samozřejmě ne.“

Když obcházel Samsonovu kašnu na náměstí, zavolal Petr Pravda, když stál u divadla a četl si program činohry na minulý měsíc, zavolala Pilátová, když vystupoval po strmých schodech na Černou věž, zavolal Pavel Rosa, jako by se všichni domluvili, anebo se v práci před koncem pracovní doby nudili. Tak jak to jde? Ptali se. Jde to, ale dře to, odpovídal jim jako za starých časů, kdy spolu seděli ve školních lavicích. Nakonec zavolal Kundík: „Poslouchej, Martine, mluvil jsem teď s Milanem Chárou, říkal, že po něčem pátráš, že pátráš po něčem tajemném, myslí si, že chceš objevit nějaké tajemství Pana Vajíčka, prý jsi byl už dvakrát za jeho bývalou manželkou, a já jsem mu říkal, do prdele, Milane, co myslí, že najde…“

„Sám nevím. Víš, já myslím, že nebyl takový, jaký se nám zdál být. Možná tak chtěl vypadat v našich očích, jako morální veličina, jako velikán, ale ve skutečnosti bylo v jeho životě něco temného. Když teď o něm přemýšlím, připadá mi, že se něčeho bál.“

„Připadal mi vždycky nebojácný. Jestli ustoupím, zastřelte mne, sám to přece říkal. A bránil tě.“

„Odvahou se někdy zakrývá velký strach, i tohle říkal.“

„A vzpomínáš si, že ti jednou řekl, nesouhlasím s tím, co říkáte, studente, ale do poslední chvíle budu hájit vaše právo říkat to… Já si to pomatuju.“

„To je citát od Voltaira.“

„Proč to komplikuješ, proč prostě nenapíšeš, co všichni víme?“

„No právě, co víme?“

„Do prdele, Martine, nezačínej s tím.“

„Víš, já vím, já cítím, že možná udělal něco špatného. A nebudu nic psát, dokud nezjistím pravdu, protože to byl on, právě on, kdo nám kázal o morálce, druhému odpouštěj často, sobě nikdy, doufej ve spravedlnost, ale buď připraven i na bezpráví, říkal, to on vychvaloval ctnosti starých Římanů, nikdo nemůže být nucen k nemožnostem, on zvedal ukazovák, když žádal, činy, ne slova.“

„Martine, to nemyslíš vážně,“ řekl prcek naštvaně. „Já s tebou nesouhlasím, nevím, co vlastně děláš a proč, ale před Milanem a všemi ostatními tě budu bránit,“ řekl potom. „Ale vážně tě nechápu.“

„Já jsem tohle ještě nikomu neřekl, a asi neřeknu, sice to říkám teď tobě, ale musí to zůstat jen mezi námi.“

Vzpomněl si při tom, jak ho Pan Vajíčko v prvním ročníku ohromil větou, poetismus je metoda, jak nazírat na svět, aby byl básní, a od té chvíle chtěl být básníkem, a od okamžiku, kdy poprvé uviděl Milevu ve svatozáři jejích dlouhých vlasů barvy zlátnoucího medu, se v něm rodily verše. Byl zklamaný, když později zjistil, že ani tuhle větu nevymyslel Pan Vajíčko, že to byl Nezval, nebo Teige, ale to už pro něj svět opravdu byl ještě nenapsanou básní a Pan Vajíčko byl jeho rádce a protektor. Možná teď řekl Kundíkovi víc, než chtěl. Zlobil se na sebe. Měl bych být opatrnější. Určitě to bylo zbytečné a je to předčasné, nemá smysl o tom mluvit, dokud nebudu vědět víc, pokud mluvit o tom vůbec nějaký smysl má.

„Budu mlčet jako hrob,“ slíbil Kundík.

„Tak dobře, tak o tom zatím nikom neříkej. Ale já už musím končit, mám další hovor, asi někdo z kanceláře.“

Asi proto mi všichni volají, Chára je všechny zmobilizoval, pomyslel si. A vás taky, Babi Mlady? Řekl si, když se na displeji mobilu objevilo číslo z kanceláře.

„Haló.“

„Šéfe, co je s vámi?“

„Říkal jsem vám, že jedu na pohřeb do jižních Čech.“

„Ale, šéfe, to bylo v pátek!“

„A dnes je teprve pondělí. Musím tady něco dokončit.“

„Kdy se vrátíte?“

„Někdo se po mně ptal?“

„Paní Raubalová. A ještě ta vaše nová slečna, prý neberete telefon,“ řekla vyčítavě, „ale nebojte, vaše nové soukromé číslo jsem jí nedala. A ten nový fotograf, kterého jste najal na jednorázovou akci, se ptá, jestli ho zaměstnáte.“

„To počká, dokud se nevrátím.“

„Haló.“

Čekal ho další hovor. „No nazdar, ty dobrodruhu, já se ti nemůžu dovolat. Už hodinu. S kým to pořád kecáš?“ Volal Pivní pes.

„S kým myslíš? Se spolužáky. Naposled s Kundíkem.“

„No a?“

„Taky mi chceš domlouvat?“

„Ne, chtěl jsem se s tebou domluvit, když už jsi tady, že bychom zašli na pivo, třeba do Masných krámů.“

„Snad to půjde, já ti zavolám. Chtěl jsem se ještě zastavit u Taliána.“

Když si objednal kávu v kavárně v Krajinské ulici, zavolala Ester: „Přijdeš ve čtyři, můžeš, najdeš to?“

Našel to snadno, s navigací v mobilu není těžké najít cokoli a možná i kohokoli. A co pravdu, minulost jednoho člověka?

„Pojď dál, uvařím ti čaj.“

Žila v panelovém domě na sídlišti Máj a jeho hned napadl rým, mladá láska to je ráj, a nic z Máchova máje. Ale Esterka měla pod levým okem modřinu, asi to tady bude spíš peklo.

Sotva se stačil napít čaje, který nikdy nepil, když v předsíni zarachotily klíče.

„To je Radek?“

„Ne Karel, víš, Karel se vrátil.“

„Co ty seš zač? Ester, kdo je to? Co tady chceš?“

Byl cítit hospodou, laciným pivem a cigaretovým kouřem. A Esterka měla pod levým okem tu ošklivou modřinu.

„Tohle,“ řekl a udeřil ho pěstí.

Na dokument, který si měl odnést, zapomněl. „Promiň, Esterko, já vím, neměl jsem to dělat, ale musel jsem.“ Také ona na slíbený dokument zapomněla, když se sklonila nad Karlem ležícím na zemi.

„Raději už jdi,“ řekla.

Bylo mu trapně, kvůli ní i proto, že zapomněl, že už nechce napravovat svět.

Protože svět není básní.

 

3.

Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Ano, ta blízkost, téměř sourozenecká spřízněnost z doby dospívání je pryč a snaha napravovat jiné a pomáhat jim, když o to nežádají, dokonce ani nestojí, končí obyčejně trapasem. Každý žije svůj život a nikdo nemá právo ho soudit a měnit. Možná je s ním šťastná, možná je šťastná, že se má o koho starat, i když je to jen věčně opilý buran, který ji sem tam uhodí, a kdo jsem já, abych rozhodoval, kde začíná a končí štěstí druhých, když sám nemám dobrý metr ani na sebe.

Mohl Esterce říct, amicus certus in re incerta cernitur, Esterko, pravého přítele poznáme v nejisté době. Ale moralizovat se mu vážně nechtělo. V půl šesté se měl sejít s Pivním psem.

Čekal ho a chodníku před domem v Klaricově ulici.

„Změna plánu, volal mi Talián, chce, abychom to roztočili na jeho ranči, a já jsem mu to slíbil. Nejsi proti?“ V kufru auta měl basu piv z Budvaru. „To je železná zásoba,“ řekl. „Pojedeme mým autem, ne.“

„Raději ne.“

Nechtěl nechat auto za dva miliony stát přes noc na ulici. Jihočeši rádi obcházejí cizí auta, a hlavně ty s pražskou značkou, s něčím ostrým.

„A co pivo,“ protestoval Pivní pes.

„Přeložíme ho ke mně,“ řekl rezignovaně. Takové ponížení ještě jeho BMW 6 Cabrio nezažilo. „To se bez toho nedokážeš pro jednou obejít?“

„Na mě se nemůžeš zlobit, vždyť víš, že jsem blbej.“

Když už byli na cestě, zavolal Talián: „Tak kdy přijedeš, jsi ještě v jižních Čechách?“

„Jsme na cestě.“

„Víš, že Lord Voldemort dostal za to, že v Praze na křižovatce srazil Číňanku, tři roky natvrdo?“

„Ne, ale je to dobře.“

„Myslel jsem, že ho budeš bránit. Znáš se s ním?“

„Jednou dvakrát jsem s ním mluvil.“

„Dělal jsi pro něho?“

„Ne, potkali jsme se na golfu, možná v bordelu.“

„To jsi celý ty,“ řekl Pivní pes.

„A jak pokračuje tvoje pátrání?“ Zeptal se Talián.

„Nevím, nejsem si jistý. Počkej chvíli, zdá se mi, že vidím jednu známou holku…“

„Jak tomu říkal Pan Vajíčko, nežádoucí asociace?“

„Ne, tak to asi nebyla ona. Ne, to ne, on by řekl, máte příliš bujnou fantazii, studente.“

„Tak se těším, že pokecáme.“

Ne, to není možné, říkal si, ale možná je, možná že v tom anonymním davu na ulici skutečně zahlédl Milenu, tu příležitostnou přítulnou milenku z Rožmberka… „Myslel jsem, že vidím holku, kterou jsem včera sbalil na Lipně, řekl, když položil telefon, „ale kdoví, kdo to byl, všechny holky teď vpadají stejně, asi to byl omyl.“

„Ty nabíječi,“ řekl Pivní pes, „ty už se nezměníš.“

„Samozřejmě.“

„A víš, že ti to, co jsi říkal v pátek na slezině o mladých holkách, sežral jenom Pavel Rosa? Roman Prorok tvrdil, že jako obvykle kecáš.“

„Samozřejmě.“

Byla tma, ale Taliánův ranč našli snadno, po pár kilometrech z odbočky z hlavní silnice do tmy zářila rudá pěticípá hvězda.

„No nazdar, von to tady má jako v Kremlu,“ vyjevil se Pivní pes.

„To je texaská osamělá hvězda, ty vole, ty už máš tak vypitej mozek, že ti to vůbec nemyslí,“ řekl naštvaný Talián. „A to pivo sem netahej, máme ho dost!“

„Budvárek?“

„Taky.“

„K čemu potřebuješ tak velkej barák?“ Divil se Pivní pes.

„Hele, tohle není můj dům, je to ubytovna pro klienty, kteří si přijedou zarajtovat na našich koních, ale je tu kuchyně, kdybyste měli hlad, a pokoje k přespání, já mám soukromou usedlost vzadu za lesem.“

Ale žádný les neviděli.

„Je tma jako v pytli,“ řekl Pivní pes.

„Můžete tady přespat, a můžeme pořádně zakalit. Martine, co budeš pít?“

„Bílé víno.“

„Já ne, já chci pivo,“ protestoval Pivní pes.

„Tebe se neptám, natoč si sám.“

„Vzpomínáte na Perouta? Vždycky říkal, máme hodně práce, když přišel do třídy, a už ve dveřích říkal, máme hodně práce, Prorok k tabuli.“

„Prorok byl jeho oblíbenec, Perout ho rád dusil, byl to škodolibý hajzlík, a Roman si o to často říkal.“

„Nikdy nepochopil, proč ypsilon znamená v azbuce u.“

„To je fakt, ptal se mě, proč se kydá čte kudá."

„Na první hodině v prváku mu Perout řekl, Prorok, to je jako prorok z Bible, ne, a Prorok řekl, izvinitě, něpanimaju, něznaju. Perout si řekl, že si z něj dělá blázny, a dával mu to celé čtyři roky sežrat.“

„Tak ten je po smrti.“

„To jako fakt?“

„Ale Prorok udělal slušnou kariéru, dělá teď starostu ve Vodňanech, úplně blbý asi nebyl, a Hora taky, dotáhl to na majora a major, to je čekatel na generálskou hodnost,“ řekl První pes.

„Vychcanost není inteligence,“ poučil ho Talián, „ale fakt je, že je často užitečnější pro život než vzdělání a pracovitost.“

„Slyšel jsi v Praze něco o Piškulovi?“ Zeptal se Pivní pes. „Po něm jako by se zem slehla, a přitom snad dělal v zahraničním obchodě.“

„Z pézetky ho vylili kvůli chlastu.“

„To bych do něho neřekl, vypadal jako sádrový andělíček, takový tlustý, baculatý a vždycky pil jenom limonádu,“ řekl Pivní pes.

„Víš, že vám zabásli kmotra?“ Zeptal se Taliána. „Snad nemáš některé pozemky od něho?“

„Blázníš!“

„Budvar od pípy jedna báseň,“ básnil Pivní pes. A potom se zeptal: „Člověče, Martine, v životě by mě nenapadlo, že z tebe bude soukromý detektiv. Byl jsi vždycky náš poeta bonus, pořád zasněný, pořád hlavou v oblacích, a na tohle snad musíš mít hroší kůži. Jak tě to napadlo?“

„Napadlo mě to, když jsem vynášel odpadkový koš, už jsem to vyprávěl na pohřbu, a v kontejneru se přehrabovali dva chlapi a vůbec nevypadali jako bezdomovci. Nevypadali, že hledají zbytky jídla, starý chleba prošlé konzervy, nebo nedopité lahve s alkoholem, kde na dně zbyl aspoň malý hlt. Měl jsem v koši spoustu zmačkaných nebo napůl přetržených papírů s dost důležitými poznámkami, žádost o hypotéku, staré účty, koncepty dopisů, dokumenty se jménem, rodným číslem i s adresou, a napadlo mne, co všechno by z toho šlo vyčíst, že by z toho všeho šlo složit, co dělám, kdo jsem a možná, jaký jsem… A tak jsem založil agenturu Kontejner. Ani bys neřekl, co všechno vyčteš z odpadků důležitých lidí a celebrit.“

„Ty vole, větší blbost jsem v životě neslyšel,“ řekl Talián. „Tohle můžeš nakukat Rosovi, mně ne.“

„Tak ukaž odpadky, srabe,“ vyzval ho Pivní pes.

„Pojďte bavit o něčem jiném,“ řekl Talián. „Kolik už jsi toho napsal, Martine?“

„Volal ti Chára? Asi dvacet stran.“

„To je dost málo.“

„Každý den napíšu pár stránek, to je starý zvyk ještě z redakce, ale moc dobře se to nepíše.“

„Hochu zlatý, co tě žere? Vždyť píšeš obyčejný životopis, narodil se, umřel a něco mezi tím o tom, co prožil, vykonal. Proč ti to nejde?“

„No právě, víme, jak žil a co prožil! Kluci, on nebyl bez bázně a hany, nebyl to takový hrdina, za jakého jsme ho považovali.“

O tom ale mluvit nechtěl.

„Ale Chára přece říkal, že o něm víme všechno.“

„Říká vám něco jméno Dewetter?“

„Ne,“ řekli skoro naráz.

„Bingo, platíš pivo,“ řekl Taliánovi Pivní pes.

„Něco mne napadlo, ale potřebuju počítač s internetem,“ řekl Taliánovi.

„A nechceš raději holku? Objednám ti šlapku z Písku.“

„Ne, děkuju.“

„Tak si vlez do kanceláře provozního, ale myslel jsem, že si dáme do nosu, tak dlouho jsme se neviděli.“

„Jen na chvíli, dejte si zatím s Pivním psem.“

„Kdo nepije s námi, pije proti nám.“

Ještě než od nich odešel, dříve, než zapnul stolní počítač s obrovským displejem, vybavil se mu ve sloní  paměti zápis z deníku: Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt, vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí. A spojil si konečně jméno s příjmením, Viktor Dewetter, bingo, možná. Ale třeba to nic neznamená, třeba k sobě tohle jméno a tohle příjmení vůbec nepatří. Kliknul na ikonku prohlížeče a do vyhledávacího řádku naťukal: Dewetter. A ukazovákem udeřil do klávesy Enter.

Chára říkal, víme o něm všechno…

 

4.

Otázky vedou k odpovědím.

Skutečně o něm víme všechno? Dewetter není tuctové jméno jako Novák, Nový, Novotný, v internetu o něm jistě něco bude, když už je tam kdekdo. Na obrazovce monitoru plné otisků prstů, jak si na ní Taliánovi zaměstnanci ukazovali, se objevilo víc než sto odkazů. Pavel Dewetter, výrobce a opravář starožitného nábytku, Karel Dewetter, spisovatel, David Dewetter, student, nezajímal ho a ani jeho profil na facebooku ho ničím nezaujal, Jindřich Dewetter…

Zkusil hledat celé jméno Viktor Dewetter. Viktor Dewetter, politický vězeň, 1951–1962, vězněn v příbramských táborech nucené práce, později v nápravně pracovních táborech Vojna a Bytíz.

Je to on? Mohl by to být on? Samozřejmě. Co mu ale Pan Vajíčko udělal zlého? Co to bylo, že za to Viktora zavřeli a co mu Viktor neodpustí…

Talián a Pivní pes vedle vyváděli psí kusy, řvali jako v těch starých a snad i zlatých časech. Pamatuješ, vzpomínáš, vykřikovali a lovili v paměti pozapomenuté vzpomínky. Ano, vzpomínají, protože vzpomínat po mnoha letech je příjemné, dokonce i vzpomínka na nepříjemný zážitek se časem může proměnit na veselou historku. Vzpomínáš si, jaký průšvih měl náš zlatý hoch s bigbítovou kapelou, někde na tancovačce po oslavě Mezinárodního dne žen se všichni opili a začali hrát soudružkám zakázané skladby, běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu, a Martin nakonec přítomné vyzval, soudružky a proletáři všech zemí, spojujte se, a Pan Vajíčko druhý den přišel v šoku do třídy, básník – a hraje bigbít, divil se.

Banální historky, pomyslel si, a k tomu něco z lidové tvořivosti, ve skutečnosti řekl, soudružky, s proletáři všech zemí spojujte se. Ale co bylo, bylo. Koho to ještě dnes zajímá?

„Pan Vajíčko o něm říkal, že je vzácný klenot, a všichni ho musíme chránit, že on je poslední bohém.“

„A divíš se, těch pitomostí, co nadělal, Pavel Rosa s ním nechtěl nikam chodit, bál se, že pokaždé udělá nějaký průšvih.“

Ale užili jsme si to s ním, říkají. Vzpomínám si, že jednou strčil Horovi před odjezdem na lyžařský výcvik do baťohu cihlu a Hora táhl z Budějovic přes Sněžku až na Luční boudu kilo a půl navíc. Pamatuješ, jak ho vyloučili z internátu za to, že porušoval domovní řád soustavným zpíváním státní hymny po večerce? No to je fat sranda. Ve skutečnosti zazpíval hymnu jen jednou, přesně ve dvacet dva nula nula, kdy vychovatelka vyhlašovala večerku a kdy ji hráli na závěr vysílání rozhlasu po drátě. To všechno je nic proti básničce o mramoru, kvůli ní měl náš zlatý hoch skutečně velkolepý průser, a kdyby za něj neorodoval Pan Vajíčko, maturoval by v lapáku, nebo vůbec. Poslouchal je tak napůl ucha.

„Hej ty tam, co tam furt děláš?“ Křičel z vedlejší místnosti Talián.

„Už jdu.“

Největší sranda s Panem Vajíčkem byla, když suploval v hodinách latiny. Pamatuju si, že Kotrmela měla časovat sloveso posse, a v první osobě jednotného čísla mu řekla místo potero posero. Vždycky měla v hlavě piliny z medicimbalu. Vzpomínají, protože vzpomínky na bezstarostné časy jsou příjemné. Já často známým vypravuju, jak mu jednou náš zlatý hoch na začátku hodiny řekl, pane profesore, zazpíváme si, aby odpadlo zkoušení, ale nikdo mi to nechce věřit, každý si myslí, že to je ze Svěráka. Já vím, Pan Vajíčko, řekl, hochu zlatý, tobě je do zpěvu, no jistě, jsi mladý a raduješ se ze života, no tak vystup před lavice a diriguj, zpívali jsme gaudeamus igitur a Martin při tom zoufale mával perutěmi, jen aby odpadlo zkoušení.

Slyšel je, ale neposlouchal.

„Martine, hej, kdo nepije s námi, pije proti nám!“ Křičel na něj Pivní pes.

„Vydržte, hned to bude.“

Vygůgloval ještě amnestii prezidenta Novotného. Byl to on, kdo byl prezidentem v roce 1962, kdo jiný…

První amnestie presidenta Antonína Novotného z 9. května 1960, vyhlášená u příležitosti 15. výročí konce druhé světové války, prominula tresty za protistátní trestné činy (kromě případů, že šlo o přímé agenty imperialistických rozvědek, teroristy, sabotéry, záškodníky a organizátory nebezpečných protistátních skupin) a za řadu dalších trestných činů, četl v odkazech. Druhá Novotného amnestie z 9. května 1962, vyhlášená k 17. výročí konce druhé světové války, prominula tresty za trestné činy pobuřování, zneužívání náboženské funkce, hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele, opuštění republiky, vniknutí na území republiky, poškozování zájmů republiky v cizině, násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, hanobení národa, rasy a přesvědčení, nedovoleného ozbrojování a šíření poplašné zprávy ve výměře do jednoho roku odnětí svobody. Z amnestie byli expressis verbis, tedy výslovně, vzpomněl si, vyloučeni sabotéři socialistické výstavby a jejich pomocníci, pachatelé teroristických akcí, pokud při jejich provádění použili zbraně nebo výbušniny, přímí agenti imperialistických rozvědek, kteří plnili nebo aspoň počali plnit úkoly, jimiž byli pověřeni atp. Třetí a poslední amnestie presidenta Novotného z 9. května 1965, vyhlášená u příležitosti 20. výročí konce druhé světové války, prominula tresty nebo jejich části do jednoho roku odnětí svobody.

Hm, a co teď s tím?

Borek! Vzpomněl si na Borka, Někdy na něj myslel, myslel na něj, když potřeboval rozklíčovat nějaký problém, jako teď. Ale je pozdě.

Takže popořádku. Jde o záležitost z roku 1962, vlastně se o ní zmiňuje deník z roku 1962, tehdy byla vyhlášena druhá amnestie prezidenta Novotného, a Viktor, který Panu Vajíčkovi neodpustil a odmítl i jeho dopis s omluvou a snad i osobní setkání, se dostal z vězení a svobodu. Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí, zapsal si Pan Vajíčko.

Ale kdo byl Viktor, co strašného udělal? A co mu udělal pan Vajíčko?

Do kanceláře nakoukl Talián: „Martine, trvá ti to dlouho, my už jdeme na kutě.“

„Já asi taky.“

Ale hlavu měl plnou otázek.

Nebyl si vůbec jistý, jestli usne, ale potřeboval se aspoň trochu vyspat. Rozhodl se, že brzy ráno pojede zpátky do Prahy.

Aspoň na okamžik si zalezl do postele, ale usnout se mu nedařilo, hlavu měl plnou těch naléhavých otázek.

Pane profesore, vedou správné otázky ke správným, anebo vedou jen k očekávaným odpovědím? A je v člověku něco dobrého, co je možné správnými otázkami odhalit, a co když něco zlého? Pan Vajíčko je to učil a před ním to své žáky učil Sokrates, učil je tím, že se ptal. Říkal jste to tak, Pane Vajíčko? Říkal jste nám, pane profesore, že po vzoru své matky, která byla porodní bábou, chtěl také Sokrates pomáhat při zrodu něčeho nového, chtěl přivádět na svět pravdu, která je v duši lidí, ale to opravdu důležité jste neřekl, Pane Vajíčko, že Sokrates učil lidi používat vlastní rozum, a to je mělo vést ke kritickému postoji ke skutečnosti. Proto byl souzen a odsouzen vypít svou číši bolehlavu. A hlavně jste nám zapomněl říct, že tohle se nestalo jen jednou, dávno, tenkrát v antických Aténách, že to nebylo poprvé ani naposledy, že v časech zlých se tohle opakuje, co svět světem stojí, neřekl jste, že se to může stát kdykoli a komukoli, vám i nám.  Co se stalo Viktoru Dewetterovi.

Napíšu, jak to bylo.  Zjistím celou pravdu.  A napíšu, jaký opravdu byl. Chára tvrdí, víme o něm všechno, ale co když má Pan Vajíčko na svědomí něco nečestného, nějaký zlý skutek, dokonce zločin…

Převaloval se v posteli sem tam, ale nemohl spát. Vstal a osprchoval se studenou vodou.

„Musím jet, musím do Prahy,“ řekl sotva probuzenému Taliánovi.

„Stalo se něco?“

„Ještě nevím.“

Ale něco tušil, něco se muselo stát…