Pavel Mandys
Povánoční knihkupectví skýtají asi nejsmutnější pohled v roce: stále ještě přetékají knihami a skvělými nabídkami, ale co se týče zákazníků, jsou zoufale prázdná.
Možná se v nich pohybují nějaké zbloudilé duše náruživých čtenářů, jimž chtěli blízcí udělat radost knihou, ale netrefili se do jejich vkusu, případně pořídili něco, co už v knihovničce obdarovaného dávno trůní. Náruživým čtenářům nezbývá než vydat se do obchodu sami. Jako malého průvodce jim nabízím trojici titulů, které nakladatelé stihli vydat na poslední chvíli před Štědrým dnem.
O hloupé Lídě
Pro čtenáře staršího věku bude jistě stále atraktivní životopis herečky Lídy Baarové, jak jej v roce 1983 podle jejího vyprávění sepsal Josef Škvorecký a nazval Útěky. Tehdy šlo o vůbec první biografii jedné z největších hvězd předúnorové československé kinematografie, Škvorecký vypravování nahrál v Rakousku, kde tehdy Baarová žila (a kde také dožila), přepsal a spíše s redaktorskými než autorskými úpravami vydal ve svém kanadském exilovém nakladatelství 68 Publishers. Do Česka se kniha dostala jen v omezeném množství a k jejímu zdejšímu vydání již nedošlo, protože Baarová mezitím napsala vlastní životopis znovu, dle vlastního mínění lépe (při srovnání vyjde najevo že se více „hlídala“), a pod názvem Života sladké hořkosti vyšel v roce 1991. Od té doby se hvězdné kariéře i strmému pádu tmavooké krasavice, která dle svých slov byla příliš hloupá a naivní a zapletla se s nacistickým ministrem propagandy Goebbelsem, věnovali historikové i publicisté, takže existují přesnější a objektivnější knihy, přesto zůstává Škvoreckého text jedním ze základních primárních pramenů. A kromě toho Škvorecký nezapřel spisovatelskou zručnost, takže se i velmi dobře čte. Vyšlo pod obnovenou značkou nakladatelství Československý spisovatel.
Sedláci v Sudetech a vražda scenáristky
Ačkoliv název románu Jiřího Bigase Vrahovice 119 zní hodně výhrůžně, nejde o thriller, ba ani o detektivku, ale o kroniku dějů v jedné pohraniční vesnici v jihovýchodním cípu Šumavy. Bigas byl v devadesátých letech šéfredaktorem Zemských novin (později šéfoval taky některým bulvárním novinám), předtím ovšem již v roce 1987 publikoval sbírku povídek, kde se také zabýval vesnicí podobnou té, kde se v roce 1955 narodil; takže se vlastně přes velký svět médií vrátil znova na rodnou hroudu. A bere to od podlahy, přes kolektivizaci, normalizaci až k roku 2009, v kapitolách, které se odehrávají každá v jiném roce a dohromady má tato mozaika poskládat ucelený obraz téměř půl století „malých“ dějin. Vydalo nakladatelství Dauphin.
Titul Zlodějka příběhů je naproti tomu mnohovýznamový a téměř poetický, jeho autorka Michaela Klevisová tak ovšem nazvala detektivku střihu zcela klasického, téměř ve staré dobré tradici Agathy Christie, jen ti nekonformní pátrači tu chybějí, vraždu šéfky scenáristického týmu veleúspěšné telenovely řeší stejně jako v Klevisové prvním románu Kroky vraha šéf pražské kriminálky. Jinak tu však jde hlavně o psychologii oběti (respektive obětí, protože nezůstane u jedné), podezřelých i vraha a o jejich minulost, která více či méně naznačuje jejich možné motivy vraždit. Za Kroky vraha dostala autorka žánrovou Cenu Jiřího Marka za nejlepší krimi roku 2008, uvidíme, jak pochodí s tímto příběhem. Výchozí situace je ale velmi atraktivní: kdo by si nepřál probodnout autory televizních slátanin vidlemi?
www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/knizni-novinky/vidlemi-na-televizni-scenaristy_153077.html
Týden, 26. 12. 2009