Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Čtvrtek

31.10.2018 11:55

1.

Sen je iluze.

V noci špatně spal, měl divoké sny. Zdálo se mu, že je noc po maturitě a on se miluje s Milevou před kostelem svatých Petra a Pavla v kupě omamně vonícího sena… V navlhlé kupce sena ležela se mnou žena, dal jsem jí ruce do těla, smála se, potom křičela, položil jsem na své ruce vřelý a ony do půle mi uhořely, snil, jako by se svět znovu stal básní. Zvony v kostelní věži odbíjely, bijí půlnoc jako poledne, z kostela vyjde kněz, vypadá jako Pan Vajíčko, bijí dvanáctkrát, s krátkou odmlkou, ale znovu a znovu, ne, to není Pan Vajíčko, je to kazatel nových morálních imperativů, bijí dvanáct, bim, bác, je to otec Milevy, všemocný komunistický tajemník, a ten… Probudil se a nebylo to příjemné probuzení.

Na okamžik nevěděl, co se s ním děje. Někde na kraji duše mu ulpěl nepříjemný pocit provinění a v uších mu z nedosněného snu slabě cinkaly kostelní zvonky. Zvonil mobilní telefon, na kterém si večer nastavil čas buzení, aby ho každé ráno probouzel v sedm patnáct umělý ptačí zpěv, zatímco v tom malém městě na jihu Čech vítají ráno ptáci v korunách stromů na Malém náměstí.

Hlavu měl jako střep.

Chtěl se ještě před sprchou rozhodnout, jestli bude snídat doma, nebo někde venku, když zazvonil mobil.

„Dobrý den, mluvím prosím s majitelem tohoto telefonního čísla, s panem Martinem Zlatníkem?“

Volali z nějakého call centra.

„Ano.“

„Pane Zlatníku, máme pro vás dnes skvělou nabídku, je to mimořádná neopakovatelná investiční příležitost, pouze pro vás.“

„Děkuji, nemám čas, a nemám zájem.“

„Ale, pane Zlatníku, ještě nevíte, co vám chci nabídnout.“

„Neotravujete, mne nezajímá nic z toho, co vy nabízíte. Co je nesrozumitelného na slově ne?!“

„Vy jste arogantní, pane Zlatníku.“

Položil to. Ano, je arogantní. A jaký jiný v tomto arogantním světě zlodějského kapitalismu, ve světě prodejců pečeného vzduchu, copak takový svět může být básní, vzpomněl si na nebožtíka, je tady vůbec ještě někde místo pro snění. V navlhlé kupce sena ležela se mnou žena, ne, byla to dívka, Mileva, měla dlouhé plavé vlasy do čela a růžové rty, zkoušel si v teplé padající vodě prodloužit příjemnou část svého snu, ale bylo to tak dávno. Jako by to byla jen pouhá a dávno ztracená iluze.

Sen je iluze, samozřejmě, říkal mu to Hůla, nebo snad Jonáš, říkal si, když se utíral měkkou sněhobílou osuškou, a já jsem tam v tom maloměstě snil svůj vlastní život. Sen je iluze a všechno v tom zapadákově ve stínu Slepičích hor bylo iluzorní, a Hůla nebo Jonáš, ten nebo ten, ještě říkal, že sny často ukazují události, které jsou ve skutečnosti nemožné, ale nechtěl nic o sobě analyzovat, i když Hůla nebo Jonáš, jeden nebo druhý, přece říkal, že sny jsou významná psychologická událost. Nechtěl teď myslet na minulost, nechtěl se po neklidné noci babrat v minulosti.

Možná by bylo hezké, kdyby měl pohřeb v kostele, pomyslel si, ale on asi nevěřil, a kdoví, jestli mu Chára takový pohřeb vypraví.

Snídal v kavárně dole v ulici, a právě když se chtěl napít dobré horké kávy, zazvonil mu v kapse saka se zeleným krokodýlkem telefon.

„Haló.“

„Šéfe, chce s vámi mluvit poslanec Košťál. Víte, který to je?“

„Domluvte to na odpoledne, Babi Milady.“

„Zve vás na oběd.“

„Tak dobře.“

„Šéfe, je to v restauraci U Vladaře, buďte tam včas,“ řekla ještě Babi Milady jako správná paní učitelka a zavěsila.

Dopil kávu, která mezitím ztratila správnou teplotu, rozložil dnešní noviny, ještě jednu kávu, objednal si u číšníka. Dneska si otevřu kancelář tady. A postupně zavolal Karla Samce, toho Košťála asi necháme plavat, Karle, v poledne s ním mám schůzku, Burana, tak co je s tím novým klientem, vole, Michala Moroze, a toho se zeptal, tak jak pokračuje sledování objekta, Suchánka, už se ses naučil fotit, ty šmoku, a Ožanu: „Ani nevím, co jsem ti chtěl, asi nic důležitého, vlastně, víš, kolik je hodin?“

„Jděte se bodnout, šéfe.“

Opravdu zvláštní, že ještě nevolala žádná z holek, pomyslel si, ale na klatbu trpasličího zpěváka si už nevzpomněl. Ani Pilátová, ani Máňa z OSN, usmiřovatelka třídních sporů, nevolá… Divné, pomyslel si znovu. Ani Mileva, a Milevu měl rád a Mileva ho milovala.

Přijedeš na pohřeb? Zapípala mu SMS v mobilu.

Mileva? Ne, Esterka.

Zavolal ji nazpět.

„Ahoj, jsi to ty, Martine? Nechtěla jsem tě rušit. Máš unavený hlas. Nespal jsi?“

„Spal jsem špatně, měl jsem zlé sny.“

„Ráda tě slyším.“

„Já tebe taky.“

„Přijedeš?“

„Já – samozřejmě.“

Na Ester nepomyslel, občas si vzpomněl na některé holky ze školy, bubliny, jak jim říkal, ale na ni skoro nikdy nemyslel, úplně na ni zapomněl, ale na tom není nic divného, na tu zapomínal každý, tak nedůležitá se zdála. Tehdy i dnes.

„Ráda tě uvidím.“

Esterka byla hodná holka, ale měla smůlu, nebyla moc chytrá, a to pro ni byla sebevražedná kombinace, měla smůlu na partnery, každý ji využil, a ona je ještě omlouvala. Často říkala, víš, Karel nebyl zlý, on byl vlastně hrozně nešťastný, tak proto tě bil, ani Radek není špatný člověk, má smůlu v zaměstnání, pokaždé to myslí dobře, ale žádnému šéfovi se nezavděčí, jo, proto ho po půlroce remcání každý vykopne a ty ho potom další půlrok živíš, než to zkusí zase jinde. Občas se jí pokusil tyhle podivné známosti rozmluvit, nejsi žádná samaritánka, nemusíš pečovat o silnější polovinu lidstva, ale víš, Martine, mně připadá, že právě všichni moji muži jsou ti slabší. Je hodná, není moc chytrá, ale má vnitřní sílu za dva chlapy, říkal si cestou k Vladaři. Taková byla už na gymnáziu, jako by měla odpovědnost za celý svět, za každého, kdo potřebuje, pomoct, podepřít, zvednout. Na gymnáziu jí dali posměšnou přezdívku Jeptiška, byla staromódní v názorech, nemoderní v oblečení, bez zájmu o malá studentská povyražení, lahev laciného alkoholu s oslintanou cigaretou, která kolovala od úst k ústům. Má tři sourozence a nemá matku, jen otce, a starala se o ty děti, řekl mu po letech Hůla. Zastyděl se, styděl se za cokoli špatného, co si o ní kdy pomyslel, jednou jí nabídl peníze, je to půjčka, omluvil se, až budeš mít, vrátíš mi to, aby umlčel vlastní svědomí, ale odmítla: Jsi hodný, řekla, ale tohle není třeba.

Toho Karla Samce bych se měl možná zbavit, ani nevím, proč jsem se nad ním slitoval, když ho vyhodili z ochranné služby. Hlídal Husáka, ne? Ne, Štrougala. Jako zástupce za moc nestojí, ale lepšího asi hned tak neseženu, a hlavně nikoho, kdo je loajální a nebude mi chtít vyluxovat účet v bance. Ale když ne s ním, se Suchánkem bych měl udělat rychlý konec.

Byl už na Maltézském náměstí, když za pět minut dvanáct zavolal Suchánek: „Šéfe, náš poslanec má dneska ve dvanáct schůzku U Vladaře. Mám ho tam vyfotit?“ Stěží to vykoktal.

„Suchouši, ty debile!“

Dříve než vstoupil do restaurace, vzpomněl si na Borka a zavolal mu. S Borkem spolu už dlouho nemluvili, před pár lety se kvůli něčemu hloupému pohádali, bylo to trapné nedorozumění, a na dlouhou dobu se odmlčeli. „Ahoj, ještě se mnou mluvíš?“ Zeptal se opatrně.

„Mluvím, bývalý kamaráde, když se tobě uráčí mluvit se mnou, mluvím s tebou, ale ty ses dlouho neozval, asi jsi nic nepotřeboval,“ řekl Borek ironicky, „celou věčnost jsi o sobě nedal vědět, takže jsme spolu dlouho nemluvili, jako bychom spolu už neměli mluvit nikdy.“

„Takže ty už se mnou zase mluvíš…“ Snažil se vzpomenout, co zlého si naposledy, tenkrát před lety, řekli.

„Já? Já myslel jsem, že nemluvíš ty se mnou.“

„Co děláš?“

„Snažím se žít normálně v nenormální době. A co ty, ty jsi teď bohatý, jsi ale šťastný?“

„To nevím, ale určitě jsem v pohodě.“

„Tak ty už jistě víš, že jsem zpátky na policejním prezídiu? Máš asi pořád ještě dobré zdroje.“

„A ty pořád ještě věříš, že se dá něco změnit, že polepšíš svět?“

„Časy se mění.“

„Samozřejmě, ale druhá část toho citátu je, a my se měníme s nimi. Jenomže ty ses nezměnil.“

„Co potřebuješ? Určitě nevoláš jen tak, určitě ti dopraváci zase napařili trestné body za telefonování v autě. Víš, že s tím nemůžu nic udělat.“

„Ne, o takovou lapálii nejde. Nezabýval se někdo u vás někdy v nedávné minulosti korupcí poslance Košťála? Nemusíš mi říkat, co na něj máte. Stačí odpověď ano, ne.“

„No jo,“ řekl Borek po krátkém zaváhání.

„Dík.“ Teď už mi Košťál nevyklouzne, pomyslel si. „Já nemám čas, mám teď důležitou schůzku, ale určitě ti zase zavolám.“

„Vážně?“

Měl zpoždění, ale ještě zavolal Karlu Samcovi a nařídil mu: „Dej okamžitě na hodinu výpověď Suchánkovi, zase je nalitý jako prase. Kdyby se vzpouzel, dej mu fouknout do balónku a sepište s ním o tom s Babi Milady a Michalem Morozem protokol.“

„Je tady jenom Ožana, Michal sleduje objekta.“

„Tak s Ožanou.“

„Mysleli jsme, že Suchánek je nedotknutelný, protože se s tebou zná ještě ze starých časů z redakce.“

„Velký kulový, kamaráde, velký kulový.“

Bylo dvanáct deset.

 

2.

Košťál, privatizátor demokracie, to je on.

Poslanec, se kterým se zatím osobně nesetkal, vypadal jako vlastní obraz své špatné pověsti, pil bílé víno zředěné sodovkou, ale v další sklenici měl dvojitý koňak. Tváře měl těstovitě opuchlé jako každý alkoholik, byla čtvrthodina po poledni, ale z něho táhl nepříjemný hospodský odér. Kdyby nebyl poslanec a nebral úplatky, dávno by byl na dně, u popelnic, v lepším případě v protialkoholní léčebně. V poslanecké sněmovně mu to prochází a bude procházet, i když je úplně ožralý, nikdy nezapomene, kdy má hlasovat, jak, s kým a proti komu, pomyslel si, a koalice jeden, právě ten jeho hlas potřebuje. Zaslouží dostat přes držku, nejen znemožnit v bulváru. Vyžírka, arogantní tunelář veřejných rozpočtů. Hnus, odplivnul by si.

„Co si dáte?“

„Omlouvám se za zpoždění, pane poslanče, ale Praha je i teď v poledne úplně zasekaná,“ omluvil se. „Vodu. Ano, minerálku. Jemně perlivou, nechlazenou,“ kývl na číšníka.

Na bílém ubrusu ležel drahý mobilní telefon a klíčky od Audi, do kterých Košťál co chvíli mimoděk strčil zažloutlým ukazovákem, jako by mu je strkal pod nos, jako by mu předváděl svaly, své signum laudis, nebo spíš stigma vlastního úspěchu.

„Dejte si něco ostřejšího.“

„Mně to stačí.“

„Dobrá, pojďme k věci, vím, že mě sledujete,“ řekl nečekaně ostře Košťál.

„Všichni jsme pod veřejnou kontrolou, pane poslanče.“

„Hele, nehrajte si tady na neviňátko, tyhle žvásty můžeme rovnou vynechat. Já se ničeho nebojím, ale když ty fotky stopíte, vysázím vám tady na stůl dvacet v českých.“

„Hm,“ zabručel neurčitě. A když je nestopím, pomyslel si, dostanu od bulváru třicet tisíc, ale kdoví jestli, když Suchánek nevyfotil ksichty, takže raději malá domů. „Třicet a je ruka v rukávu, pane poslanče, nejde po vás jen bulvár, ale i policie. A tuhle informaci máte ode mne jako bonus, gratis.“

„Jste jako osina v zadku!“

„Omyl, jsem váš nejlepší přítel, vlastně možná ne nejlepší, ale v tuhle chvíli určitě jediný.“

„Vaši práci vám teda nezávidím.“

„Chcete říct, že vaše ruce jsou čistější?“ S takovým šmejdem jako on se mazlit nebude. Obálku s tisícikorunovými bankovkami už měl v kapse. Sebejistě si prohrábl řídnoucí vlasy. „Hrabu se ve vaší špíně,“ řekl zamrzlým hlasem.

„Ano, tohle o vás říkají všichni.“

„Co?“

„Že jdete přes mrtvoly.“

„Jsem cílevědomý, vím, co chci, a dostanu to.“

„A tu krkavou vodu platit nemusíte, dneska platím já,“ řekl otráveně Košťál a zavolal na číšníka: „Vrchní, účet!“

Nakonec si řekli sbohem, ne na shledanou.

Do kanceláře dorazil kolem druhé, Praha byla opravdu zasekaná, vlekl se z Malé Strany na Rašínovo nábřeží skoro hodinu, občas přemýšlel o firmě, nebo myslel na to, jak pozvolna a bez skutečně důležitých událostí míjí život, občas si vzpomněl na Pana Vajíčka…

Pan Vajíčko, tak on už není. Byl velký, byl malý, na věčné časy zakletý ve své velikosti i malosti, to zní skoro jako nekrolog, ale ten snad napíše a v krematoriu přečte Chára, on si takovou příležitost jistě nenechá ujít, aby ještě jednou, co kdyby to bylo už naposledy, vynikl před spolužáky. Mezi námi zůstalo něco nedořečeného, nikdy nevyřčeného, vzpomněl si, ale na to teď myslet nechtěl, ani tady v autě na nekonečné cestě přes Vltavu. Byl jejich třídním učitelem, ale i morálním imperativem, moudrým rádcem. Rád používal latinské citáty a dožadoval se jejich překladu při každé příležitosti: verba movent, exempla trahunt, slova povzbuzují, příklady táhnou, pane profesore, možná jim chtěl být příkladem, vzorem, jak se tenkrát říkalo. Pan Vajíčko, zakladatel, vedoucí a režisér recitačního a pěveckého souboru Pokrok, později Mládí, jak šel čas, a nakonec Ars Poetica, od kupředu levá až po Kainara a Hraběte, ale taková byla doba, nejprve Nezval s ódou na Stalina, Kohout a Kundera se svými proletářskými tamtamy, potom Seifert a potom neoficiální Hrabě ale nakonec aspoň Kainar, když Hraběte zakázali. A občas taky neumělé veršovánky našeho zlatého hocha, připomínalo se mu i dnes černé svědomí. Čestný občan toho malého města ve stínu Slepičích hor, národní buditel, zapadlý vlastenec, zasloužil se o kulturní život v poválečném pohraničí. Byl malý postavou, ale snažil se vyrůst a všechno malé a nízké porazit silou ducha, aby se mohl vyškrábat na mramorový podstavec vlastního pomníku. Ale v jejich očích přece obrem byl.

„Šéfe, v kanceláři na vás už pět minut čeká paní Raubalová,“ vyrušila ho telefonem Babi Milady a zněla naštvaně. „A je pěkně naštvaná,“ řekla.

Angela Raubalová, bohatá a krásná majitelka butiků z Pařížské ulice. Přidal plyn, ale málo platné, zase musel šlápnout na brzdu a do kanceláře dorazil deset minut po druhé.

„Mám zpoždění,“ řekl. „Viděli jste ty kolony venku?“

„Máte hezké sako,“ řekla Babi Milady s pohledem upřeným na kulaté hodiny na zdi nad jeho hlavou. „Ale paní Raubalová už odešla, prý na nikoho nečeká, až si uděláte čas, máte ji navštívit, prý víte kde.“

„Přesnost je ctnost králů, šéfe,“ řekl hodně škodolibě Ožana.

„Aha, a ty, strážmistře, ty už znáš hodiny, víš kolik je?“

„Čtrnáct děleno deseti, vlastně už čtrnáct děleno jedenácti.“ Ale hlavu od novin nevedl.

Že by, že by mu Angela konečně otevřela brány své nedobytné pevnosti? Neodvažoval se na to ani pomyslet. Taková klika!

„Ožana je sice obyčejný pendrekář, někdy blbě kecá, ale je to věrný pes, je pro nás důležitý, udělá všechno, co potřebujeme,“ řekl mu Karel Samec.

„Vždyť já vím.“

„Naléhavě potřebujme nového fotografa. Michal nadával jako špaček, když jsem poslal Suchánka domů, potřebuje vyfotit objekta.“

„Tak zavolejte Edovi, tomu fotoreportérovi z bulváru, říkají mu krátké prstíky, minulý týden ho vyhodili z redakce, párkrát už pro nás dělal.“

„On má doopravdy amputované poslední články prstů, šéfe?“

„Samozřejmě že ne, prostě mu nevyrostly.“

„Říká se, že je každou chvíli zhulenej, kouří marjánku a možná zobe ještě něco horšího.“

„A proč myslíš, že ho vykopli? Ale pár dní s ním vydržíme, teď nemám čas to řešit, na tu Michalovu akci bude stačit a později někoho najdeme.“

„Možná bych o někom věděl, Michal má známého ze sledovačky, fotit umí a má vlastní nádobíčko.“

„Estébáka nechci.“

„To je Pepa Hajsl, já ho znám,“ řekl Ožana, „to je dobrej kluk,“ řekl, ale ani teď hlavu od novin nezvedl.

„Nomen omen,“ řekl, i když nečekal, že to jeho spolupracovníci pochopí a ironicky dodal: „Soudruhu, o čem dneska píše Rudé právo?“

„Umřel Vasil Biľak.“

„To jako fakt,“ podivil se Karel Samec. „Toho je škoda.“

„Soudruzi, netruchlete pro jednoho mrtvého autokrata, přijdou noví diktátoři, určitě se dočkáte lepších časů, demokracie je slabá, neumí se  bránit, vybírá si jako vůdce sralbotky, ani vám nedala po převratu pořádně po hubě, a nějaký zbohatlík si možná už brzy koupí lidi jako podniky, nějaký demagog řekne lidem, co je správné, a co ne, a co si mají myslet, zase tu bude nějaký autoritativní vládce, před kterým budete padat na prdel,“ řekl jim, ale Ožana hlavu od svých novin nevedl, a možná jenom pro sebe zamumlal:

„Vždycky říkal, že vláda, která zdraží pivo, padne.“

„Abych nezapomněl,“ řekl, ale nedořekl, přerušilo ho vyzvánění mobilního telefonu.

„Haló.“

Byl to Burák, kamarád ze základní školy a jako obyčejně a místo pozdravu řekl: „Co děláš?“

„To, co normálně, snažím se žít normálně i v téhle nenormální době.“

„Víš, že Kaška povýšil? Je teď na krajském úřadu.“

„Kdo to je?“

„Bývalý starosta od nás z Horňáku. Ty si na něj nepamatuješ? Chodil s námi do školy. Měl přezdívku Pomalohňup a nesnášel ji. Už si vzpomínáš?“

„Asi ano.“

„Říkal, že by pro tebe měl práci, kdybys chtěl.“

„To by nejdřív musel vykrást pokladnu.“

„Říkal jsem mu, že asi budeš dost drahý. Chce, abych mu dal na tebe kontakt.“

„Nic mu nedávej.“

„A vzpomínáš si na Turka?“

Lidičky, samí bezvýznamní lidé, pomyslel si, koho zajímají jejich nedůležité životy. „Samozřejmě, říkali jsme mu Jouda, řekl. „Vždycky říkal, že nejlepší to je doma a na dráze.“

„Viděl jsem ho včera v Budějicích somrovat před nádražím. „ale tebe jsem dlouho neviděl.“

„Už k vám na jih moc často nejezdím.“

„Ale měl bys, měl bys někdy přijet.“

„Někdy ano, asi přijedu na víkend, ale jedu na pohřeb bývalého profesora a nevím, jestli budu mít čas na něco jiného.“

„Když ano, rád tě uvidím.“

„Tak ahoj.“

„Kdo to byl, šéfe?“ Zeptala se Babi Milady.

„To byl Burák, spolužák z devítiletky, znám ho tak dlouho jako nikoho jiného, skoro odjakživa, ale dlouho jsem se s ním neviděl, ale aspoň si někdy zatelefonujeme.“ Něco jsem chtěl, vzpomněl si, když už se rozloučil, něco jsem jim chtěl říct. „Aha, abych nezapomněl, zítra tu nebudu, pojedu na pohřeb do Jižních Čech.“

„Nepotřebujete něco na cestu, šéfe?“

„Třeba rohlík s máslem, Babi Milady, nebo řízek mezi dva chleby,“ řekl kousavě a zašklebil se na ni, „nejedu na školní výlet.“

„Kdybyste se zmínil dřív, připravila bych vám dvě housky se salámem.“

„Šéfe, vyhoďte tu babu,“ řekl Karel Samec, když odešla, „nikdy nepochopím, proč ji tady držíte.“

To určitě, pomyslel si, posadím sem mladou a hezkou holku, abyste jí mohli očumovat zadek a prsa. Stará je lepší, je výkonná, nebude se vdávat, nebude mít děti, nechce přidat a nerozptyluje nikoho od práce.

„Šéfe, volala vám ta slečna, co vám teď obvykle volá, odbyla jsem ji, že máte případ, a nevíme, kdy se vrátíte.“

„Dobře.“

"Zase chtěla váš mobilní telefon, prý jste si změnil číslo, ale nic jsem jí neřekla.“

„Dobře, Babi Milady.“

A ví, kdy má držet jazyk za zuby. Tak proto.

 

3.

Život je to, co žijeme.

Nemá smysl pátrat po nějakém jiném nebo dokonce vyšším smyslu, a proč směřovat k absolutnímu horizontu, k nějakému vznešenému cíli, když život je jen tady a teď, je jen to, co žijeme, nic víc, nic míň, ani moudrosti Pana Vajíčka, ani žádný latinský citát na tom nic nezmění. Tohle je můj nový život, i když Borek se asi ještě zlobí, že jsem zapomněl na naše sametové ideály, že jsem je vyměnil za dobré bydlo. I staří Římané říkali, carpe diem. Je to tak dávno, kdy Pan Vajíčko v hodině dějepisu vyžadoval překlad a výklad, a kdo jiný než Martin, náš zlatý hoch je vyvolený, aby nám to vysvětlil. Ty šprte, i ty, Brute, vyčítal mu Chára. To on měl být primus třídy.

Z mobilu zavolal mladé naštvané milence, věděl, že to zvedne, i když je naštvaná. Už dostala za vyučenou a teď bude dělat jako by nic.

Zvedla a řekla, jakoby se nic nestalo: „Co budeme dělat o víkendu, Martine? Chtěla bych na nákup do Drážďan.“

„Zítra tu nebudu, jedu na pohřeb do jižních Čech. Vlastně nevím, kdy se vrátím, určitě si budu chtít prohlédnout známá místa, možná se zastavím v Českých Budějovicích a možná i jinde.“

„Vezmeš mě s sebou?“

„Blázníš!“

„Ty mě nemáš rád.“

„Určitě bys chtěla, abych ti v Pařížské ulici koupil tmavý kostým a smuteční klobouk s černým závojem.“

„No a co, to ti ta tvoje detektivní kancelář tak málo vynáší?“

Pařížskou by měli zakázat, pomyslel si.

„Já ti potom zavolám,“ slíbil.

Odjel do Pařížské ulice do butiku Angela, do krámku zahaleného do mámivého oparu sexu a exotických vůní, s regály naplněnými drahým spodním prádlem, kde měl zastihnout Angelu Raubalovou. A skutečně, v oblaku těžké vůně drahých parfémů s obtížně vyslovitelnými názvy tam stála ta žena, stále ještě mladá a žádoucí, Češka Anděla Roubalová, která se provdala za starého vídeňského Čecha, nebo se prodala za jeho peníze. Snad cílevědomá emigrantka, možná žena vamp. Ale dost možná jenom obyčejná trhovkyně s dobrým nosem pro obchod a s kuráží investovat do nicoty, jejíž cena stojí a padá s pomíjivou tělesnou krásou, ale je tím vyšší, čím výše vyzdvihne povadlá poprsí bohatých klientek.

„Půjdeme na večeři,“ řekl, ale tvářila se nepřístupně, „na oběd,“ zvedla dokonale tvarované obočí, „posnídáme spolu…“ Konečně se na něj usmála koutky rudých úst.

„Mne si nemusíš kupovat za večeři, ostatně já nejsem laciná, taková večeře by tě přišla hodně draho.“

„Půjdeme k tobě, nebo ke mně?“

„Chci vidět tvůj nový byt,“ řekla. „Říká se, že ti ho navrhoval jeden slavný bytový designer z Dánska.“

Na cestě domů se zastavili na Smíchově v prodejně italských potravin a vín. Koupil tam extra panenský olivový olej, speciální chléb, toskánské uzeniny, těstoviny, bazalkové pesto a omáčku na těstoviny, sušená rajčata a nakládané slané olivy a k tomu všemu dvě lahve špičkového červeného vína. A navrch italské pralinky.

„Ještě hořkou čokoládu,“ požádala, „to je nejlepší afrodisiakum.“

„Myslíš, že ji budu potřebovat?“

„Ta je pro mne.“

„To ti tedy pěkně děkuju za poklonu.“

„Nemysli si, že ti budu patřit,“ řekla po výtečné večeři, olivách a sušených rajčatech, širokých nudlích v boloňské omáčce, sýru, který měl doma od minule, a ovšemže jedné z těch dvou lahví polosladkého italského vína, „budu ti patřit jen od ramen dolů,“ řekla věcně, „vezmeš si moje tělo, ale mne si nikdy nepodmaníš, moji vůli nezlomíš, mne neovládneš. Nemysli si, že mne ovládneš, že mne dostaneš celou,“ řekla ještě, když malými ostrými zuby ukusovala z tabulky hořké čokolády.

„To ani nechci. Jestli chceš, můžeš si dneska zahrát na dominu.“

„Ale fuj!“

Pomilovat se s touhle ženou, znamenalo ji nejprve nějak získat na svou stranu a přesvědčit ji, že ona sama to chce, a víc než on, a přitom se nevzdává vlastní nezávislosti a schopnosti postarat se o sebe lépe, než by to dokázal kterýkoli muž, že to neublíží jejímu egu úspěšné a bohaté podnikatelky, když pod ním bude pár minut vzdychat a na konec před koncem se mu zcela, bez jakékoli myšlenky na úspěch či neúspěch, oddá a zatne mu rudé nehtíky do kůže na zádech. Sakra, proč to musí být tak složité!

„Máš velký byt, zbytečně velký pro osamělého muže,“ řekla, když se rozhlédla v jeho novém bytě s nekonečným otevřeným prostorem a jen několika málo stěnami pro zdání aspoň nějaké intimity.

„Někdy tady někdo přespí.“

„Tak jako já?“

Ani nestačil odpovědět, když řekla: „Chceš, abych s tebou zůstala až do rána, vážně to chceš?“ Podivila se. „To je zvláštní. Muži většinou nestojí o společnost ženy, když na jejím těle vykonali svůj rituál páření.“

„Samozřejmě.“

„Proč tady máš tolik knih?“ Zeptala se, když nahlédla do pánského pokoje s vysokými policemi kolem stěn.

„Je v nich všechno, co mne zajímá.“

Byl sečtělý, ale povrchní, příliš dlouho psal do novin a naučil se používat novinářskou zkratku ke zjednodušení světa, málokdy se něčemu dokázal věnovat déle a podrobně, ale opravdu dobrá paměť mu pomáhala plytkost svých vědomostí před ostatními úspěšně zamaskovat.

„Proboha, proč tady máš tolik knížek o bohu, náboženství a víře?“

„Kladou otázky, na které hledáme odpověď.“

„Ty tomu věříš?“

„Všichni něčemu věříme,“ odpověděl vyhýbavě.

„Celá tvoje knihovna je nic ve srovnání s obyčejným mozkem obyčejné ženské.“

„O tom jsem nikdy nepochyboval.“

„Proč ty jsi stále sám?“ Zeptala se zničehonic a to ho překvapilo.

„A ty?“

„V samotě je vznešenost, samota je pro skutečné osobnosti, nic pro slabochy. Každý, kdo chce být nahoře, je sám.“

„Sám bych to neřekl lépe.“

Když byla v koupelně, přemýšlel post coitum o rituálech páření. Zvláštní bylo, že nic necítil, i když po ní tak dlouho toužil, nic zvláštního necítil. Přemýšlel o životě a přemýšlel o smrti, pohlavní akt je přece o životě a smrti, i když dávno ztratil jedinečný aspekt rozmnožovacího rituálu, omnia animal triste, říká se, a kdo vykonal, co měl, stává se zbytečným, protože předal jedinou opravdovou hodnotu své pozemské existence, možná proto muži nechtějí být se ženami, s nimiž právě ztratili svoji mužnou sílu. Jako kdyby to byla pokaždé ztráta nevinnosti, nebo smrt, je to daň za krátké potěšení trvající nepatrný okamžik, je to začátek i konec. Carpe diem, přelož a vylož nám to, hochu zlatý, požádal ho Pan Vajíčko před lety, a on řekl: Jednou z interpretací tohoto latinského rčení může být varování s existenciálním podtextem, které vyzývá každého člověka k maximálnímu využití aktuálních příležitostí, protože lidský čas ubíhá rychle a končí smrtí. V tom je toto otřepané latinské rčení zdánlivě podobné jinému, memento mori, i když druhé rčení nevyzývá k užívání života, ale naopak navádí ke kajícnosti a pokoře. Při všem, co děláš, pamatuj na smrt!

Když vyšla z koupelny, řekla: „Žiješ bez rodiny, bez přátel.“

„A k čemu by mi všichni ti lidé byli? Jsem už skoro čtvrtstoletí dvanáct hodin denně v práci.“

Zdálo se, že už si řekli všechno, ale před odchodem ho ještě zaskočila dost zvláštní otázkou. „Víš, že jsem vdaná a ty jsi právě požádal ženy bližního svého?“

„I s takovým smrtelným hříchem dokážu žít,“ řekl.

A na smrt nemyslel.