Sametová revoluce na malém městě, komorní příběh dvou mužů a jedné ženy v končícím čase Husákova bezčasí, tří mladých učitelů z gymnázia v jednom jihočeském městě, učitelského trojúhelníku, jehož definice nechce určovat velké dějiny, ale je jejich součástí, protože i malí lidé žijí velké dějiny, ať chtějí, nebo ne.
Když nám vládli komunisté, svět i život se zdály být jednodušší a srozumitelnější. To neznamená lepší. Skoro pořád něco chybělo, proto se tomu začalo říkat nedostatkové zboží, a komunální satira takové nedostatky občas kritizovala. Nejvíc se nedostávalo osobní svobody, o tom se ale oficiálně mluvit nesmělo, kritika se trestala. O to víc se bojovalo: vedl se permanentní třídní boj, boj proti imperialismu, každoroční boj o zrno, hodně se bojovalo za mír. Dělali jsme si starosti, jak zle se žije dělnické třídě na Západě. Továrny u nás byly jako kasárny, dělníci se cvičili ve střelbě a kolektivy se zavazovaly, že splní plán, plán ale neznamenal, že si lidé koupí, co potřebují. Občas se ztráceli sousedé, někteří bez rozloučení nepřišli do zaměstnání, některé odváželi v autech bez majáčků z domova policisté bez uniforem. Pendrek byl jako zákon, dokonce jsme měli pendrekový zákon, státostrana trestala každého, kdo nechtěl žít podle směrnic. Někteří lidé opouštěli vlast, ale i to bylo zakázané, na hranici je honili němečtí ovčáci a střílelo se do nich. Žili jsme za ostnatými dráty, a ty byly i v nás. Podle nabubřelých hesel se dalo pochodovat v rytmu vojenských pochodů, podle jednoduchých pravidel se dalo přežívat. Radost byla oficiální, a proto vážná, hlasitý smích soudruhy děsil. Nebyl jen jeden Husák, všude kolem nás byli malí krajští, okresní a místní hnusáci. Žili jsme se lží: státostrana se tvářila, že nám vládne demokraticky, a my jsme se tvářili, že jí to věříme. To byl SUPL!
Vydal Dauphuin, Praha - Podlesí, 2011