Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Středa

31.10.2018 11:48

1.

Telefon zazvonil v šest.

„Haló.“

„Nevěděl jsem, jestli tě zastihnu,“ řekl hlas, který by měl znát i přes propast času, trochu změněný časem, ale povědomý, pořád stejně vyčítavý. „Pan Vajíčko je v pánu, a ty nic nevíš,“ řekl Chára. Byl to on.

„Vážně?“

Nevěděl, co na to říct, co se v takovém okamžiku říká. Je mi to líto, přeju upřímnou soustrast, nebo co…

„Aha, to jsi ty,“ řekl ještě rozespale.

„Aha, ty ještě spíš.“

„Spal jsem.“

„To jsem nevěděl, já sám nespím už od pěti.“

„A on, fakt umřel?“

„Fakt.“

Seděl v novém moderním a nepohodlném křesle pod oknem, blízko velké postele, polonahý, v pyžamu s krátkými rukávy i nohavicemi, jak sotva vstal a natáhl se pro mobilní telefon položený na kulatém nočním stolku, ještě rozespalý, a v řídkém ranním světle jen stěží rozeznával známé tvary, holé větve stromů a střechy domů venku za oknem. Umírá se nad ránem. Staří a nemocní lidé nejvíc umírají na tenké hranici mezi nocí a dnem, pomyslel si, a roztřásl ho ranní chlad, anebo si vzpomněl, co mu na srazu spolužáků vykládal Jonáš, patolog z Ústavu soudního lékařství, je to hodina mezi psem a vlkem, umírá a rodí se nejvíc lidí, zatímco Chára něco rychle drmolil. Ale nebylo důležité co, protože on všechno dvakrát opakoval.

„Víš, v pět mi zavolali z krumlovské nemocnice, že Pan Vajíčko zesnul, a já od té doby obvolávám spolužáky, abych to každému z vás řekl,“ říkal, „přesně v pět nula pět mi zavolal Hůla. Ty asi nevíš, že náš spolužák Hůla s ním byl do poslední chvíle, byl u jeho smrtelné postele, vlastně nevím, jestli to právě ty víš, protože ty se o takové všední věci obyčejně nezajímáš,“ řekl se zřejmou  výčitkou v hlase. To byl celý on. „Já sám jsem Hůlu požádal, aby se o Pana Vajíčka postaral, aby o něj pečovali v okresní nemocnici, až na tom bude opravdu zle.“

Umírá se v druhé polovině noci a na jaře, protože dlouhá zima dá starému organismu zabrat. Ano, právě tohle vykládal na posledním srazu spolužáků Jonáš.

Bylo jaro.

„Tak přijedeš?“

„Kam?“

„Na jeho pohřeb, proboha, Martine, na co myslíš, ty mě vůbec neposloucháš! Pohřeb bude už v pátek odpoledne, ale myslím, že si všichni stihnete vyřídit volno.“

„Samozřejmě.“

Pan Vajíčko byl jejich učitelem. Učil na venkovském gymnáziu v malém městě ve stínu Slepičích hor češtinu a dějepis a někdy suploval v hodinách latiny, a oni ho měli rádi. Takové pozvání nešlo odmítnout. Malý, zavalitý, oblý ve všech směrech, trochu směšný v plandavých kalhotách a příliš velkém nebo jen špatně padnoucím saku. Pan Vajíčko, s holou lebkou, s bambusovou vycházkovou holí, tak staromódní v moderním světě, pokaždé smekl klobouk, když někoho na ulici zdravil. Staromódní v názorech, jak kdyby zůstal trčet zapomenutý v antickém Římě nebo v klasickém Řecku, a tak směšný tuplem, ale oblíbený. Byl pro ně něčím víc než učitelem, byl jejich patronem, možná mentorem, arbitrem jejich sporů.

„No tak, Martine, přijedeš?“

„Samozřejmě.“

Měl jsem ho rád, anebo měl on rád mne?

„Nevěděl jsem, jestli tě dnes zastihnu. Říkal jsem si, že možná budeš někde v cizině…“

„Jsem doma.“

Říkali mu, pane profesore, i když v době soudruhů se říkat pane neslušelo a zakazovalo se to jako buržoazní přežitek, a na gymnáziu bylo pro učitele oslovení pane profesore dost přehnané. Byl v tom obdiv k jeho vzdělanosti, která přesahovala osnovy pro střední školy, a úcta k jeho životní moudrosti. U něho nevadilo, když jim při vyučování četl levity a že jim i po škole kázal morálku, protože jeho morálka byla z jiného světa a času, z doby antických filozofů, hrdinů řeckých bájí a římských státníků. Měl mne rád, říkával mi, zlatý hochu, vzpomněl si i dnes, hochu zlatý, říkal, ty jsi ještě nečetl Suetonia… A spolužáci proto s trochou škodolibosti ale i závisti říkávali, tohle je náš zlatý hoch, ty kluku zlatej, říkali mi, to je on, ten zlatý hoch, ukazovali na něho, a zvlášť Chára. On byl primus třídy.

„Parte pošlu elektronicky,“ řekl ještě Chára, „musím ještě zatelefonovat Kájovi a Pájovi a dalším Pražákům a snad před polednem stihnu předat tuto smutnou zprávu o našem drahém nebožtíkovi Pilátovým, a mám spoustu vlastní práce,“ řekl a zavěsil.

Tak Pan Vajíčko umřel, pomyslel si, když s Chárou domluvili, a on zůstal bez pohybu sedět v tom drahém nepohodlném křesle s nízkým opěradlem, s oněmělým  mobilním telefonem v ruce. Ale na tom vlastně není nic divného. Všichni, které jsme v těch letech na gymnáziu považovali za staré, teprve v posledních desetiletích opravdu zestárli, my jsme dnes starší, než tenkrát byli oni, a myslíme si, že ještě nejsme tak staří, a snažíme si stále ještě pro sebe urvat pořádný kus světa, ale oni umírají, a všechno, co nám říkali, co sami chtěli a čím tady byli, pozbývá smrtí smysl. A teď už neusnu, pomyslel si. Stávají se z nás sirotci, pomyslel si ještě. Tak Pan Vajíčko umřel, už tady s námi celou hodinu není, řekl si, když se podíval na budík na nočním stolku, a já, já jsem to nevěděl, a vůbec nic jsem necítil.

Bylo šest patnáct. Ještě mohl skoro hodinu spát.

 

2.

Po snídani jel do kanceláře.

Vzduch byl cítit po benzínu a kanalizaci a Praha byla ucpaná jako vždycky v ranní špičce. Byl nevyspalý a mrzutý, po rozhovoru s Chárou už neusnul, dlouho stál u okna a hledal odpověď na otázku, měl jsem ho rád… Řidiči z vedlejších ulic se snažili co nejrychleji dostat na hlavní a agresívně do něj najížděli, po vlažné sprše a dvou toustech s pomerančovou šťávou nevypil ani kávu, měl proto blbou náladu, občas naschvál přidal plyn, občas na někoho zuřivě zatroubil, tydýt.

Na mostě před Tančícím domem mu zazvonil telefon, zvedl ho k uchu a řekl: „Haló, tady Martin Zlatník. Soukromý detektiv,“ dodal.

„Ahoj, Martine, už to víš?“

„Už ano.“

Byl to Kundík, třídní prcek, a Kundík se nikdy v telefonu nepředstavil, neřekl své jméno, ani Kundík neřekl, snad tuhle přezdívku neměl rád.

„Aha, to jsi ty.“

V domě naproti bydlel prezident. Svým životem prý směřoval k absolutnímu horizontu, říkávali jeho přátelé. Ta stará vzpomínka byla stále ještě živá. K nějakému nedostižnému ideálu. Jako Pan Vajíčko. Ale i prezidentův odkaz se časem rozměnil, a vzpomínat nebyl čas.

„Poslouchej, Martine, já jsem ještě spal, ale zavolal mi Milan Chára a řekl mi to, já jsem tomu vůbec nechtěl věřit, ty věříš, že umřel a už ho nikdy neuvidíme, do prdele, jak to že umřel, vždyť vlastně nebyl tak moc starý a snad ani na smrt nemocný, nebo ty myslíš, že byl – vlastně asi byl, i my jsme zestárli, kamaráde, letos nám už bude pětapadesát.“ Kundík mluvil jako kulomet, jako vždycky, slova vystřeloval, jako by se bál, že ho někdo přeruší, nebo přijde konec světa a on už nedopoví.

Jednou mu budu muset říct, aby nevolal ze skrytého čísla, pomyslel si, mohlo by se stát, že mu to nezvednu.

„Já se tak necítím,“ řekl.

Kolona aut se vlekla nekonečně pomalu. Z Vltavy stoupala řídká šedá mlha, ze které vyletovali a po krátkém bláznivém letu mezi nebezpečnými trolejemi v ní zase mizeli racci, ráno toho časného jara bylo stále ještě chladné. Za mostem ho zastavil policista v reflexní žluté vestě, druhý dál sledoval dalekohledem auta popojíždějící sotva krokem mezi dvěma semafory.

„Tak, pane řidiči, víte, jakého přestupku jste se dopustil?“

„Samozřejmě.“

Kundíkovi to položil, ale pozdě, dostali ho.

„Předložte občanský průkaz a řidičský průkaz a doklady k vozu, technický průkaz a potvrzení o pojištění.“

„Tady,“ řekl, když naučeným pohybem vylovil všechny kartičky.

„Víte, kolik vás to bude stát?“

„Tuším.“

„Tisíc korun v blokovém řízení. Jste ochoten zaplatit na místě?“

„No jistě.“

Měl bych to Kundíkovi vyúčtovat, ale je to lakomec, těžko bych z něho vyrazil třeba dvacetikorunu na pivo.

„A dva trestné body.“

Děkuju, chtěl říct, když si od policisty bral útržky pokutového boku. To je vážně blbý zvyk, pomyslel si. Vzpomněl si přitom na Borka. Borek byl kamarád, spolužák z právnické fakulty, ve čtvrtém ročníku přinesl na seminář marxismu-leninismu skoro nečitelný text Charty 77, devátou nebo desátou kopii na tenkém průklepovém papíře, na začátku posledního semestru chartu podepsal a před státnicemi si pro něj přišli. Od sametové revoluce pracoval na policejním prezídiu, před pár lety při nějaké čistce odtud musel odejít, ale nedávno se na své staré místo vrátil, a možná by dokázal tuhle pokutu snadno stopit. Jenomže spolu už dlouho nemluvili, pohádali se, když se vykašlal na novinařinu a otevřel si detektivní kancelář, nemluvili spolu celou věčnost a snad se jeden druhému odcizili. A není lepší schovat si tak důležitý kontakt na horší časy? Tisícikorunová pokuta je obyčejná lapálie. V poslední chvíli poděkování spolkl a jenom pro sebe zabručel, čert to vem.

„Příště si dávejte pozor.“

O tisícovku nešlo, vadilo mu zdržení. Na půl devátou svolal poradu a už bylo deset minut po půl. Ne že by mu to dělalo těžkou hlavu, svět se nezboří, rád ale lidem ve firmě kázal o dochvilnosti, která je ctností králů, i když možná se to právě tak neříká, Chára by ho určitě opravil, a místo Ivánku náš jim s pocitem převahy vysokoškoláka nad absolventy esenbáckých rychlokursů připomínal, sero venientibus ossa. Do kanceláře to bylo pár metrů, ale ulici ráno rozkopali, a objížďka vede kolem dvou bloků, sakra. Přidal plyn, na křižovatce na Výtoni se vmáčkl před třicet let starý Saab model 900 a bezohledně donutil jeho řidiče šlápnout na brzdu. Kdo by chtěl nabourat Porsche Cayenne za dvě mega a pochroumat si při tom pochromovaný předek svého plechového staříka? Zastavila ho červená. Řidič Saabu vyběhl ven, vypadal jako zlý trpaslík, no jasně, je to on, známý popový zpěvák, zpěváček, pořádně nakrknutý a samozřejmě důležitý jako ředitel zeměkoule.

„Omluv se, okamžitě se omluv!“ Křičel. „Jak to jezdíš, ty prase?“ Křičel na celou ulici. Snad se domáhal podpory u ostatních otrávených řidičů.

„Nepruď,“ řekl mu, „a šetři si dech na příští koncert, aby tě zase nezradily hlasivky.“

„Ty šmejde, ty hnusnej šmejde," křičel, „ty hajzle, přeju ti všechno nejhorší, přeju ti, aby ti někdo rozmlátil tu tvoji káru, aby ti někdo rozbil tu tvoji nafoukanou držku, a hlavně ať se ti nikdy nepostaví, ty hajzle!“

„Co to je, trpaslíku, to má být prokletí, nebo snad nějaké rastafariánské vúdú?“

Sešlápnul plynový pedál, na oranžovou vyrazil a nechal ho tam stát.

Na poradu dorazil s půlhodinovým zpožděním, kdekdo se tvářil kysele, nejvíc Buran. Tvrdil, že už dávno měl být u klienta. „Je to nový klient, jestli se nasere, vysere se na nás.“ Buran.

„Klid,“ uklidňoval všechny Karel Samec, ale Ožana, bývalý esenbák, který několik let šlapal chodník ve čtvrtém pražském obvodu, se při tom významně díval na hodinky, ale možná ještě přemýšlel o vtipu, který mu vyprávěl včera, když si všimnul, že má na zápěstí nové digitálky. Znáš ten fór, strážmistře, na křižovatce řídí esenbák dopravu, a vždycky když rozpřáhne ruce, se podívá na svoje nové digitální hodinky, přijde k němu nějakej chlápek a řekne, vidím, že máte nové hodinky, soudruhu příslušníku, víte, kolik ukazují? Jasně, řekne esenbák, čtrnáct děleno dvaceti. Ožana se tomu nezasmál, udiveně a možná nechápavě se podíval na svoje nové hodinky a možná se na ně od té doby pořád dívá…

Michal Moroz hlásil, že objekta sledují čtyřiadvacet hodin denně, ten se té estébácké hantýrky do smrti nezbaví, s výjimkou nočních hodin, samozřejmě, ale sledování zatím nepřineslo pozitivní poznatky. Suchánek se pochlubil fotografiemi ze schůzky poslance Košťála s polským lobbyistou, které si objednala redakce nejmenovaných bulvárních novin, na kterých ale poslanci ani v jednom případě nebylo vidět do tváře, a tvářil se ublíženě, stejně zoufale jako vždy, když zůstal příliš dlouho bez své placatky. A sekretářka Babi Milady mu v hrnku s nápisem Boss přinesla vlažnou, bůhví kolikrát ohřívanou kávu z překapávače místo horkého a silného espresa. Seřval je všechny na tři doby, trocha šikany neuškodí, říkal si. Ten dneska vstával z postele levou nohou, brumlali jeho otrávení zaměstnanci.

„Kde je doktor Krbec?“

„Šel se přezout.“

To je ten jejich přiblblý esenbácký humor.

Po poradě za ním přišel Ožana s důležitým sdělením: „Já mám sice digitálky, šéfe, ale neukazují číslice, ukazují normální ciferník s rafičkami, víte.“

Potom postupně zavolali Roman Prorok, Petr Pravda a samozřejmě Pivní pes, spolužáci, a všichni se ho jeden po druhém zeptali, už to víš, a nakonec řekli, upřímnou soustrast. Aha, tak se to tedy říká.

„To je tak,“ řekla mu Babi Milady, když mu konečně přinesla čerstvou horkou kávu, „soustrast se nepřeje, není to blahopřání, soustrast se pozůstalým projevuje.“

Ano? Tak proč to říkají mně? Pomyslel si.

A nová milenka mu napsala zlou esemesku, že na něj dneska a ani do konce týdne nebude mít čas, ani ve dne, ani v noci.

To za to, že ji nekoupil novou kabelku od Vuittona.

Zavolal si Michala Moroze a řekl mu: „Ty vole, Michale, nám jde hlavně o to, co objekt dělá v noci!“

„Ty myslíš, že někoho šuká?“ Zeptal se a mračil se přitom, ale možná to jenom tak vypadalo kvůli jeho nízkému čelu zarostlému hustými, tenkrát před lety, když se seznámili, uhlově černými vlasy, které ale časem zešedivěly a vypadaly teď jako srst jezevce. „To jsi před tím neříkal.“

„A ty jsi všechno, co tě naučili na sledovačce, zapomněl! Proč by si nás jeho žena jinak najímala?“

Po obědě zavolal ještě Pavel Rosa: „Už to víš?“

„Upřímnou soustrast.“

„Nápodobně.“

„Ale snad jsme neosiřeli úplně, i když na třídních srazech je nás rok od roku méně.“

Zvláštní, že nevolá žádná z holek, že by vúdú začalo fungovat, vzpomněl si. Ani Pilátová, ani Mileva, a Milevu měl rád a ona ho milovala, nezavolala ani jedna třídní bublina. A nová milenka si postavila hlavu a trucuje. No co, nechám ji vycukat, udělám se vzácným, neodpovím ji na esemesku, změním si telefonní číslo a nechám se od Babi Milady dvakrát třikrát zapřít, až zavolá na pevnou linku do kanceláře, ona vyměkne a dostane rozum.

„Přijedeš na pohřeb?“

„Samozřejmě.“

„To jsem rád, rád tě uvidím.“

„Já tebe taky.“

„I když je to při tak tragické příležitosti.“

Jakápak tragédie, pomyslel si, Pan Vajíčko prožil dlouhý plodný život, říká se to tak, i když nejčastěji v nekrologu, bylo mu skoro devadesát, dostalo se mu úcty i uznání, a vlastně žije dál v našich hlavách, a dokud my nezemřeme, on bude žít, zatímco po nás po smrti neštěkne ani pes.

„Šéfe, pan Krbec onemocněl, marodí.“

„Děkuju.“

„Cože, co jsi říkal?“

„Nic, vlastně nic. Mluvil jsem na Babi Milady, to je naše sekretářka a vaří příšernou kávu, protože se bojí obsluhovat kávovar na espreso, který jsem do firmy koupil loni v Itálii za čtyřicet papírů.“

„Tvoje starosti na moji hlavu. Tak ahoj.“

Byl už večer, když se vracel z kanceláře domů, na skok se zastavil v italské restauraci na špagety alio olio a jedno malé silné ristreto, a snad ještě sklenku bílého vína, dělal si chutě, aby zahnal dotěrné myšlenky. Pana Krbce mu doporučil Borek, když zjistil, koho si vzal do firmy, bývalého esenbáka, bývalého estébáka, Michal Moroz sice o sobě říká, že byl analytik, ale podle všeho byl v útvaru sledování a věšel se nepřátelům socialismu na paty, lezl jim do postele a šmíroval i na hajzlíku. Aspoň tam budeš mít jednoho slušného člověka, řekl tehdy Borek, víš, Martine, on je signatář Charty 77, za pana Krbce dám ruku do ohně, řekl, text charty nosil pod košilí na nahém těle. Ale tenkrát spolu ještě mluvili. Snad to s ním není vážné? Pomyslel si. A dnes v noci možná získáme nějaké poznatky z nočních hrátek objekta s jeho novou milenkou, nebo aspoň s nějakou štětkou z eskortní agentury, a jeho manželka vysolí třicet tisíc na ruku, zálohu dvacet táců už zaplatila.

Ale na záležitosti kanceláře teď vážně myslet nechtěl.

Myslel na Pana Vajíčka.

 

3.

Dum spiro, spero.

Bylo něco temného v tom radostném člověku plném života? Možná. Ale když je někomu osmnáct let a má před maturitou, nevnímá smysl ani význam takového citátu, stará se jen o holý překlad, aby nedostal sardel. Život je věčný a zdá se být bez konce a tak samozřejmý jako dýchání a slovo doufat patří mezi výrazy z jiného jazyka, z cizího světa, snad ze světa věřících, možná nemocných, nebo hříšníků. To si tenkrát na gymnáziu myslel, ale nikdy o tom nepřemýšlel dlouho a ani příliš často. A nikdy se nestaral o tajnosti svých učitelů. A proč taky, bylo mu osmnáct.

Ale říkal to, Pan Vajíčko často říkal, dokud dýchám, doufám, a jako by se přitom chytal záchranného lana.

Doma si otevřel lahev dobrého moselského ryzlinku, jemného a elegantního vína s lehkou nakyslou chutí a vůní letního ovoce. Čekal ho dlouhý večer a osamělá noc bez nahé ženy s hebkým poddajným tělem.

Byl skoro rád, když zazvonil telefon.

„Haló.“

„Ty už to určitě víš,“ řekl Hůla.

„Samozřejmě.“

„Promiň, že volám pozdě, ale po noční jsem se potřeboval aspoň na pár hodin prospat. Byla to zlá noc, Martine, zemřeli nám dva pacienti a jeden z nich byl bohužel Pan Vajíčko.“

„Nedalo se nic dělat?“

„Ne, odešel, byl zkrátka už moc starý na život.“

„Aha,“ řekl, nevěděl co jiného říct.

Nerozsvítil lustr, jen stojací lampu, a v okně zapálil svíčku. Nebylo to věčné světlo za mrtvé, byla to vonná svíčka s vůní františka, ale doma nic jiného neměl. Tuhle svíčku k němu přinesla loni před Vánoci nějaká žena, na kterou mu nezůstala žádná důležitá vzpomínka, zbyl tu po ní jenom ten smradlavý františek s vtíravým odérem hřbitova.

Ano, bylo v něm něco tajemného, něco skrýval. Pokaždé, když někdo ze spolužáků řekl, třeba žertem, třeba v obraně, vždyť vy jste také studoval, pane profesore, stáhl se do sebe, schoulil jako ježek v bodinách, vyhýbal se každé otázce, každé odpovědi, jakékoli narážce na svoji minulost. V hodinách dějepisu mluvil o poválečné době jen v obvyklých frázích, zdálo se, že tohle téma pro něho bylo Pandořinou skříňkou zamčenou na sedm západů. Vzpomněl si.

Mohl by zavolat Jonášovi, možná Taliánovi… Ale sedět nečinně s nohama na nízkém stolku a upíjet vynikající moselské víno bylo snazší. Nalil si druhou sklenici a sledoval tenký plamínek svíčky. Něco ho rozechvívalo, snad lehký, skoro neznatelný pohyb vzduchu, ale stíny na stropě se při tom komíhaly jako v prudkých závanech větru. Mohl by zvednout mobilní telefon, který leží na dosah ruky, a zavolat Taliánovi, anebo nové mladičké milence, ale trucuje, chce si vytrucovat nějaký drahý dárek, tak ať. Proč něco řešit, když sedět sám v šeru lampy a pomalu se opíjet drahým moselským vínem je o tolik jednodušší?

Pan Vajíčko mne první dva roky nenáviděl, možná jen nesnášel, dlouho jsme k sobě hledali cestu.

Pořád se v myšlenkách na něj k němu vracel.

Byli jsme komická dvojice. Dlouhovlasý mladík v sepraných džínsách a trochu směšný stárnoucí středoškolský učitel v nemoderním obleku a se staromódními názory, který bubeníka bigbítové kapely Fellows a svého příštího oblíbence dost dlouho považoval za chuligána a povrchního frajírka bez hlubšího zájmu o historii i literaturu. Teprve laskavá paní vedoucí z knihkupectví v rohu náměstí prozradila panu profesorovi, že hubený mladík v džínsách, který právě odešel, si v potrhané jutové tašce přes rameno odnáší Žluté lásky od Tristana Corbiéra, a kupuje si u ní týden co týden novou knihu.

Displej telefonu se rozsvítil a telefon začal hlasitě zvonit.

„Haló.“

„To jsem já, šéfe,“ řekl Michal Moroz, zněl, jako kdyby mluvil ze sudu, „snad jste už nespal. Suchánek sedí před barákem objekta, ale nadává, že je na všechno sám, že nemůže sám všechno stihnout.“

„Tak ať klidně nadává.“ Stejně je na vyhození, pomyslel si a přitom si představil jeho zoufalý obličej opilce, kterému vzali flašku.

„Tak dobrou noc, šéfe.“

Dobrou, jak pro koho. I když ho dnes Chára probudil ráno hodně brzo, do postele se mu ještě nechtělo, měl strach, že mu vzpomínky nedovolí usnout. Ale tomu by Michal sotva porozuměl.

Proč jste mi to nikdy neřekl, studente, zlobil se Pan Vajíčko, proč jste se nesvěřil? Máme společnou lásku, společnou múzu. Později už omlouval jeho klukoviny, bránil jeho dlouhé vlasy před nepřátelským autoritářským světem, prosím o shovívavost, kolegové, náš Martin je básník. Zachránil ho před dvojkou z mravů, když počmáral zeď před domem, ve kterém bydlela Mileva. Byla to obyčejná zeď, s odpadávající omítkou, špatně se na ni malířskou štětkou psala velká půlmetrová písmena, protože omítka pod štětkou odpadávala a místy z ní už vylézaly holé kameny, ale byla to nejvýznamnější památka dělnického revolučního hnutí ve městě. Ve stodole, či co to bylo, byl na konci války lazaret Rudé armády. Taková posvátná kráva to byla, a on ji znesvětil nápisem z lásky. Milevo miluji tě! Udělal to, protože ona pro něj na tabuli ve třídě napsala své vyznání nad všechny básně světa. Martin bydlí v mém srdci, má tam garsonku. Napsala, když ho pro nevhodné chování vyloučili z internátu. A jak jsem měl vědět, že to je památka? Bránil se. Takový nesmysl, ty kluku! Jaký to má smysl? Obviňovali ho. Je to jen zeď. Je mladý, má právo na omyl, bránil ho Pan Vajíčko proti všem. Stejně odhodlaně jako bránil jeho dlouhé vlasy, džínsy, provokace, kterými mladý výtržník z gymnázia rozčiloval obyvatele zapadlého maloměsta, tamní mocipány i důstojný učitelský sbor. A přitom mu vytýkal, hochu zlatý, neplýtvej svým talentem na chvilkovou zábavu, k čemu jsou texty písní, které nikdo neslyší, příliš velký hluk vaší hudby zabíjí poezii. Ale zachránil ho před vyloučením ze školy, když napsal báseň Mramorizace. Mramor tu a tam, mramor všude kolem nás, zde se narodil, zde žil, zde zemřel a zde v míru spočinul náš velikán. Můžeme klást věnce k mramoru, ale víme, jaký byl, než se sám sobě stal mramorem? Vy všichni zde, vy živí, vy vážení pozůstalí, můžete se klanět mramoru, můžete srát mramor, ale to z vás neudělá obry. Nejste z mramoru, nejsme z mramoru, jsme trpaslíci…

Musíme zápasit o duši každého mladého muže, hájil ho proti všem Pan Vajíčko, i když s ním nemohl souhlasit, hájil ho.

Seděl na pohovce, pil další osamělou sklenici vína, svíčka s vůní františka ještě hořela mihotavým plamenem, když v mobilu pípla esemeska od milenky: Dávám ti druhou šanci, třetí už nebude.

Z rozmaru, nebo proč, zablokoval její telefonní číslo.

Má pravdu, třetí možnost není. Aut aut, tertium non datur. Buď anebo, jiná možnost není.

Pil, a jak víno v lahvi ubývalo, začal být sentimentální. Jsem z toho vzpomínání naměkko. V krku měl protivný knedlík, jak se propadal hlouběji do banálních vzpomínek, sakra, dojetí se mu vždycky protivilo. Ale možná to bylo tím zapáchajícím františkem.

Po maturitě ho Pan Vajíčko požádal, aby ho navštívil, kdykoli bude u nich ve městě. Nadšeně přivítal jeho první sbírku básní. Toužil být součástí jeho autorského záměru, chci být aspoň prvním čtenářem tvého rukopisu, Martine, říkal, ale víc jistě toužil po roli staršího citlivého rádce. Tuhle roli mu nedopřál, po všech letech, po všech intervencích v jeho prospěch, ho odmítl a zranil. A nakonec rezignoval, zanechal psaní, a tím mu ublížil nejvíc. Ale často se v dalších letech přistihl, jak se s ním v duchu radí, o něco hádá, ptá se ho, klade možná správné a možná nesprávné otázky, jako tenkrát na gymnáziu. Pane profesore, je vážně celý život o tom, že každý musíme znovu a znovu prožit to stejné, čelit nepřízni osudu a nepřejícím lidem, že jsme bez přestání někým vybíráni, posuzováni, rentgenováni, kádrováni a pitváni, cupováni na malé kousky, že jsme den za dnem poučováni o tom, co je správné a co se smí, že jsme opravováni a napravováni, že jsme podrobováni zákazům, že jsme zatracováni za každou hloupou chybu a každý prohřešek, že jsme odpovědni, souzeni a trestáni až do třetího kolena a nakonec zatraceni na věky věků? A na konec, v posledním dopisu nezapomněl ani na rouhání. Pane profesore, vy vážně ještě věříte na svět, který se může stát básní?

Co kdybych si otevřel ještě jednu lahev? Napadlo ho, že na prázdnou studenou postel je opravdu ještě moc brzy. Ještě není tak pozdě. A můžu přemýšlet, můžu dál přemýšlet, třeba o smyslu nesmyslu…

Pořád se v myšlenkách na něj k němu vracel. Hochu zlatý, buď poplaveš s proudem, nebo proti proudu, řekl by mu. A řekl, řekl by to tak i dnes? A vážně to nikdy nemůže být jinak, pane profesore? Když nepoplaveš, odnese tě proud bůhvíkam. A Pan Vajíčko, snad proto, že o takových věcech často nechtěl, nebo nedokázal mluvit, by možná jako už tolikrát před tím, i teď v jeho hlavě, mohl nakonec říct:

Dokud dýcháš, můžeš aspoň doufat.