1.
Sen je iluze.
V noci špatně spal, měl zlý sen. Zdálo se mu, že se v noci po maturitě miluje s Milevou před kostelem svatých Petra a Pavla. V navlhlé kupce sena ležela se mnou žena, dal jsem jí ruce do těla, smála se, potom křičela, položil jsem na své ruce vřelý a ony do půle mi uhořely, snil, jako by svět byl znovu básní. Zvony ve věži odbíjely, bily půlnoc jako poledne, z kostela vyšel kněz, no ne, vypadá jako Pan Vajíčko, páni, odbily dvanáct, ne, tohle není Pan Vajíčko, je to kazatel zapšklých morálních imperativů, bim, bác, je to otec Milevy, všemocný komunistický tajemník… Probudil se, dole v obývacím pokoji odbíjely pendlovky.
Nebylo to příjemné probuzení. Hlavu měl jako střep.
Chtěl se ještě před sprchou rozhodnout, jestli bude snídat doma, nebo někde venku, když zazvonil mobil.
„Dobrý den, mluvím prosím s váženým majitelem tohoto telefonního čísla, s panem Martinem Zlatníkem?“
Volali z nějakého call centra.
„Ano.“
„Pane Zlatníku, máme pro vás dnes skvělou nabídku, je to mimořádná neopakovatelná investiční příležitost, pouze pro vás.“
„Děkuji, nemám čas, a nemám zájem.“
„Ale, pane Zlatníku, ještě nevíte, co vám chci nabídnout.“
„Přestaňte mne otravovat. Co je pro vás nesrozumitelné na slově ne?“
„Vy jste arogantní, pane Zlatníku.“
Položil to. Ano, je arogantní. A jaký jiný v tomto arogantním světě zlodějského kapitalismu, ve světě prodejců pečeného vzduchu, copak takový svět může být básní, vzpomněl si, je tady vůbec ještě místo pro snění. Viděl jsem anděla, měl dlouhé plavé vlasy do čela a růžové rty, bylas to ty, zkoušel si v teplé padající vodě prodloužit nedosněný sen.
Sen je iluze, říkal to Hůla, možná Jonáš, říkal si, když se utíral měkkou sněhobílou osuškou, a já jsem v tom maloměstě snil svůj vlastní život. A Hůla nebo Jonáš, co já vím, ještě říkal, že sny často ukazují události, které jsou ve skutečnosti nemožné, ale nechtěl brzy po ránu analyzovat sebe sama, i když Hůla, no, spíš Jonáš říkal, že sny jsou významná psychologická událost.
Snídal v kavárně dole v ulici, a právě se chtěl napít dobré horké kávy, když mu v kapse saka zazvonil telefon.
„Haló.“
„Šéfe, chce s vámi mluvit poslanec Košťál. Víte, který to je?“
„Domluvte to na odpoledne, Babi Milady.“
„Zve vás na oběd.“
„Tak dobře.“
„Šéfe, je to v restauraci U Vladaře, buďte tam včas,“ řekla ještě Babi Milady jako správná úča a zavěsila.
Dopil kávu, která už vystydla, fuj, rozložil dnešní noviny, ještě jednu kávu, objednal si u číšníka. Dopoledne si otevřu kancelář tady. A postupně zavolal Karla Samce, toho Košťála asi necháme plavat, Karle, v poledne s ním mám schůzku, Burana, tak co je s tím novým klientem, vole, Michala Moroze, a toho se zeptal, jak pokračuje sledování objekta, Suchánka, už se ses naučil fotit, ty šmoku, a Ožanu: „Ani nevím, co jsem ti chtěl, asi nic důležitého, vlastně, víš, kolik je hodin?“
„Jděte se bodnout, šéfe.“
Opravdu zvláštní, že ještě nevolala žádná z holek, pomyslel si, ale na klatbu trpasličího zpěváka si ani nevzpomněl. Ani Pilátová, ani Máňa, usmiřovatelka třídních sporů, nevolá… Divné, pomyslel si znovu. Ani Mileva, a Milevu měl rád a Mileva ho milovala.
Přijedeš na pohřeb? Zapípala mu SMS v mobilu.
Mileva? Ne, Esterka.
Zavolal ji nazpět.
„Ahoj, jsi to ty, Martine? Nechtěla jsem tě rušit, jistě máš hodně práce. Máš unavený hlas. Nespal jsi?“
„Spal jsem špatně, měl jsem zlé sny.“
„Ráda tě slyším.“
„Já tebe taky.“
„Přijedeš?“
„Já? Samozřejmě.“
Na Ester nepomyslel, občas si vzpomněl na některé holky ze školy, bubliny, jak jim říkal, ale na ni skoro nikdy nemyslel, úplně na ni zapomněl, ale na tom není nic divného, na tu zapomínal každý, tak nedůležitá se zdála. Tehdy na gymnáziu i potom.
„Ráda tě uvidím.“
Esterka byla hodná, ale nebyla moc chytrá, a to je vražedná kombinace, přitahovala muže, kteří ji využívali, a ona je ještě omlouvala. Často říkala, víš, Karel nebyl zlý, on byl hrozně nešťastný, tak proto tě bil, ani Radek není špatný člověk, má smůlu v zaměstnání, pokaždé to myslí dobře, ale žádnému šéfovi se nezavděčí, jo, proto ho po půlroce remcání každý vykopne a ty ho potom další půlrok živíš. Občas se jí pokusil tyhle podivné známosti vymluvit. Nejsi žádná samaritánka, nemusíš pečovat o silnější polovinu lidstva. Ale víš, Martine, mně připadá, že právě všichni moji muži jsou ti slabší. Je hodná, není moc chytrá, ale má vnitřní sílu za dva chlapy, říkal si cestou k Vladaři. Taková byla už na gymnáziu, jako by cítila odpovědnost za celý svět, za každého, kdo potřebuje, pomoct, podepřít, zvednout. Na gymnáziu dostala posměšnou přezdívku Jeptiška, byla staromódní v názorech, nemoderní v oblečení, bez zájmu o malá studentská povyražení, lahev laciného alkoholu s oslintanou cigaretou, která kolovala od úst k ústům. Má tři sourozence a nemá matku, jen otce, a starala se o ty děti, řekl mu po letech Hůla. Zastyděl se, styděl se za cokoli špatného, co si o ní kdy pomyslel, jednou jí nabídl peníze, je to půjčka, omluvil se, až budeš mít, vrátíš mi to, aby umlčel vlastní svědomí, ale odmítla. Jsi hodný, řekla, ale tohle není třeba.
Toho Karla Samce bych se měl možná zbavit, ani nevím, proč jsem se nad ním slitoval, když ho vyhodili z ochranné služby. Hlídal Husáka, ne? Ne, Štrougala. Jako zástupce za moc nestojí, ale lepšího asi hned tak neseženu, a hlavně nikoho, kdo je loajální a nebude mi chtít vyluxovat účet v bance.
Byl už na Maltézském náměstí, když za pět minut dvanáct zavolal Suchánek: „Šéfe, náš poslanec má dneska ve dvanáct schůzku U Vladaře. Mám ho tam vyfotit?“ Stěží to vykoktal.
„Suchouši, ty debile!“
Ještě než vstoupil do restaurace, si vzpomněl na Borka, a zavolal mu. S Borkem spolu už dlouho nemluvili, před pár lety se kvůli něčemu hloupému pohádali a na dlouhou dobu se odmlčeli. „Ahoj, ještě se mnou mluvíš?“ Zeptal se opatrně.
„Mluvím, bývalý kamaráde, když se tobě uráčí mluvit se mnou, mluvím, ale ty ses dlouho neozval, asi nic nepotřebuješ, vlastně nepotřeboval,“ řekl Borek ironicky. „Takže jsme spolu dlouho nemluvili a jako bychom spolu už neměli mluvit nikdy.“
„Takže ty už se mnou zase mluvíš…“ Pokoušel se vzpomenout, co zlého si naposledy řekli.
„Já? Já myslel jsem, že nemluvíš ty se mnou.“
„Co děláš?“
„Snažím se žít normálně v nenormální době. A co ty, ty jsi teď bohatý. Jsi ale šťastný?“
„To nevím, ale určitě jsem v pohodě.“
„To slovo říká všechno, a nic. Tak ty víš, že jsem zpátky na policejním prezídiu? Máš stále ještě dobré zdroje.“
„A ty ještě věříš, že se dá z úřadu něco změnit, že polepšíš svět?“
„Časy se mění.“
„Samozřejmě, ale druhá část toho citátu je, a my se měníme s nimi. Jenomže ty ses nezměnil.“
„Co potřebuješ? Určitě nevoláš jen tak. Zase ti dopraváci napařili pokutu za telefonování v autě? Víš, že s tím nemůžu nic udělat.“
„Ne, o takovou lapálii nejde. Nezabýval se někdo u vás někdy teď korupcí poslance Košťála? Nemusíš mi říkat, co na něj máte. Stačí mi odpověď ano, ne.“
„Ale jo,“ řekl Borek po krátkém zaváhání.
„Dík.“ Teď už mi Košťál nevyklouzne, pomyslel si. „Já teď nemám čas, Borku, mám důležitou schůzku, ale určitě ti zase zavolám.“
„Vážně?“
Měl zpoždění, ale ještě zavolal Karlu Samcovi a nařídil mu: „Dej okamžitě na hodinu výpověď Suchánkovi, zase je nalitý jako prase. Kdyby se vzpouzel, dej mu fouknout do balónku a sepište s ním o tom s Babi Milady a Michalem protokol.“
„Je tady jenom Ožana, Michal sleduje objekta.“
„Tak s Ožanou.“
„Mysleli jsme, že Suchánek je nedotknutelný, protože se s tebou zná ještě ze starých časů z redakce.“
„Velký kulový, kamaráde, o tom si může nechat leda zdát.“
Možná je všechno iluze.
2.
Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Košťál, privatizátor demokracie, to je on. Poslanec, se kterým se osobně nesetkal, vypadal jako obraz své špatné pověsti, pil sodovku, ale do další sklenice mu naservírovali dvojitý koňak. Byla čtvrthodina po poledni, ale z něho táhl nepříjemný hospodský odér. Kdyby nebyl poslanec, dávno by skončil u popelnic. V politice mu to prochází, i když je opilý, nezapomíná, kdy má hlasovat, jak, s kým a proti komu, a koalice jeden a právě ten jeho hlas potřebuje. Zaslouží dostat přes držku, nejen znemožnit v bulváru. Vyžírka, arogantní tunelář veřejných rozpočtů. Hnus, odplivnul by si.
„Co si dáte?“
„Omlouvám se za zpoždění, pane poslanče, ale Praha je i teď v poledne úplně zasekaná,“ omluvil se. „Vodu. Ano, minerálku. Jemně perlivou, nechlazenou,“ kývnul na číšníka.
Na bílém ubrusu ležel drahý mobilní telefon a klíčky od Audi, do kterých Košťál co chvíli strčil zažloutlým ukazovákem, jako by mu je strkal pod nos, jako by mu předváděl své signum laudis. Anebo stigma vlastního úspěchu.
„Dejte si něco ostřejšího.“
„Mně to stačí.“
„Dobrá, pojďme k věci, vím, že mě sledujete,“ řekl nečekaně ostře Košťál.
„Všichni jsme pod veřejnou kontrolou, pane poslanče.“
„Hele, nehrajte si na neviňátko, tyhle žvásty můžete vynechat. Já se ničeho nebojím, ale když ty fotky stopíte, vysázím vám na stůl dvacet v českých.“
„Hm,“ zabručel neurčitě. A když ne, pomyslel si, dostanu od bulváru třicet tisíc, ale kdoví jestli, když Suchánek nevyfotil ksichty, takže raději malá domů. „Třicet a je ruka v rukávu, pane poslanče, nejde po vás jen bulvár, ale i policie. A tuhle informaci máte ode mne jako bonus, gratis.“
„Jste jako osina v zadku!“
„Omyl, jsem váš nejlepší přítel, vlastně možná ne nejlepší, ale v tuhle chvíli určitě jediný.“
„Vaši práci vám teda nezávidím.“
„Chcete říct, že vaše ruce jsou čistější?“ S takovým šmejdem jako on se mazlit nebude. Tlustou obálku s tisícikorunovými bankovkami už měl v kapse. „Hrabu se ve vaší špíně,“ řekl zamrzlým hlasem.
„Ano, tohle o vás říkají všichni.“
„Co?“
„Že jdete přes mrtvoly.“
„Jsem cílevědomý, vím, co chci, a dostanu to.“
„A tu krkavou vodu platit nemusíte, dneska platím já,“ řekl otráveně Košťál a zavolal na číšníka: „Vrchní, účet!“
Nakonec si řekli sbohem, ne na shledanou.
Do kanceláře dorazil kolem druhé, Praha byla opravdu zasekaná, vlekl se z Malé Strany na Rašínovo nábřeží skoro hodinu, občas přemýšlel o firmě, občas si vzpomněl na Pana Vajíčka…
Pan Vajíčko, tak on už není. Byl velký, byl malý, na věčné časy zakletý ve své velikosti i malosti, to zní skoro jako nekrolog, ale ten snad napíše a nad hrobem přečte Chára, takovou příležitost si určitě nenechá ujít. Nebyl jen jejich třídním učitelem, ale i morálním imperativem, moudrým rádcem. Rád používal latinské citáty: Verba movent, exempla trahunt, slova povzbuzují, příklady táhnou, pane profesore. Možná jim chtěl být příkladem, vzorem, jak se tenkrát říkalo. Pan Vajíčko, zakladatel, vedoucí a režisér recitačního a pěveckého souboru Vpřed, později Mládí, jak šel čas, a nakonec Ars Poetica, od kupředu levá až po Kainara a Hraběte, ale taková byla doba. Nejprve Nezval s ódou na Stalina, Kohout a Kundera se svými proletářskými tamtamy, potom Seifert a potom neoficiální Hrabě a nakonec aspoň Kainar, když Hraběte zakázali. A občas taky neumělé veršovánky našeho zlatého hocha, připomínalo se mu i dnes špatné svědomí. Čestný občan toho malého města ve stínu Slepičích hor, národní buditel, zapadlý vlastenec, zasloužil se o kulturní život v poválečném pohraničí. Byl malý postavou, ale snažil se vyrůst a všechno malé a nízké porazit silou ducha. A proč? Aby se mohl vyškrábat na mramorový podstavec vlastního pomníku? V jejich očích obrem byl.
„Šéfe, v kanceláři na vás už pět minut čeká paní Raubalová,“ vyrušila ho telefonem Babi Milady a zněla naštvaně. „A je pěkně naštvaná,“ řekla.
Angela Raubalová, bohatá a krásná majitelka butiků z Pařížské ulice. Přidal plyn, ale málo platné, hned musel šlápnout na brzdu a do kanceláře dorazil deset minut po druhé.
„Mám zpoždění,“ řekl. „Viděli jste ty kolony venku?“
„Máte hezké sako,“ řekla Babi Milady s pohledem upřeným na kulaté hodiny na zdi nad jeho hlavou. „Ale paní Raubalová už odešla, prý na nikoho nečeká, až si uděláte čas, máte ji navštívit, však víte kde.“
„Přesnost je ctnost králů, šéfe,“ řekl hodně škodolibě Ožana.
„Aha, a ty, strážmistře, ty už znáš hodiny, víš kolik je?“
„Čtrnáct děleno deseti, vlastně už čtrnáct děleno jedenácti.“ Ale hlavu od novin nezvedl.
Že by, pomyslel si, že by mu Angela konečně chtěla otevřít brány své nedobytné pevnosti? Taková klika!
„Ožana je sice obyčejný pendrekář, někdy blbě kecá, ale je to věrný pes, je pro nás důležitý, udělá všechno, co potřebujeme,“ řekl mu Karel Samec.
„Vždyť já vím.“
„Naléhavě potřebujme nového fotografa. Michal nadával jako špaček, když jsem poslal Suchánka domů, potřebuje vyfotit objekta.“
„Tak zavolejte Edovi, tomu fotografovi z bulváru, říkají mu krátké prstíky. Minulý týden ho vylili z redakce, párkrát už pro nás dělal.“
„On má doopravdy amputované poslední články prstů, šéfe?“
„Samozřejmě že ne, prostě mu nevyrostly.“
„Říká se, že je furt zhulenej, kouří marjánku a možná zobe ještě něco horšího.“
„A proč myslíš, že ho vykopli? Ale pár dní s ním vydržíme, teď nemám čas to řešit, na tu Michalovu akci bude stačit a později někoho najdeme.“
„Možná bych o někom věděl, Michal má známého ze sledovačky, fotit umí a má vlastní nádobíčko.“
„Estébáka nechci.“
„To je Pepa Hajslů, já ho znám,“ řekl Ožana, „to je dobrej kluk,“ řekl, ale ani teď hlavu od novin nezvedl.
„Nomen omen,“ řekl, i když nečekal, že to jeho spolupracovníci pochopí a ironicky dodal: „Soudruhu, o čem dneska píše Rudé právo?“
„Umřel Vasil Biľak.“
„To jako fakt,“ podivil se Karel Samec.
„Soudruzi, netruchlete pro jednoho mrtvého autokrata, vstanou noví diktátoři, určitě se dočkáte lepších časů, demokracie je slabá, neumí se bránit, ani vám nedala po převratu pořádně po hubě, a nějaký zbohatlík si možná už brzy koupí voliče jako podniky, nějaký populista řekne lidem, co je správné, a co ne, a co si mají myslet, nastolíte si nového autoritativního vládce, před kterým budete padat na prdel,“ řekl jim, ale Ožana hlavu od svých novin nezvedl, a možná jenom pro sebe zamumlal:
„Vždycky říkal, že vláda, která zdraží pivo, padne“
„Abych nezapomněl,“ řekl, ale nedořekl, přerušilo ho vyzvánění mobilního telefonu.
„Haló.“
Byl to Burák, kamarád ze základní školy a jako obyčejně a místo pozdravu řekl: „Co děláš?“
„To, co normálně, snažím se žít normálně i v téhle nenormální době.“
„Víš, že Kaška povýšil? Je teď na krajským úřadu.“
„Kdo to je?“
„Bývalý starosta od nás ze Zálesí. Ty si na něj nepamatuješ? Chodil s námi do školy, ale byl o něco starší. Říkali jsme mu Jouda. Už víš?“
„Asi ano.“
„Říkal, že by pro tebe měl práci, kdybys chtěl.“
„To by musel vykrást pokladnu.“
„Říkal jsem mu, že asi budeš dost drahej. Chce, abych mu na tebe dal kontakt.“
„Nic mu nedávej.“
„A vzpomínáš si na Turka?“
Lidičky, samí bezvýznamní lidé, pomyslel si, koho zajímají jejich nedůležité životy. „Samozřejmě. Vždycky říkal, že nejlepší je to doma a na dráze.“
„Viděl jsem ho včera v Budějicích somrovat před nádražím. „ale tebe jsem dlouho neviděl.“
„Už k vám na jih moc často nejezdím.“
„Ale měl bys, měl bys někdy přijet.“
„Někdy ano, vlastně asi přijedu na víkend, ale jedu na pohřeb bývalého profesora a nevím, jestli budu mít čas na něco jiného.“
„Když ano, rád tě uvidím.“
„Tak ahoj.“
„Kdo to byl, šéfe?“ Zeptala se Babi Milady.
„To byl Burák, spolužák z devítiletky, znám ho tak dlouho jako nikoho jiného, skoro odjakživa, ale dlouho jsme se neviděli, tak si aspoň někdy zavoláme.“ Něco jsem chtěl, vzpomněl si, něco jsem jim chtěl. Samozřejmě. „Abych nezapomněl, zítra tu nebudu, jedu na pohřeb do jižních Čech.“
„Nepotřebujete něco na cestu, šéfe?“
„Třeba chleba s máslem, Babi Milady, nebo řízek mezi dva krajíce,“ řekl kousavě a zašklebil se na ni, „nejedu na školní výlet.“
„Kdybyste se zmínil dřív, připravila bych vám dvě housky se salámem.“
„Šéfe, vyhoďte tu babu,“ řekl Karel Samec, když odešla, „nikdy nepochopím, proč ji tady držíte.“
To určitě, pomyslel si, posadím sem mladou, hezkou, abyste jí mohli očumovat zadek a prsa. Stará je lepší, je výkonná, nebude se vdávat, nebude mít děti, nechce přidat a nikoho nerozptyluje od práce.
„Šéfe, volala vám ta slečna, co vám teď obvykle volá, odbyla jsem ji, že máte případ, a nevíme, kdy se vrátíte.“
„Dobře.“
"Zase chtěla váš mobilní telefon, prý jste si změnil číslo, ale nic jsem jí neřekla.“
„Dobře, Babi Milady.“
A umí držet jazyk za zuby, tak proto.
3.
Život je to, co žijeme.
Nemá smysl pátrat po jiném nebo dokonce vyšším smyslu, a proč směřovat k absolutnímu horizontu, k nějakému vznešenému cíli, když život je jen tady a teď, je to, co právě žijeme i ztrácíme, nic víc, nic míň, a žádný latinský citát na tom nic nezmění. Tohle je můj nový život, i když Borek se asi ještě zlobí, že jsem společné sametové ideály vyměnil za zlatou bankovní kartu. Staří Římané říkali, carpe diem. Přeložte to, žádal Pan Vajíčko. Ty šprte, i ty, Brute, vyčítal mu Chára. To on měl být primus třídy.
Z kanceláře zavolal naštvané milence, věděl, že to zvedne, i když je naštvaná. Už dostala za vyučenou a teď bude dělat jako by nic. Zvedla a řekla, jako kdyby se nic nestalo: „Co budeme dělat o víkendu, Martine? Chtěla bych na nákup do Drážďan.“
„Od zítřka tu nebudu, jedu na pohřeb do jižních Čech. Vlastně nevím, kdy se vrátím, určitě si budu chtít prohlédnout známá místa, možná se zastavím v Českých Budějovicích a možná i jinde.“
„Vezmeš mě s sebou?“
„Blázníš!“
„Ty mě nemáš rád.“
„Určitě bys chtěla, abych ti v Pařížské ulici koupil tmavý kostým a smuteční klobouk s černým závojem.“
„No a co, to ti ta tvoje detektivní kancelář tak málo vynáší?“
Pařížskou by měli zakázat, pomyslel si.
„Já ti potom zavolám,“ slíbil.
Odjel do Pařížské ulice do butiku Angela, do krámku zahaleného do mámivého oparu sexu a exotických vůní, s regály naplněnými drahým spodním prádlem, kde měl zastihnout Angelu Raubalovou. A skutečně, v oblaku těžké vůně drahých parfémů s obtížně vyslovitelnými názvy tam stála ta žena, stále ještě krásná a žádoucí, Češka Anděla Roubalová, která se provdala za starého vídeňského Čecha, nebo se prodala za jeho peníze. Snad cílevědomá emigrantka, možná žena vamp. Ale dost možná jenom obyčejná trhovkyně s dobrým nosem pro obchod a s kuráží investovat do nicoty, jejíž cena stojí a padá s pomíjivou tělesnou krásou, ale je tím vyšší, čím výše vyzdvihne povadlá poprsí bohatých klientek.
„Půjdeme na kávu,“ řekl, ale tvářila se nepřístupně, „na oběd,“ zvedla dokonale vytvarované obočí, „posnídáme spolu…“ Konečně se na něj usmála koutky rudých úst.
„Mne si nemusíš kupovat za večeři, ostatně já nejsem laciná, taková večeře by tě přišla hodně draho.“
„Půjdeme k tobě, nebo ke mně?“
„Chci vidět tvůj nový byt,“ řekla. „Říká se, že ti ho navrhoval jeden slavný bytový designer z Dánska.“
Na cestě domů se zastavili na Smíchově v prodejně italských potravin a vín. Koupil tam extra panenský olivový olej, speciální chléb, toskánské uzeniny, těstoviny, bazalkové pesto a omáčku na těstoviny, sušená rajčata, kozí sýr a nakládané slané olivy a k tomu všemu dvě lahve špičkového červeného vína.
„Ještě hořkou čokoládu,“ požádala, „je to nejlepší afrodisiakum.“
„Myslíš, že ji budu potřebovat?“
„Ta je pro mne.“
„To ti tedy pěkně děkuju za důvěru.“
„Nemysli si, že ti budu patřit,“ řekla po výtečné večeři, širokých nudlích v boloňské omáčce, olivách a sýru, a ovšemže po jedné z těch dvou lahví italského vína, „vezmeš si moje tělo, ale mne si nepodmaníš, moji vůli nezlomíš,“ řekla věcně, „nebudu tvoje hračka,“ řekla, když malými ostrými zuby ukusovala z tabulky hořké čokolády.
„To ani nechci. Jestli chceš, můžeš si dneska zahrát na dominu.“
„Ale fuj!“
Pomilovat se s touhle ženou, znamenalo ji přesvědčit, že ona sama to chce, užívá si to, a přitom se nevzdává vlastní nezávislosti, že to neublíží jejímu egu úspěšné a bohaté podnikatelky, když pod ním bude pár minut vzdychat a na konec se mu zcela oddá, až mu zatne rudé nehtíky do kůže na zádech. Sakra, proč to musí být tak složité!
„Je to moc velké, zbytečně velké pro osamělého muže,“ řekla, když se rozhlédla v jeho novém mezonetovém bytě.
„Někdy tady někdo přespí.“
„Tak jako já?“
Ani nestačil odpovědět, když řekla: „Chceš, abych s tebou zůstala až do rána, vážně to chceš?“ Podivila se. „To je zvláštní. Muži většinou nestojí o společnost ženy, když na jejím těle vykonali svůj rituál páření.“
„Samozřejmě.“
„Proč tady máš tolik knih?“ Zeptala se, když nahlédla do pánského pokoje s vysokými policemi kolem stěn.
„Je v nich všechno, co mne zajímá.“
Byl sečtělý, ale povrchní, příliš dlouho psal články do novin a naučil se používat novinářskou zkratku ke zjednodušení světa a jeho problémů, málokdy se něčemu dokázal věnovat déle než právě ten jeden den, v němž se noviny rodí a umírají jako jepice, ale opravdu dobrá paměť mu pomáhala plytkost svých příběhů před ostatními úspěšně zamaskovat.
„Proboha, proč tady máš tolik knížek o bohu, náboženství a víře?“
„Kladou otázky, na které hledáme odpověď.“
„Ty tomu věříš?“
„Každý něčemu věří,“ odpověděl vyhýbavě.
„Celá tvoje knihovna je nic ve srovnání s ženským mozkem.“
„O tom jsem nikdy nepochyboval.“
„Ty, Martine, proč žiješ sám?“ Zeptala se. Zaskočilo ho, že se zeptala na něco tak osobního.
„A ty?“
„V samotě je vznešenost, samota je pro silné osobnosti, nic pro slabochy. Každý, kdo chce být nahoře, je sám.“
„Sám bych to neřekl lépe.“
Když zmizela v koupelně, přemýšlel, proč ji nepožádal, aby zůstala. Protože nic necítil, nic necítil, i když po ní tak dlouho toužil. Myslel na život a na smrt, pohlavní akt je přece o životě a smrti, i když dávno ztratil svůj jedinečný aspekt rozmnožovacího rituálu. Carpe diem. Užívej si každičký den, jako kdyby měl být tvůj poslední. Ale pamatuj na smrt! Memento mori. Jako kdyby to byla pokaždé ztráta nevinnosti, nebo malá smrt, je to daň za krátké potěšení, je to začátek i konec.
Když vyšla z koupelny, řekla: „Žiješ bez rodiny, bez přátel.“
„A k čemu by mi všichni ti lidé byli?“
Zdálo se, že už si řekli všechno, ale před odchodem ho ještě zaskočila dost zvláštní otázkou. „Víš, že jsem pořád ještě vdaná a ty jsi právě požádal ženy bližního svého?“
„Ano, i s takovým smrtelným hříchem dokážu žít,“ řekl.
A na smrt nemyslel.
Číst dál? Klikni.