Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Pátek

31.10.2018 13:01

1.

Lidský život je cesta ke smrti.

Jel pohřbít Pana Vajíčka, vyrazil na cestu hned ráno, ale měl dost času a rychlé auto, nemusel spěchat, stejně není kam spěchat, vždyť celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti, vzpomněl si na výrok filozofa Seneky, oblíbeného filozofa Pana Vajíčka, ale rozhodl se, že si prohlédne stará známá místa, možná se zastaví na pár hodin v Budějovicích. Ano, určitě se tam zastavím, v restauraci hotelu Zvon na pěkný steak z černého býka z vlastního chovu, a určitě i na kávu v kavárně v Krajinské ulici s dobrými zákusky, když času mám dost a nikam nemusím spěchat.

Za Benešovem se ozval telefon: „Přijedeš?“

„Jsem na cestě.“

„Je dost důležité, abys tady byl, záleží mi na tom, abys přijel právě ty,“ řekl Chára a zavěsil. Proč to důležité je, neřekl.

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás po dlouhé nemoci navždy opustil náš milovaný pan profesor Jan Malý, zasloužilý pedagog zdejšího gymnázia, dobrý duch tohoto města a významný kulturní činitel. Smuteční obřad a uložení rakve s ostatky do země se koná v pátek 16. dubna, smuteční obřad začíná v 14,00 hodin v obřadní síni soukromé pohřební služby Charón… Napsal Chára do parte, které včera na poslední chvíli poslal elektronickou poštou. Po smutečním obřadu vás zveme na krátké pohoštění do hotelu Slovan.

Takže času má víc než dost. Je teprve deset a už je za Benešovem. A v rukou má nové silné BMW 6.

Vždycky měl rád tenhle úsek od Benešova k Táboru, a naopak nesnášel cestu z Tábora do Soběslavi, kdoví proč, asi proto, že se na ní tvořily už od Tábora nekonečné kolony a vlekly se přes Sezimovo ústí a Planou až do Soběslavi. Ale dnes se jelo dobře a on měl své rychlé auto, kabriolet BMW se stahovací střechou, kterým hravě předjížděl cokoli a kohokoli. Ale plátěnou střechu nechal kvůli rychlé jízdě zataženou.

Za Táborem ho nachytali policajti, kalil to stodvacítkou a oni číhali s radarem v křoví za zatáčkou, nestačil včas dupnout na brzdu. Pane řidiči, víte, jakého přestupku se se dopustil? Stálo ho to dva tácy a další trestné body. Už zase! Zaplatil na místě a pokračoval v krasojízdě.

V Českých Budějovicích byl skutečně včas, pět minut před polednem, a zaparkoval na náměstí. Jeho zdejší kamarádi rádi zkoušeli návštěvníky z lokálního dějepisu: Víš, jak se jmenuje toto náměstí? Ptali se. Jana Žižky… Špatně, a přitom je to snadné, jak by se asi mohlo hlavní náměstí v Budějovicích jmenovat? A jo, Přemysla Otakara II. Samozřejmě, b je správně. Zaparkoval blízko lavičky, na které seděly dvě peroxidové blondýnky v krátkých sukních a vysokých kozačkách a kouřily drahé cigarety, pomalu potahovaly z těch dlouhých cigaret a zvědavě si ho prohlížely, jeho, nebo jeho sporťák. Samozřejmě, taková babolapka se nedá přehlédnout.

„Nesvezl byste nás?“ Zeptala se jedna.

„Až příště, dnes to nejde.“

„Škoda, řekla druhá.“ Měla jemnou tvář anděla a hlas děvky.

Škoda, možná, pomyslel si, ale na tohle dneska není ani pomyšlení.

Snědl svůj steak v restauraci hotelu Zvon, byl správně propečený a správně krvavý, vypil malé pivo Budvar a potom si v kavárně v Krajinské ulici objednal kávu, černou bez mléka, a přečetl si zdejší noviny. Ty dvě vyzývavé holky na cestě k autu už nepotkal. Apage satanas, řekl si, jsem ve smutečním a jedu na smuteční slavnost, ale i tak ho ještě napadlo, jaké by to s oběma najednou mohlo být.

Ve svém bílém kabrioletu s černou stahovací střechou, teď už s vytaženou střechou, v černých slunečních brýlích na obličeji a s vlající bílou šálou vjel krátce před druhou do města pod Slepičími horami.

Vítejte v Trpaslíkově, pomyslel si u cedule s nápisem: Vítejte. Město je monitorováno městským monitorovacím systémem.

Projel kolem opuštěných kasáren, bývalé dívčí školy, benzínové pumpy předělané na hernu a nového kina až ke kapli dávno, dávno zrušeného kláštera s lidovou školou umění v jeho tlustých zdech, až tam, kde je za domy a stromy skrytá kovaná hřbitovní brána. Ano, za bývalým klášterem s kaplí bývala taková nenápadná kovová brána s tajůplným nápisem, vzpomněl si. Kolem hřbitova jsme denně chodili ze školy, ale té brány jsme si moc nevšímali a ten nápis nečetli, obvykle jsme bránu míjeli bez povšimnutí, bez jediného pohledu. Možná proto, že se tenkrát nestarali o dalekou budoucnost, neděsila je, a nikdy se neohlíželi zpět, nedívali do zpětného zrcátka.

Prudce zatočil volantem a zajel na malé parkoviště.

Co jste vy, byli jsme i my.

 

2.

Co jsme my, bude i vy.

Na bráně stále bylo tohle strašidelné memento mori, ale tenkrát před desetiletími je neděsilo, vzpomněl si, a nekladlo nepříjemné otázky. Co jsme my, bude i vy. Co jste vy, byli jsme i my. Věčný triumf smrti, najednou tak nepříjemně aktuální. Mezi zaparkovanými škodovkami a ojetými golfy a escorty postával hlouček spolužáků. Ve smutečních oblecích vypadali jako hejno černých havranů. Stačil si všimnout Kundíka, i když byl nejmenší ze všech a navíc teď už bez věnce kudrn kolem hlavy, uprostřed stál Chára, vysoký a kostnatý, a důležitě mával rukama. Snad něco vyprávěl, možná vydával organizační pokyny. Byli tam všichni, Petr Pravda, Roman Prorok, dvojčata Kája a Pája, ale dvojčata to nejsou, ani sourozenci, ale pořád jsou spolu, nerozluční jako dvojčata, Fíla, Vejdělek, Hora, Talián…

Také on byl v tmavém, v novém obleku od Bosse, ale sněhobílá barva jeho naleštěného kabrioletu tady působila nepatřičně, jako bílá vrána.

A holky nebylo nikde vidět.

„Hele, kluci, Martin, Martin je tady.“

„Ahoj, všichni.“

„Držíme ti místo,“ uvítal ho Kundík.

„Právě jsme si říkali, že možná nepřijedeš,“ řekl Fíla. Stále ještě nosil ten svůj starý účes na prdel, pěšinku uprostřed hlavy, teď dost prořídlý, s kouty a s šedinami, komický tehdy i teď, fakt komik.

„Slíbil jsem, že přijedu.“

„Mysleli jsme, že možná budeš někde v cizině…“

„Jsem tady.“

„Čau, dobrodruhu,“ řekl jako obvykle Pivní pes, „nevšímej si toho, oni jen tak žvaní, žvaní, protože nemají co říct. Jako bys je neznal.“

„Nazdar, vole,“ vítal ho Talián.

„Proč mu říkáš dobrodruhu?“ Podivil se Roman Prorok.

„Přijel jsi jako Martin“ řekl Vejdělek, „ten svatý na bílém koni.“

„Jo – ten, tak ten jezdí až v listopadu.“

„Ale ta bílá šála za tebou vlála jako jeho plášť,“ nedal si to vymluvit.

„Asi myslíš Mikuláše, ten chodí v prosinci.“

„Výtečně, ty jsi byl vždycky ten nejchytřejší,“ řekl Chára, když si podali ruce, ale jako kdyby tvrdil opak. Ano a ne. Celoživotní soupeř, soupeř od prvních školních let, od prvních olympiád. Výtečně, to slovo často říkal Pan Vajíčko a Chára to teď po něm opakoval.

Jestli není lepší držet hubu.

„Už jsem to všem říkal, ale když jsi přijel poslední a pozdě, musím to říct ještě jednou,“ řekl Chára, zosobněná výčitka. „Ve dvě, vlastně to už bude za okamžik, začíná poslední rozloučení v naší obřadní síni, já se s Panem Vajíčkem rozloučím za nás za všechny, ale kdybys chtěl…“

„Ne, to není třeba.“

„Vskutku. Ale zmeškal jsi osobní rozlučku s nebožtíkem a rakev už je uzavřená, víko pevně přibité.“ To nevadí, pomyslel si, to vůbec nevadí. „Poté následuje obřad uložení do země.“ Tak ani u toho být nemusím. „A na drahého zesnulého budeme vzpomínat při malém posezení v restauraci Lotosový květ hned vedle radnice.“

„Nebyla tam dřív prodejna nábytku?“ Pošeptal mu Vejdělek.

„Hele, nešťourej.“

„Zase bude rejže, jako ve školní jídelně.“

„Točí tam vůbec pivo?“ Zeptal se opatrně Pivní pes. „Čaj pít nebudu,“ řekl vzpurně.

„Neblbni, člověče,“ naštval se Chára.

„Na mě se nemůžeš zlobit, vždyť víš, že jsem blbej,“ omluvil se Pivní Pes.

„Zanechte vší naděje, kdož vcházíte, guláš se šesti nebude,“ řekl jim.

„To je Petrarca, že?“ Cháru to zaujalo. „Pochopitelně až na ten guláš, ten sis přivymyslel.“

„Ne, to je Dante Alighieri.“

„Vážně? Přísahal bych, že to napsal Petrarca.“

„Je to z Božské komedie, doma si to můžeš ověřit ve své sbírce citátů.“

„Nechte toho kluci,“ napomenula je Máňa smiřovatelka.

„Pánové, zdá se, že se teď začneme častěji setkávat na pohřbech než na třídní slezině,“ oznámil jim Kundík.

„Nestraš, prcku, a nevnucuj se s tragickými kecy,“ odbyl ho Roman Prorok.

„No řekni, Martine.“

„Kde máte holky? Nikde je není vidět.“

Ale byly tam. Stály sražené v hloučku u vchodu do obřadní síně a v tom hloučku zahlédl i Milevu a zamával na ni.

„Tu jsem ti vždycky záviděl,“ řekl Chára.

„Kdekdo mi závidí.“

„No a jak se ti daří?“ Zeptal se Chára.

„Moc dobře.“

„Nevypadáš šťastně.“

Takový byl vždycky, nikdy nikoho nenechal lacino a bez šrámu vyklouznut z nastražené pasti. Ale on už věděl, jak na něj.

„Nikdy jsem nikomu netvrdil, že jsem šťastný, jenom bohatý.“

Na jeho ostrém ohryzku bylo vidět, jak ztěžka polknul, jak mu tohle tučné sousto zaskočilo v hubeném krku. Záviděl, vždycky záviděl, známky ve škole, úspěch u holek, lehkost, s níž procházel každým průšvihem. A žárlil.

„Skoro ses nezměnil.“

Chce mít poslední slovo, může ho mít. Ale proč, proč by mu měl dopřát tohle laciné vítězství. Řekl kousavě: „Ale vy jste se změnili, dívám se na vás a vidím vaše otce, zestárli jste. Stárnete, protože zapomínáte žít.“

„Zato ty si žiješ v Praze jako prase v žitě, dovedeme si to představit,“ řekl Fíla.

Vzpomněl si na Borka, Borek se ho taky zeptal, jestli je šťastný ve svém novém životě. Nikdy o tom nepřemýšlel. V době, kdy ještě nebyl bohatý, ale to asi nejsem ani teď, pomyslel si, jenom mám dost, anebo víc, než potřebuju, a můžu ukazovat svaly, mělo nesobecké kamarádství svou cenu. Teď nemám žádné nové kamarády, mám jenom známé, kteří se předhánějí, kdo v drahé restauraci objedná dražší šampaňské, kdo přijede na green ve větším autě, s lepším bagem nebo s dražší kočkou.

„Vskutku.“ Řekl to, aby Cháru spletl, popíchl, naštval. Vskutku, i tohle slovo požíval Pan Vajíčko často, a Chára ho po něm často opakoval, snad měl pocit, že se tím povyšuje nad obyčejné lidi, lidičky z maloměsta, kde se narodil, žije a zřejmě i zemře v aureole vlastní představy o úctě spoluobčanů k úspěšnému sousedovi. „Ty snad víš, jak být nesobecký v sobeckém světě?“

Ale vypadáš dobře, máš se dobře, říkali jeden přes druhého spolužáci, jako by to chtěli potvrdit, nebo se ujistit, že to tak není.

„Martine!“

„Milevo.“ Tobě Milevo jsem chtěl psát verše, kvůli tobě jsem napsal, zahrada, v níž jsem tě bral do dlaní je plná stínů, slov a sténání, vzpomeneš si ještě na tu pomaturitní noc u kostela…

„Ahoj.“

A seběhly se i ostatní holky.

„Ahoj, Martine, ty náš kluku zlatej, jak se máš, jak to děláš, že vůbec nestárneš, a co teď děláš…“

„Ester, rád tě vidím. Jak se máš ty?“

„Dobře.“

Přišla ve starém kalhotovém kostýmu a pytlovitém kabátě.

„A kde jsi nechal své dlouhé vlasy, Martine?“

„Tam, kde Kundík kudrny.“

„Tam, kam vyhodil své sny,“ řekl Chára, byl chytrý, byl mazaný.

„Co pořád děláš?“ Zeptala se Kotrmela.

„Jsem soukromé očko.“

„Ty jsi vážně detektiv?“ Řekla udiveně tlustá Pilátová. „Nevěděla jsem, že to u nás existuje, že to existuje jinak než v detektivkách.“

„Vždyť jsi vystudoval práva.“

„Podívej, Chára, je chemik, a co dělá…“

„Černýho havrana,“ řekl Pivní pes.

„Máš pistoli?“ Zeptal se Hora, major ve výslužbě.

„Podle rozkazu, soudruhu majore.“

„Vole!“

„Jak tě to vůbec napadlo?“ Zeptala se Pilátová.

Začal jim vyprávět vybájenou historku o založení pátrací firmy, která informace o sledovaných osobách získává dost neobvyklým způsobem, vybíráním popelnic. Rád jim s vážnou tváří vypravoval báchorky už na gymnáziu, přeháněl, vymýšlel si, bavilo ho sledovat, jak neumějí rozlišit fantazii od skutečnosti, co z jeho vyprávění je pravda, a co ne.

„Nikdy to na něm nepoznám,“ postěžoval si Pavel Rosa. „Nikdy nepoznám, jestli kecáš, nebo mluvíš pravdu,“ obvinil ho.

Bylo až komické, jak jim jeho lži připadaly pravdivé, a když s poťouchlým úsměvem, řekl něco pravdivého, nevěřili mu.

„Kecáš?“

„Byl jsi v novinách, četli jsme tvoje články,“ řekl Vejdělek, jako kdyby mu něco vyčítat. „Nic tě nebavilo! Jsi jako Ota, u ničeho nevydržíš.“

„Co chcete, je to dobrodruh, vždycky byl,“ bránil ho Pivní pes.

„Jak umřel, víte to někdo?“ Zeptala se Máňa.

„Byl zklamaný, zklamaný z téhle nové doby,“ řekl Chára, „všechno, co měl rád, pozbylo při honbě za ziskem smysl.“

„Na pocity se neumírá.“

„Tak myslím, že budeme muset jít, za pět minut začínáme,“ oznámil Chára.

V zatemněné obřadní síni si sedli s Pivním psem až dozadu.

„Pořád chlastáš pivo?“

„Denně udělám aspoň pět kousků, to je norma, o víkendu víc.“

Na černém katafalku stála rakev a mrtvý ležel v zavřené rakvi. Už ho nikdy neuvidím. Představoval si, jak v ní leží, malý obtloustlý pán v plandavých kalotách, s příliš dlouhými rukávy na neforemném saku, viděl ho v jeho staré podobě, jako kdyby žil. Ale on už není živý. Rakev byla z tmavého hnědého dřeva s jednoduchým bronzovým kováním a připadala mu malá pro velikána. V mládí prý měl tělo jako Apollo belvedérský, vzpomněl si, říkal to o sobě, těžko tomu uvěřit, smáli se, znali ho jako malého zavalitého, tlouštíka zkrátka Pana Vajíčka. A teď ležel v téhle docela malé rakvi.

„Vídáš se ještě s někým ze třídy?“

„Někdy. Někdy se ozve Talián. Víš, že Talián je strašně bohatý? Je to největší majitel pozemků, lesů, orné půdy a pastvin, snad poloviny jižních Čech, u Písku má obrovský statek s jezdeckými koňmi. Skoupil všechno od Písku po Šumavu. To jsou ty zvláštní okolostojičnosti,“ řekl bez závisti, „jeden má víc, než potřebuje, a druhý holou prdel. S Hůlou zajdeme někdy na pivo, ale změnil se, teď pije jen víno a má málo času. A Cháru nechci do smrti ani vidět, pokaždé vede pohřební řeči, že mám chuť přejít z piva na rum nebo něco horšího, třeba lak na rakve, a pokaždé se opít do němoty. A ty v Praze?“

„Nemám čas, nemám na nic čas.“

„Ani s Kotrmelou.“

„Je to blbá učitelka tělocviku, ošklivá a protivná, a to je strašidelná kombinace, ale vidíš, kam až to dotáhla, až na ministerstvo školství, a kdoví, co bude dál. Jestli se politika bude dál posírat stejným tempem, skončí možná ve vládě nebo v parlamentu.“

Přehlušily je varhany. Varhaník ukrytý za píšťalami za jejich zády zahrál něco vznešeného, snad fugu, a Chára, celý v umrlčí černi, celý smrtelně vážný a s tragickým profesionálním výrazem v asketické tváři důstojně předstoupil před zaplněné řady židlí. „Vážení pozůstalí,“ řekl. Řekl vážně vážení pozůstalí, i když mohl říci, milí spolužáci, vážení žáci oblíbeného profesora, ale řekl vážení pozůstalí, a vlastně proč ne, byla v tom logika, nepřišli totiž jen bývalí žáci, nepřišli jen spolužáci z jedné třídy, přišli bývalí studenti z několika starších a mladších ročníků a přišlo i několik obyvatel toho zapadákova pod Slepičími horami, protože zemřel pan profesor Jan Malý, učitel zdejšího gymnázia, místní veličina, kronikář města a organizátor zdejší kultury. Sluší se přece přijít, přemýšlel, a rozloučit se. „Byl to skvělý vychovatel mládeže,“ řekl dále Chára. Učil přesně podle osnov a neuhnul vpravo ani vlevo, vzpomněl si. „Byl vždy plný života a uměl se radovat z každého okamžiku života, z každé malé radosti a tu radost uměl rozdávat.“ No ano, nikdy nechyběl na oslavách Prvního máje, pomyslel si, ale tohle Chára neřekl. Místo toho skoro na závěr řekl: „Nikdy nezapomene.“ V malém prostoru bylo dusno, vzduch byl vydýchaný a páchly tam laciné hořící svíce a květiny vadnoucí v pohřebních věncích. „Milý pane profesore Malý, nikdy jste nebyl malým, opravdu nikdy na vás nezapomeneme,“ slíbil Chára. „Vážení pozůstalí,“ řekl, vážně to řekl už podruhé, „prosím, abyste teď povstali a minutou ticha vzdali hold našemu velikánovi.“

„S tělocvikem nejdál dojdeš,“ řekl Pivní pes.

Po chvíli varhany za jejich zády spustili rekviem, šest silných mužů vyzvedlo rakev na ramena a neslo ji širokými dveřmi ven z obřadní síně. Na hřbitov, k čerstvě vykopané jámě.

„A co víš o Ester?“

„Nikdy se nevdala a žije s nějakou pochybnou existencí.“

Nikdy se nevdala, obětovala se pro sourozence a teď žije s nějakým lůzrem. Obětuje svůj život člověku, který si její oběť neuvědomuje, a možná jí i pohrdá, utrácí život při záchraně někoho, kdo o záchranu nežádá, neprosí, a nebude za ni vděčný.

„Když ji sourozenci přestali potřebovat, nevěděla pro koho žít a neuměla žít jen sama pro sebe. Tohle se tobě stát nemůže.“

Zůstal sedět, i když všichni vstali a odešli. Nechci ho pohřbít, nechci to, nechci to ani symbolicky.

„Ty nepůjdeš?“ Zeptal se Pivní pes.

„Nechci házet hlínu na jeho rakev, na Pana Vajíčka.“

„Ale je to tradice.“

„Já nechci! Ty klidně běž s ostatními.“

Nikdy nezapomeneme, slíbil před okamžikem Chára, vzpomněl si, když Pivní pes zmizel v bílém obdélníku světla a on zůstal sedět sám, ale pravdivější by bylo říct, že zapomeneme a snad jednou za čas si někdo z nás vzpomene, ale nikdy nezapomeneme, zní rozhodně lépe. I když co je na světě na věky věků a nekonečné kromě smrti… A tam on teď je.

Pane Vajíčko, odpočívejte v pokoji.

 

3.

Jak se jmenuje toto náměstí?

Náměstí se jmenovalo Malé, ale proč malé, když velké ve městě není a nikdy nebylo, a tohle je navíc jediné. Nebyla to správná otázka, nehledal odpověď, protože nebyla důležité. Říkalo se mu malé a malé skutečně bylo, skoro kapesní, a jaké jiné v takovém zapadákově, pomyslel si, když Chára navrhl malý kvíz, aby se pochlubil nebo otestoval unavené paměťové buňky bývalých spolužáků.

„Mládeži, jak se jmenuje toto náměstí?“ Zeptal se jich Chára před hotelem Slovan. „Ale nepodvádějte, nedívejte se kolem sebe, všichni se budou dívat na mne.“

„Já myslím, že snad nemá jméno,“ řekl Petr Pravda.

„Má, ale dřív nemělo,“ zkusil to Pája.

„Mělo, ale teď už ho nemá!“ Řekl vítězně Kája.

„Ale má, jméno má, jenom za našich časů nikde nebyly tabulky s označením.“ Všechny špatné odpovědi Cháru opravdu potěšily. Tvářil se důležitě. „Toto náměstí se jmenuje jako Pan Vajíčko.“

„Tak v tom případě je to Vaječný trh,“ řekl posměšně, skoro cynicky Talián.

„Ježíš, neblbni, teď jsme ho pohřbili,“ okřikla ho Pilátová.

Chára to přehlédl. „Malé!“ Jako kdyby potřeboval před spolužáky vyniknout, připomenout jim, kdo byl primus třídy.

Ve skutečnosti i tenkrát mělo jméno, vzpomněl si. „Ve skutečnosti mělo jiné jméno, za bolševika se přece jmenovalo Náměstí Svobody,“ řekl. Na Náměstí Svobody spadla holka do vody, kdo jí z louže pomůže, spadne za ní do lůže. Vzpomněl si ještě na jeden ze svých tehdejších básnických pokusů. „Ale před Prvním májem někdo přepsal všechny tabulky na náměstí nesvobody, a tak je Jakubec nebo Milevin táta nechali sundat.“

„Hele, a nebyl jsi to náhodou ty?“ Zeptal se Pivní pes.

„A zase musíš být první, zase víš nejvíc, zase chceš být ten nejchytřejší z nás,“ řekl Chára.

Nebyl tu několik let, ale nic moc se tady nezměnilo. Hotel Slovan v rohu náměstí, radnice a stará kašna místo pranýře uprostřed, jenom obchody se změnily, místo knih dnes v podloubí prodávají povlečení, ručníky a utěrky, na místě lékárny je hodinářství. V Pramenu mají Vietnamci snad všechno a v prodejně nábytku vaří čínská rodina z Tchaj-wanu kousky masa v sójové omáčce.

„Ve skutečnosti jsou ze Západního Německa,“ poznamenal Chára.

„Kdo chybí?“ Zjišťovala Pilátová. Učitelka!

Krch, Harašta, Kokeš, Dvořáková, Piškula a ještě Haklová… Vypočítávali spolužáci na prstech a on si při tom zkoušel představit jejich tváře. U některých se mu to nedařilo, neviděl je příliš dlouho, vlastně si uměl vybavit jen jejich mladé pomaturitní uhrovité ksichtíky. Třeba Piškula, ten šplhoun, byl vždycky bílý a buclatý jako sádrový andílek z kostelního oltáře, ale jak vypadá teď s odstupem několika desetiletí, možná jako důstojná busta tlustého antického filozofa, kdoví. V jeho paměti nezestárli, na rozdíl od spolužáků, které vídal častěji, nebo těch, kteří seděli tady, v čínské restauraci, a kecali, kecali.

„A Ota?“

„Ten už mezi nás nechodí.“

„Je v nějaké sektě, úplně mu vymyli mozek,“ řekl Kundík, „Našeho Otu už asi nikdy neuvidíme.“

„Ota Lyra, řečený Laryngolog,“ připomněl jim Pavel Rosa, „byl pro nás důležitý, vždycky něco organizoval.“

„Teď to organizuje Chára,“ řekl Fíla.

„Vůbec nevím, proč jste mu tak říkali,“ řekl Vejdělek.

„Jeho matka přece pracovala na ORL.“

„Kde?“

„Na otorhinolaryngologii,“ řekl snaživě Chára. Aby ho nikdo nepředběhl.

„Teď vím, co před tím.“

„Ušní, nosní, krční,“ přeložil to Hůla.

„Všechno začalo tím, že nedostudoval, nemá pořádnou práci, rodinu, ani děti,“ řekla vážně Pilátová. „Vážně je v nějaké sektě?“

„No ano, prý vstoupil do sekty, někdo mi říkal, že se dal k Satanistům.“

„To snad ne, oni zabíjejí malé děti,“ vyjevila se Pilátová.

Chudák Ota neuchytil se v novém řádu, stejně jako v tom předchozím, kdoví proč, možná je mu cizí každý řád, pomyslel si.

„A co dělá?“

„Někde dělá, snad u soustruhu v Jihostroji,“ řekl Chára, „víc o něm nevím.“

„A Tůmovi?“

„Jana a Franta? Ale ti to z Francie nemohli stihnout.“

„Já jim pošlu fotografie,“ slíbil Chára.

„Tak to jsme, zdá se, všichni, a víc už nás asi nebude.“

„Spíš míň,“ Kundík začal věštit jako ze skleněné koule.

„Hele, nestraš.“

„Tady přece bývala prodejna nábytku,“ pošeptal mu Talián, bohatý majitel lesů, vod a strání, snad poloviny jižních Čech.

„Neslyšels Fílu? Teď to tady řídí a organizuje Chára.“

„Nesnáším čínský nudle. Lezou mi krkem.“

„A taky ti čouhají z bot.“

„To je sláma, ty vole, já jsem sedlák, mám ranč s dostihovými koňmi, přijeď se někdy podívat. Vysadíme tě na Fleše, uvidíš, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. A chci si s tebou v klidu pokecat.“

„Někdy snad.“

„Nebyl jsi u hrobu,“ vyčetl mu Chára, „to se nedělá.“

„Vím, že to je zvykem, ale já nechci vidět jeho hrob, jámu, kterou zmizí z našeho světa.“ A navíc tam uprostřed hřbitova leží Trumpeťák, spolužák a kamarád z bigbítové kapely, pomyslel si. Nebyl jsem na jeho pohřbu, nestihl jsem to kvůli nějaké malicherné zakázce, vzpomněl si, kvůli nějakému nafoukanému a bohatému klientovi, který mohl klidně den počkat a kterého jsem si mohl dovolit ztratit, kdyby nepočkal. Ale přijel jsem později, šel jsem hledat jeho hrob a našel jsem ho tam, kopec čerstvě vykopané žluté hlíny mezi pomníky. Chtěl jsem tam postát, jak se to dělá, uctít jeho památku, jak se říká, ale pak jsem si na dřevěném kříži přečetl jeho jméno, rok rození, stejný rok jako náš, jako můj, a představil jsem si jeho, Trumpeťáka, jak tam dole, pod dvěma metry hlíny, leží, bezbranný, zasypaný ve věčnosti, a najednou jsem se přistihl, že jdu pryč, nohy mne samy nesly pryč ze hřbitova, cítil jsem, že utíkám, a musel jsem silou vůle přinutit něco v sobě, něco ustrašeného a asi zbabělého, zastavit a vrátit se. Už to nechci zažít. „Nikoho z nás nechci vidět v hrobě, ani si ho v něm představovat. Nevím, jestli to právě ty pochopíš,“ řekl Chárovi, „ale tak to je.“

„Martine, sáhla na tebe smrt,“ řekl Kundík. 

„Jsi sobec,“ vyčetl mu Fíla.

„A jaký jiný v tomto sobeckém světě.“

„Je sobec, proto mu patří svět,“ řekl Talián. „Všichni dobráci, co by se pro jiné rozkrájeli, všichni sluníčkoví lidé, všichni obětaví, nesobečtí a skromní se mohou rozdat, obětovat pro jiného, pomoct jednou člověku, a mohou se dojímat vlastní dobrotou, ale nic nevytvoří, nic po nich nezůstane, a jejich život pro ně má smysl, jen dokud nepochopí, že život je jen život a žádný vyšší smysl nemá.“

„Ale on vždycky všechno přeháněl,“ řekla Kotrmela, „na někoho takového snad ani nejsou osnovy.“

„Nejsme ve škole,“ bránil ho Pivní pes.

„Martin je mimořádná osobnost,“ řekl Jonáš, „neříkám, že je dokonalý, ani nejlepší, promiň, Martine, neříkám, že je dobrým vzorem, příkladem pro děti, mládež a dospělé, říkám jen, že jeho vrozené vlastnosti ho předurčují k úspěchu, že je lépe vybavený pro záludnosti každodenního života než my ostatní. Podle toho žije, podle toho se chová, takový je, a ani my, ani on, ani nikdo jiný to nemůže změnit, není to jeho zásluha a už vůbec jeho hendikep, má to v životě snazší, vlastně jednodušší než my všichni, ale je, jaký je, a nemá smysl mu to vyčítat.“

„Je snad bůh?“

„Ne, nic lidského mu není cizí,“ řekl Chára.

„Doktore, vůbec nevím, co tím chceš říct, to byla oslavná řeč, nebo mu jen lezeš do zadku,“ podivil se Vejdělek.

Mohl by sám Vejdělkovi odpovědět, že člověk tím, že sleduje své vlastní zájmy, zároveň slouží ostatním, celé společnosti, jak je to patrné právě v ekonomické směně, jak to, že právě ty tohle nevíš nebo nechápeš, mohl by mu vyčíst, ale nechtěl to Jonášovi kazit. Asi jste právě tohle v marxistické politické ekonomii na VŠE nebrali, mohl si do Vejdělka rýpnout, ale odpustil si to.

„Nikoli,“ řekl Jonáš, „jen vám říkám, kdo je, a proč je zbytečné ho za to peskovat, a že je marné chtít ho změnit.“

„Nechcete toho nechat, vy otroci,“ ohradil se proti nevyžádanému rozboru osobnosti. „Já nikoho z vás neanalyzuju, nepitvám, nesoudím.“

„Jak to že ne, děláš to pořád, v každé větě, v každém slově, pořád nás poměřuješ, vážíš, posuzuješ podle obrazu svého,“ řekl Chára, byl přece chytrý. „Ale máš ty, právě ty právo soudit?“

„Počkejte, to mě zajímá. Fyzicky silný člověk se pozná podle svalů, jak ale poznám jeho psychickou sílu?“ Zeptala se Pilátová.

„Třeba tím, že nelpím na minulosti a nebojím se změn,“ odpověděl jí.

„To by bylo málo.“

„Silná osobnost má silně rozvinutou emoční inteligenci, která je pro zvládání života nepostradatelná, čím nižší dávka emoční inteligence, tím víc síla osobnosti upadá,“ přednášel Jonáš. „Emoční inteligence ovlivňuje, jak lidé zvládají své chování, a co formuje jejich osobní rozhodnutí.“

„Ty ses minul povoláním,“ řekl mu, „neměl bys pitvat mrtvé, když to samé dokážeš s živými.“

„Počkej, nech ho mluvit, mě tohle vážně zajímá,“ okřikla ho Pilátová. „A co dál?“

„Neztrácí čas litováním sebe sama a neztrácí čas litováním toho, co bylo, nebylo. Nebojí se změn, v tom máš, Martine, pravdu. Využije každou příležitost. Nezaměřuje se na věci, které nemůže ovlivnit. Nesnaží se všem zavděčit.“

„Tak to sedí, on opravdu využije každého a nikomu se nesnaží zavděčit,“ řekl Fíla.

„A opravdu nelpí na minulosti.“

„Samozřejmě,“ řekl, „nežijeme jiný život než ten, který právě ztrácíme, a neztrácíme jiný život než ten, který právě žijeme.“

„Martin snad ani neví, o čem mluvíte, je tak zahleděný do sebe, že nic jiného nevidí, ani nás,“ řekl Roman Prorok.

„Neočekává okamžité výsledky.“

„Ten? Ten naopak, myslí jen na to, jak z ničeho něco vytřískat!“ Namítl major Hora.

„Nebojí se být sám.“

„To jediné ti věřím,“ řekl Fíla.

„Nebojí se být sám sebou.“

„Já tomu nevěřím,“ řekla Kotrmela, „já věřím, že je takový sobec, že s ním nemůže nikdo vydržet,“ řekla. To ho překvapilo, taková myšlenka, od ní by nic podobného nečekal.

„Tohle už jsem říkal, mimořádné osobnosti takové jsou, mají silné ego, proto jsou mimořádné a silné a nám všem připadají sobecké. Právě takové osobnosti, jsou hlavním motorem vývoje lidské společnosti, ženou nás dopředu. Kdyby byli Caesar, Cromwell nebo Napoleon laskaví a empatičtí třeba jako Esterka, nikdy bychom se o nich neučili. Ale podotýkám, že společnost potřebuje i nějaké zpomalovače, říkáme jim altruisté, aby občas zbrzdili tempo, kterým se náš svět řídí bůhvíkam, nesobecké lidi, kteří nám ukazují cestu k absolutnímu horizontu.“

Kam? To ho překvapilo. Kam na to ten Jonáš chodí?

„Proto potřebujeme a právě proti takovým lidem, jako je Martin, občas nějakého ochránce, ochránce lidských práv, ochránce osobních údajů, ochránce spotřebitelů, ochránce zvířat, ochránce přírody,“ skončil Jonáš tu podivnou oslavně neoslavnou řeč.

A co tohle mělo být, laudatio pro Martina Zlatníka?

„Mládeži, nehádejte se,“ řekla Máňa z OSN, usmiřovatelka všech sporů.

„To se pleteš, potřebujeme pořádek a klid na práci, pořádnou vládu, která konečně zatočí s příživníky, feťáky a s prostitucí,“ řekl major Hora.

„Nezoufej, soudruhu magore, možná se už brzy dočkáš vlády silné ruky,“ řekl mu. "Jenom nám už nebudou vládnut komunisté, ale exkomunista."

„Myslíš to vážně?“ Vyjevil se Pavel Rosa. „Zase nevím, jestli si děláš srandu, nebo to myslíš vážně.“

„Martine, neblbni, vyhráli jsme, máme demokracii, právní stát, tržní ekonomiku,“ poučil ho Petr Pravda.

„Vyhráli jsme, ale nic není napořád. Ve společnosti nic není nafurt, mění se lidé, generace, názory, postoje, motivy pro rozhodování, a přitom nefunguje společenská paměť, která by lidstvo varovala, technika a technologie mění svět strašnou rychlostí, a my máme mozky z doby kamenné a jednáme podle stejných jednoduchých stereotypů. A svět si jede dál po svém, ujíždí nám, aniž bychom mu porozuměli, denně se na nás valí události, které neumíme pochopit, a proto ani zvládnout. Bezmocní lidé ohromení prastarým strachem o sebe si nakonec zvolí to nejednoduší řešení, autoritářský režim, diktátora.“

„Prosím tě, neblbni, nestraš.“

„Vážně, žijeme v troskách polistopadové demokracie a jen chabě je bráníme. Myslím to vážně.“

„Ty, Martine, ty když řekneš, myslím to vážně, mám vážně pocit, jako bys říkal, milí diváci, teď vám řeknu dobrý vtip,“ řekl Pavel Rosa, asi se naštval.

„Nomenklaturní a estébáčtí hajzlové zbohatli na naší naivitě, dva příklady za všechny, generál Kredenc, řídil a organizoval komunistický teror, a teď poučuje studenty, jak to bylo v listopadu 1989, a plukovník Dobytek, co nabízel, že na Prahu vyrazí s tanky, zachraňuje s prezidentem Šumavu.“

„Jé, toho znám, zaradoval se major Hora, on se ale tak nejmenuje, ve skutečnosti to je…“

„Pst, nejmenovat,“ upozornil Pavel Rosa.

„Kdekdo parazituje na svobodě a demokracii,“ dořekl.

„Už zase mluví v šifrách,“ řekl posměšně Chára.

„A ty, Martine, ty vážně neděláš nic pro toho velkopekaře a velkouzenáře, nesbíráš pro něj špínu na jiné lidi?“ Zeptal se Pavel Rosa. “Víš, že i tady u nás už skoupil kdeco.“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Myslel jsem, že tobě peníze nesmrdí,“ přidal se se Fíla.

„Každý máme své dno.“

„Hele, já jsem rád, že šel do politiky, s tou zkorumpovanou pakáží ve vládě a v parlamentu se už nedalo podnikat,“ řekl Talián. „Pořád jenom natahovali ruce.“

„Ty aspoň máš z čeho dávat,“ řekl Fíla.

„Myslíš, že mám fond na úplatky pro každýho nenažrance,“ naštval se Talián.

„Politici všechno rozkradli,“ řekl major Hora.

„Mně se jako ministr financí libí, uvažuje racionálně,“ řekl Vejdělek. "Řídí stát jako vlastní firmu, a hlavně nerozhazuje. Já mu věřím."

„Souhlasím jedině s tím, že voliči museli být hodně zoufalí, když volili estébáka a kariérního komunistu,“ řekl Taliánovi.

„Kuci nehádejte se, pojďte se bavit o něčem jiném,“ řekla Máňa.

„Vzpomínáte si, jak se na nás Pan Vajíčko v hodinách literatury zlobil, když jsme neuměli rozebrat básničku?“ Začal Roman Prorok.

„Pařezy stoletý sekyrou netknutý,“ říkal.

„Házejte perly sviním.“

„Třeba báseň o hříbátku, jak to Jonáš voral.“

„Ale taky nás hodně naučil, říkal nám věci, které nám nikdo jiný neřekl.“

„Merde, garda umírá, ale nevzdává se.“

„Někdy si říkám, jestli to nebyla prázdná póza,“ řekl a to, „jestli za těmi vznešenými heroickými frázemi neskrýval nějakou lež, něco srabáckého, možná něco, co ho trápilo…“

„Jestli ustoupím, zastřelte mne!“

„Neblbni, majore, nikdo tady nemá zbraň, leda náš zlatý hoch.“

„Ale to on říkal.“

„Merde! Kluci, napijeme se, zapijeme to,“ řekl Pivní pes.

„Všichni jsou trpaslíci vedle Napoleona Bonaparta.“

„I tohle říkal.“

„Co víme, víme od něho,“ řekl Chára.

„Ale vždyť to není pravda,“ naštval se. „Nic opravdu důležitého nám o minulosti neřekl, v hodinách dějepisu a literatury nám nadiktoval, co od nás chce slyšet při zkoušení, a šlus.“

„Správně se říká a basta,“ upozornila ho Kotrmela, ale nevšímal si toho, vůbec si jí nevšímal.

„Historie podle něj byla vývojem od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu cestou rozvoje výrobních prostředků a samotné dějiny byly řešením rozporu mezi výrobními prostředky a výrobními silami, a jako bonus suma letopočtů k nabiflování.“ Ale cítil, že, že tohle není celá pravda, ale zlobil se na něho, i když nevěděl proč, snad proto, že umřel a on mu nestihne říct, vysvětlit mu, proč už jeho vlastní svět není básní. „A v literatuře? Totéž přes kopírák, nadiktoval nám sezam povinné četby a po čase zkontroloval čtenářský deník. Zkoušel, kdy se narodila Božena Němcová, kdy umřela, májovci, ruchovci, lumírovci, a basta fidli, nikdy nám o ní nic opravdu důležitého neřekl, neřekl. A tak, co nevíme, nevíme jeho vinou.“

„Byli jsme telata,“ bránil pana Vajíčka Pavel Rosa.

„Byl jsi jeho oblíbenec,“ řekl Kája, možná Pája.

„Já?“ Podivil se.

„Protěžoval tě, pomáhal ti,“ zaútočil Chára, tvrdě jako při běhu na sto metrů, při školním utkání v hokeji.

„Mne…“

„Vždyť právě tebe podporoval v literárních počátcích,“ řekl Chára, „a to že z tebe nakonec nic není, není jeho vina. Myslím, že právě ty jsi ho nejvíc zklamal.“ A když nikdo nic neříkal, a ani on nic neřekl, Chára ještě přidal vítězný gól: „Kdo z nás může soudit, kdo ví, čemu musel v životě čelit, a kdo ví, co všechno jsi udělal ty v Praze, aby ses dostal nahoru. Přijel jsi dnes se štítem, viděli jsme tě, ale jsi právě ty skutečný vítěz?“

„Pan Vajíčko přece říkával, nesuďme nikoho, pokud jsme nebyli ve stejné situaci jako on,“ řekla Mileva.

„Já ho přece nesoudím. To vy jste začali, to jsi začal ty,“ obvinil Cháru.

„Jenomže my vzpomínáme v dobré a ty ve zlém.“

„Správně to je, Milevo, nesuď člověka za jeho činy, pokud jsi nebyl na jeho místě.“ Nechtěl se na ně vytahovat, chtěl se začít bránit, já ne, já nic, já muzikant, ale potom si řekl, tohle s námi dělali bolševici, obvinili nás z něčeho temného, naznačili nějaký strašný zločin nebo aspoň přestupek, ale nedořekli, a ty se teď braň, mluv a prozraď na sebe všechno, pokoř se. Houby! Nebudu hrát tuhle pitomou hru na vinu. „A je to z Talmudu.“

„Nehádejte se,“ řekla Máňa, věčná usmiřovatelka sporů.

„Říkalo se o něm, že v tom starém domě u řeky žil s trpaslicí, která mu posluhovala a poskytovala i jiná potěšení,“ řekl najednou Fíla.

„Neblbněte,“ rozzlobil se Chára, „měl přece krásnou mladou ženu.“

„Ale ta se s ním rozvedla.“

„Určitě to byla zlatokopka, ta šla po penězích,“ řekla Kotrmela.

„Pan Vajíčko žil skromně, nosil jeden oblek, určitě měl peněz jako želez,“ řekl Hora.

„O mrtvých jen dobře. Jak je to latinsky, kdo to ví?“

„Nihil novi sub sole,“ řekl někdo.

„To znamená nic nového pod sluncem.“ Ale ne, nechtěl se na ně vytahovat. „De mortuis nil nisi bene, tak je to správně, o mrtvých jen dobře,“ řekl.

„To jo, nic nového pod sluncem, vytahuješ se jako vždycky,“ řekla Kotrmela.

„Kamarádi, nehádejte se, nemá to smysl. Už nejsme nejmladší,“ řekl u dlouhého stolu s čínskými jídly Kundík, „tak proč se tady do prdele hádáme, vždyť už nám je přes padesát. No řekni, Martine…“

„Dokud máš zuby, žiješ,“ řekl Vejdělek.

„A do důchodu daleko,“ povzdechl si Hora, inženýr tankových vojsk, předčasně ve výslužbě.

„Vám se to kecá, kluci, my holky jsme na tom hůř.“

„Já se tak necítím, mám novou milenku,“ řekl a pomyslel na kabelku od Vuittona, „je to úžasná mladá holka.“ Zkusil, aby to nevyznělo trapně. „Vlastně jsem tak mladou holku nikdy neměl, ty platonické studentské lásky tady ve městě nepočítám.“ Vlastně za moc nestojí, je omezená a většinu času, kdy je se mnou, si hraje s novým mobilním telefonem, ale tohle si nechal pro sebe. Možná v jeho omezené paměti čtyř gigabajtů hledá odpovědi na své jednoduché otázky, neřekl.

„Prosím tě, co ty bys s takovou mladou holkou dělal. Kolik jí vůbec je?“ Zeptal se Fíla a tvářil se tragicky, tvářil se stejně zoufale jako jindy.

„Devatenáct, snad devatenáct, co na tom záleží. Já se o takové věci nestarám.“

Co, proč jim to vykládám?

„A kolik bude té příští, šestnáct, čtrnáct?“ Zeptala se Kotrmela. Kysele, upjatě, jako by psala komplexní hodnocení pro školního inspektora.

„Věk není tělesná vada,“ řekl Talián.

„Prosím tě, co nám to tu vykládáš!“ Naštval se Roman Prorok.

„Přátelé, hlavně žádné nežádoucí asociace,“ řekl Pivní pes hlasem Pana Vajíčka.

„Kde ty, Martine, ty holky sháníš?“ Podivil se Petr Pravda.

„Hezkých mladých holek, které nikoho nemají, anebo mají úplného pitomce, a které němě žadoní trochu pochopení a trošku něhy, je milion, válí se všude po ulicích, stačí některou z nich zvednout.“

„Tak tohle je náš básník Špína,“ řekl na to Pavel Rosa.

A Chára se zeptal: „Může být děvkař pro někoho morální autoritou, jeho soudcem a vlastně může být soudcem nás všech?“

„Zlatý neznamená svatý, říkal pan Vajíčko,“ bránil ho Pivní pes.

„Proč by nemohl?“ Bránil se sám. „Ostatně, znovu říkám, já vás nesoudím, vím, že ten, kdo soudí, bloudí, ale vím, že vím víc, víc, než vy kdy budete znát.“

„Tak se na nás nevytahuj!“ Řekla jako ve škole Kotrmela, pořád ta blbá bublina.

„Žiješ bez cíle,“ vytkla mu Pilátová.

„Žiju si sám pro sebe.“

„Žiješ naprázdno,“ řekl Petr Pravda.

„Martine, co tě na ženě zaujme jako první?“ Zeptala se Esterka.

„Úsměv.“

„To ti tak věříme,“ zabručela Kotrmela, sama se usmát neuměla.

„Počkejte, nechte toho,“ přerušil je Chára, „já jsem vám chtěl něco říct, nechci se hádat, zvláště dnes, vlastně jsem chtěl právě tebe, Martine o něco požádat. Ano tebe, Martine! Žádám tě, abys napsal vzpomínku, oslavu našeho pana profesora.“ A řekl, že ji zaplatí, nechá ji vytisknout jako publikaci pro každého spolužáka, pro každého v tomto městě, pro každého absolventa gymnázia, nebo ji uveřejní v krajských novinách, nejlépe obojí. „Dlužíme mu to, je to náš pan profesor, náš velikán,“ řekl Chára.

„Nejsou velcí lidé, všichni jsme jenom opice tohoto vznešeného ideálu.“

„A kdo jsi ty, spokojená svině, nebo umírající bojovník?“ Řekl tvrdě Chára, tvrdý soupeř ve sportu, ve vědomostních soutěžích, odjakživa, i on znal citáty klasiků. „Martine, ptám se tě spolu Nietzschem, kdo ty vlastně jsi?“

Překvapilo ho to, tohle nečekal.

„Já jsem já.“

„Tohle říkal vždycky,“ řekl Pivní pes.

„Martine, vážně, je to náš velikán,“ řekl znovu Chára, „víme o něm všechno, každý z nás o něm může dlouhé hodiny vyprávět, ale ty jsi jediný, kdo může takové laudatio pro starého pána napsat.“

„Jediný? To tedy nevím…“

„Já vím, ty se o takové věci moc nezajímáš, jsi povýšený, povýšený nad tím vším. Ale ty mu to dlužíš, dlužíš mu to,“ zopakoval to, snad aby zdůraznil jeho závazek, nebo jen proto, že opakuje často.

Spolužáci ho začali přemlouvat: To je dobrý nápad. Martine. Napiš to. Vážně, kdo jiný…

„Já?“

„Nikdo jiný!“

„Kdo z nás má básnické střevo jako ty,“ řekl Chára a zaškaredil se. Asi ještě nepřekousl, že ho tenkrát před lety připravil o vavřínový věnec v literární soutěži. O nic nejde, je to jen bobkový list, řekl mu, ale Chára to tenkrát nepřekousl a nosí to v sobě dodnes.

„Hříchy mládí, kdo tenkrát nepsal holkám básničky.“

„Vždyť jsi vydal knížku.“

„Správně,“ řekl Pavel Rosa. „Proč jsi toho vlastně nechal?“

„Trocha poezie nikoho nezabije, ale ani neuživí.“

„A na bavoráka nevydělá, že,“ zašklebil se na něho odnaproti Talián.

„Ty cyniku.“

„Říká se, že v Praze obchoduješ s ruskými mafiány,“ řekl Fíla. „Je to pravda?“

„Samozřejmě.“

„Martine, co je na tom? Napíšeš životopis jako ve škole, psali jsme ho někdy ve druháku nebo ve třeťáku jako slohové cvičení,“ řekl Vejdělek.

„Určitě jsi dostal jedničku,“ neodpustil si Chára.

„Martine, teď vážně, byl jsi náš poeta bonus, aspoň Pan Vajíčko to vždycky říkal. Psal jsi tak hezky. Proč už nepíšeš?“

Tobě, Milevo, tobě jsem psal verše, ale je to dávno… „Milevo, znáš ten pocit, když se v zimě brzo ráno probudíš a všude je nasněženo, venku leží sníh, bílý a neporušený, panensky čistý, bez jediné stopy, a ty stojíš na prahu domu a najednou máš tu neposkvrněnost svým malým, zdánlivě důležitým, ale ve skutečnosti bezvýznamným činem porušit, zničit…“

Ty jó, vydechly holky.

„Ten zázrak trvá jen okamžik, do chvíle, kdy uděláš první krok, zanecháš první stopu, a potom už jen bezohledně pleníš tu panenskou krásu. Tak to je s poezií. Nikdy nenapíšeš báseň tak, jak ti zní v hlavě.“

„Nedělej se zajímavým,“ řekl ochraptělým hlasem Chára.

„Nedělám, já jsem zajímavý.“

„Martine, ty jsi opravdu básník,“ vydechla Ester.

„Ale on přece není básník, on je hrozný cynik,“ řekl Roman Prorok, pořád tak trochu v opozici.

„Pánové a dámy, tohle je náš třídní básník Špína,“ řekl Pavel Rosa.

„Já ti s tím pomůžu,“ nabídla se Ester.

„Ne, určitě toho máš sama dost, já takovou věc zvládnu sám.“ Ale potom mu takové odmítnutí připadalo příliš strohé.

„Vážně, Martine, on pro nás něco znamenal, něčím byl, a nejen pro nás, obětoval se pro školu a proslavil naše město. Přišel sem z Prahy, založil recitační soubor a vyhrával s ním na celostátních soutěžích a přehlídkách, spočítáš, kolik doktorů a profesorů vychoval, vždyť si zajdi do školy a prohlédni si tváře na tablech na dlouhé chodbě, takové malé město, tak malé gymnázium a tolik úspěchů. Bez něho by u nás nebylo loutkové divadlo.“

„Možná o něm něco doma mám,“ řekla ještě Ester, „našla jsem to nedávno u nás v knihovně ve staré univerzitní ročence, nechala jsem si udělat kopii. Já to najdu,“ slíbila.

„Tak dobře, tak já to napíšu,“ slíbil.

Tak vidíš, poklepávali mu po ramenou, bude to dobré, hezké, moc hezké říkali, a přitom sami nevěděli, co to má být, co to bude…

Laudatio pro starého pána.

 

4.

Oslava velikána.

Byl naštvaný, oslavné pajány nikdy nebyly můj šálek kávy, neměl to slibovat. Jídlo mu nechutnalo, pivo Eggenberg mu nechutnalo, objednal si kolu, potom kávu, a pokaždé dostal vlažnou černou tekutinu, a ani smetánka z kalíšku z umělé hmoty, který ani nešel otevřít, odpornou chuť filtrované kávy nespravila. Vyšel na chvíli ven, uvnitř bylo dusno a on měl zlost sám na sebe. Budu se s tím mořit a kdekdo bude dělat chytrého, to ne, tohle je špatně, na tohle jsi zapomněl, to jsi nezdůraznil, tohle jsi psát neměl, každý blbeček může kritizovat, i když sám nedá dohromady srozumitelnou větu. A hlavně si budu muset obstarat podklady, pomyslel si.

„Všechno ti seženu,“ slíbil Chára. Vyšli za ním s Hůlou před restauraci.

„No dobře.“

Ale to nepůjde, uvědomil si, sotva k tomu svolil, nikdy jsem nepracoval s neověřenými informacemi. „Ne, všechno si obstarám sám,“ řekl a bylo mu jasné, že tím Cháru znovu ponížil a navíc před Hůlou.

„Měl mladou ženu, určitě ještě žije, třeba něco ví,“ řekl Hůla. „Pokud vím, žije v Budějovicích, její adresa by měla být snadno k sehnání.“

„Já mám opravdový poklad,“ pochlubil se Chára, „zbyla mi po něm stará truhlice s památkami, třeba v ní něco zajímavého bude, sám jsem si ji ještě neprohlédl,“ řekl ještě, než se vrátil k ostatním.

Hůla si zapálil cigaretu a řekl: „Něco ti povím.“ Chytil ho a nepustil zpátky do  restaurace, kouřil, držel ho za loket a před radnicí mu řekl: „Martine, znáš tajemství Pana Vajíčka, chceš znát jeho tajemství?“

„A on nějaké má, vlastně měl?“

„Má, určitě měl.“

„Jaké?“

„Já vlastně nic přesného nevím, ale než umřel, řekl mi, že by se měl zpovídat, že ho tíží nějaká zlá vzpomínka z minulosti.“

„A to je to tajemství?“

„Ano.“

„Aha.“ A pustil to z hlavy. „Možná bychom se měli vrátit,“ řekl Hůlovi, ale ven se vyhrnuli další spolužáci. Co tady děláte? Starali se. Máte spolu nějaké tajnosti? Vyptávali se.

„Děcka, pojďme se podívat na naši starou školu,“ navrhla Ester.

„A co tam asi uvidíme?“ Protestoval Fíla.

„Velkovýrobnu trpaslíků, co jiného,“ řekl, ale šel tam s ostatními.

Fíla ho po cestě nenápadně zatáhl stranou. „Poslyš, Martine, ty děláš v Praze velkou kariéru, poraď, jak se dá zbohatnout?“ Zeptal se ho, když zůstali na okamžik pár kroků pozadu.

„Neutrácej.“

„Myslel jsem, že mi prozradíš nějakou investiční fintu.“

„Kupuj krugerrandy.“

„Co je to?“

„Zlaté mince z Jižní Afriky.“

„Je to drahé?“

„Podle velikosti, tedy váhy. Jedna i za třicet tisíc.“

„Myslel jsem něco jednoduššího, něco, do čeho bych nemusel dávat vlastní peníze, nebo aspoň ne moc.“

„Začni krást.“

„Kluci, nezdržujte,“ otočila se za nimi Esterka.

„Tudy jsme chodili den co den, vzpomenete si někdy, vůbec se to tady nezměnilo,“ vzpomněla si Pilátová.

„My jsme se změnili, od převratu uběhlo čtvrtstoletí, co to je, a my jsme bohatí,“ řekl Talián.

„Všichni ne,“ namítl Pája, byl to on.

„Kdo se stará, ten má, a určitě je nám líp, než nám bylo za bolševika,“ dodal ještě Talián.

„Ale ty jsi byl taky komunista,“ vzpomněl si Hora.

„Jasně, a potom modrý konzervativec, a teď jsem sociální demokrat. Ukaž mi někoho, kdo to tak nedělá. Tenkrát to byla nutnost, kvalifikační předpoklad,“ řekl Talián cynicky, „jako bys to sám nevěděl, bez členství v KSČ nebylo možné dělat kariéru v armádě jako v civilu, a co bych byl dneska, kdybych se za totáče nenaučil dělat kšefty!“

„Někdy je lepší být chudý,“ řekl Pája.

„Někdy ano, připustil, ale jsou to tak málo časté případy, že nemá smysl o tom mluvit, ani se tak napořád zařídit,“ řekl Talián.

„Víš, co dělá Krch?“ Zeptal se ho.

„Krch má hrací automaty v Budějovicích, ale nechce o tom mluvit, možná se za to stydí, a tak říká, že pracuje v zábavním průmyslu.“

„A Greta Haklová?“

„Teď se jmenuje Stella a má v Rakousku bordel.“

„Takže i ona je úspěšná!“

„Tak vidíš, že naše škola nebyla tak špatná, jak tvrdí Martin,“ řekl Pavel Rosa, „nějaký základ nám dala, uznej to, Martine.“

„Jestli myslíš, že z nás všech udělala kurvy, tak asi ano.“

Po půlhodině se vrátili zpátky do restaurace. Úslužní čínští manželé z Německa roznášeli pivo a víno. Kundík se namazal a začal každému vyčítat, že byl u komunistů, já nic já ministrant, tvářil se při tom.

„Kundíku, to, že jsi v Rožmitále v kostele od nebeských koz vybíral každou neděli po mši po korunce pro Vatikán, je chabá obrana, a vůbec to není pojistka na cestu do nebe. A kdyby přece, možná tě v tom ráji bez tříd budou vítat polepšení komunisté, protože napravený hříšník je pánubohu milejší než ten, který nikdy nezhřešil, tak raději drž klapačku, nebo tě tam Fíla s Vejdělkem nepustí,“ usadil ho Talián.

„Prcku, jak můžeš věřit?“ Děsil se Vejdělek i malého náznaku něčeho nereálného, nechápavý ale sebejistý s tím svým smyslem pro jednoduchou inženýrskou logiku.

„Náboženství je opium lidstva,“ řekl důležitě major Hora.

„Lidičky,“ vysmíval se jim, „vy malí, vy malověrní lidé, vy nevěřící Tomášové, jak můžete nevěřit!“

„Ale, Martine, jak si chceš představit boha, jak ho chceš vysvětlit,“ kázal Vejdělek s tou jeho neochvějnou inženýrskou vírou pro přesné míry a váhy dál svoje technologické evangelium.

„Ale jak ho ty chceš popřít,“ bránil oba, Kundíka i pánaboha, „ve škole nás naučili přemýšlet o věcech, ne o jevech, a vy si teď myslíte, že všechno kolem nás se dá jednoduše vysvětlit vulgárním materialismem. Jak o tom právě vy chcete mluvit, jak o to chcete pohádat, máte oči, a nevidíte, máte uši, a neposloucháte.“

„A ty vážně věříš, že je bůh?“ Vyděsil se Vejdělek.

„Teď dávej pozor,“ mrknul na Káju Pája.

„Není úkolem člověka dokazovat, že bůh není.“

„Počkej, nekličkuj!“

„To vy, soudruzi materialisté a inženýři malé a velké násobilky, pořád věříte, a přitom tvrdíte, ne, my ne, věřte politikům každé slovo, jako otroci, i když vám lžou a už tolikrát vás zklamali, pořád chcete věřit, že vás spasí, zachrání, že vám dají pocit štěstí… Sami vidíte, že víra nepotřebuje důkaz.“

„Teď se to ale snažíš zamluvit, řekl Talián.

„Samozřejmě. Nevěřím, že bůh je starý chlap a sedí na nebesích, na nějakém oblaku. Věřím, že materiální svět nevysvětluje všechno, že víra v realitu vyhodila obrovskou část lidského vědomí na smetiště. Věřím, že idealismus a jeho krajní forma egoismus je jediný způsob, jak uchovat vlastní vědomí v materiálním světě.“

„Ty idealisto,“ ušklíbl se Petr Pravda.

„Chceš říct, že jsi egoista, o tom už jsme mluvili, to vím, to jediné ti věřím,“ řekl Fíla.

„Vůbec netušíš, o čem mluvím.“

„Děláš si srandu?“ Zeptal se Pavel Rosa.

„Pan Vajíčko nám neřekl, že bez myšlenek není svět," řekl ještě.

„Copak mohl.“ Zavrčel Chára jako věrný hlídací pes.

„Bože, ten zas kecá,“ obvinil ho Kája, spíš Pája.

„Dělá si z nás blázny,“ řekl major Hora.

„Žvaní,“ řekla Kotrmela.

„Tak co to je ten tvůj idealismus, vysvětli nám to,“ řekl Fíla, „a k čemu to je.“ S tím svým účesem na prdel fakt vypadá jako komik.

„Už jste si někdy položili otázku, co jsem, jsem tělo, nebo duše, hmota nebo duch?“

„Asi obojí.“

„Kdo dnes ležel u Cháry v rakvi?“

„Pan Vajíčko.“

„Ale byl to skutečně on, nebo to bylo jen jeho tělo, a bylo jeho, když on už není, a kdo vlastně je Pan Vajíčko, kdo byl, vážně myslíte, že on je jenom tělo, ta mrtvá hmota v rakvi a v hrobě?“

„To asi ne.“

„Ale kde potom je všechno ostatní, čím byl.“

„Vypařilo se to,“ řekl Hora, „je to fuč.“

„Ale energie se přece nemůže ztratit, soudruhu vědecký materialisto. Jak vy všichni vysvětlíte, že o něm víme, i když už není, nevidíme ho, když se podle majora Hory vypařil?“

„To si ale odporuješ,“ namítl Chára, jako kdyby ho to právě začalo bavit.

Ale s ním se teď nepřel.

„Pamatujeme si ho, ne,“ navrhla Esterka.

„A byl tím, jakého si ho pamatujeme, nebo to byl úplně někdo jiný, protože svůj život žil už dávno před tím, než jsme ho poznali?“

„Pamatujeme si ho dobře,“ řekla Pilátová.

„Minul ses povoláním, měl jsi být filozof,“ řekl ironicky Chára.

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekl Vejdělek.

„Anebo farář,“ neodpustil si Chára aspoň další malé rýpnutí.

„Je jen svět, který vidíme, nic jiného není,“ řekl přesvědčeně Vejdělek, „vlastně ne, chtěl jsem říct, že je jen hmotný svět, že je jen tenhle svět, kruci, pěkně jsi nás zblbnul.“

„Martine, věda nás denně přesvědčuje, že idealismus je překonaná teorie z doby, kdy věda neexistovala a skutečné poznání světa nahrazovaly citáty z Bible,“ poučil ho Chára.

„Možná, a možná ne. Jedno je ale jisté, lidé se nikdy nepokojí jen s racionálním vysvětlováním světa.“

„Tak ty nám chceš, zlomyslný kamaráde, namluvit, že ti materialismus nic neříká,“ obvinil ho Talián.

„Samozřejmě žádných požitků se nezříkám, nic lidského mi není cizí, jak říkal Karel Marx a před ním Friedrich Nietzsche, a po nich to opakuje Chára.“

„Lidi, o čem to pořád mluvíte, vždyť to nedává smysl, nějaká víra, ty jeho řeči o bohu,“ řekl Vejdělek.“

A major Hora se přidal: „Co vlastně sleduješ všemi těmi řečmi?“

„Vlastně nic.“

„V tom tě poznáváme.“

„To je otrava,“ vrčela Kotrmela.

„A zase jsi nejchytřejší z nás,“ řekl ironicky Chára.

Jestli vážně není lepší držet hubu.

„Ale už si to nedopovíme, možná příště,“ řekl Chára. Čínští manželé přinesli malé kalíšky s čínskou pálenkou a švestkou v kalíšku. „To je šláftruňk,“ řekl Chára. Připili si, snědli švestku a začali se loučit.

„To je zvláštní, nikdy jsem u tebe nepozoroval zvláštní zájem o náboženství, Martine. Stalo se něco?“ Zeptal se ještě Jonáš.

„Něco se stalo. Možná ti o tom budu někdy vyprávět.“

„Martine, jestli chceš, můžeš bydlet u nás,“ nabídl mu Chára.

„Nechci rušit.“

„Nebo můžeš přenocovat u mě v kanceláři.“

Bože, budu spát v rakvi… „U tebe v pohřební službě? Tak v pohřebním ústavu jsem ještě nespal. „Ale všechno je jednou poprvé.“

„Neboj, je tam pohovka, dokonce malá kuchyňka, kávovar. Je tam i počítač.“

„Mám svůj tablet.“

„Ty abys neměl něco extra! Stačí ti deka, nebo potřebuješ peřinu?“

„Mám v autě spacák.“

„A potřebuješ vůbec něco?“

„Ne.“

„Kafe je v šuplíku, cukr taky, v lednici je mléko do kávy, a umýt se můžeš tady v umyvadle, anebo venku přes chodbu je sprchový kout, nic moc, ale teplá voda teče, když ji nevypotřebuješ naráz. Jo, a ber telefony. Když to bude objednávka pohřbu, zapiš to, nebo si zapiš číslo a zavolej mi. To víš, kšeft je kšeft a kšefty se právě teď moc nehýbou. Lidem se nechce umírat.“

Ale Pan Vajíčko umřel.

Je to dávno, kdy ho viděl naposledy, a je to víc než dávno, kdy mu Pan Vajíčko napsal velmi osobní dopis. Milý Martine, já se pro to na tebe nezlobím, teď už se nezlobím a nevyčítám ti, že jsi nevěrný své múze, že jsi zanechal básnění a nepíšeš, a věř mi, vyčítal jsem ti to velmi, to, že ses zpronevěřil svému talentu, na němž sám nemáš zásluh, nadání, jež ti bylo dáno shůry, a které jsi měl rozvíjet k prospěchu svému a k potěše nás všech. Dnes už se nezlobím, protože zloba je zlá, každé zlo je jako jed a rozežírá duši, a já jsem se užíral dosti dlouho, protože jsem myslel, že to vše je pouze projev tvé lehkovážnosti, s níž procházíš životem beze šrámů, a tedy tvá vina… Zlobil se na něho, protože mu Chára vyslepičil, že na jednom z třídních srazů oznámil, s básničkami je amen, veršováním bych si nevydělal ani na nudle s mákem, poezie je pryč, teď žiju prózu života, řekl tenkrát, a Chára to Panu Vajíčkovi donesl. Víš, můj zlatý hochu, zapomenutý básník je jako mrtvý, ale já v tebe stále věřím, věřím ve vzkříšení a nikdy nepřestanu. Tohle mu napsal Pan Vajíčko v dopise, na který on nikdy neodpověděl.

Roztáhl spacák, tak tady budu dnes spát, a položil ho na pohovku. Nad podivnou pohovkou bez opěradel zato se zvýšeným místem pro hlavu byl na bílé plechové ceduli černozlatým písmem vyvedený naléhavý vzkaz, vlastně otázka: Jsi připravený zemřít?

Ještě ne! Napsal na zeď. Ale nepodepsal se. A šel spát.

O mrtvých jen dobře.