1.
Spánek je malá smrt.
Spal, jako když ho do vody hodí, usnul i na tom starém proleželém divanu, který Chára zdvořile nazýval pohovkou a který možná pamatoval vyhnané Němce, nebo aspoň první slovenské přistěhovalce z Transylvánie. Usnul hned vedle rakví k okamžitému použití, které přičinlivý majitel pohřební služby skladoval v nevyužité místnosti vedle kanceláře i v přístěnku na dvoře, v omamné vůni umělých květin a vysokých pohřebních svící. Možná proto usnul tvrdě a nic se mu nezdálo.
Zešílel jsem? Spím mezi rakvemi a slíbil jsem, co možná nechci splnit, řekl si hned po probuzení. Měl chuť na dobrou kávu, ale nechtěl si ji vařit ve starém kávovaru, neměl chuť ani na obligátního českého turka s lógrem. Rozhodl se pro snídani v hotelu Slovan.
Objednal si míchaná vajíčka.
„Studené mléko, džus a na závěr kávu, malé silné espreso, ale opravdu až na konec, nenoste mi ho, vlastně ho ani nedělejte, dokud nedojím vajíčka. Rozuměl jste mi?“
„Samo,“ řekl na půl huby utahaný pingl.
Káva samozřejmě nestála za nic, byla hořká, nikoli jemně nahořklá, kdoví kdy naposledy čistili stroj na preso, a mléko mu přinesli v tom mrňavém kalíšku z umělé hmoty, ze kterého se obyčejně nedá odtrhnout krycí fólie, a taky ne. A byla jako psí čumák, ale dopil ji, protože kde jinde v tomhle zapadákově dostane lepší…
„Pane, neznáme se odněkud?“ Zeptal se ho při placení snídaně vrchní.
„Hráli jsme spolu fotbal, vlastně proti sobě.“
„Hrál jste za Sokol…“
„Samozřejmě.“
„A jak vám u nás chutnalo?“
„Děkuji,“ vyhnul se odpovědi. „Děkuji, drobné si nechte.“
Časy se mění, říkal si, když obcházel náměstí, a tady se změnilo hodně. Místo knihkupectví textil, z lékárny je hodinářství a další prodejna hodin je hned naproti, asi jim tady po čtyřiceti letech bezčasí záleží na přesném čase víc než na mastičkách, vodičkách a pilulkách i na potravě ducha. V bývalém Pramenu mají Vietnamci eldorádo, fakt všechno možné i nemožné, dokonce i umělé kytky na hroby, asi jim tady po letech života v pětiletkách začalo záležet na věčnosti. Přemýšlel, jak napsat laudatio pro starého pána. Jako oslavnou biografii velikána, osobní vzpomínku nebo jako sbírku rozhovorů s lidmi, kteří ho znali… Jako poslední rozloučení? Ale to už napsal Chára a mohl by ho vydat tiskem tak, jak je, ale požádal ho o laudatio, tak tomu říká. Má být poslední pocta pro oblíbeného učitele.
V kapse mu zazvonil telefon.
„Haló.“
„Mluvím prosím s panem Martinem Zlatníkem?“
„Ano,“ řekl netrpělivě.
„Pane Zlatníku, u telefonu je redaktorka Kateřina Fousová z redakce Pražských novin. Máme informaci, že vaše detektivní agentura sleduje pana poslance Košťála. Můžete to nějak komentovat?“
„Ne.“
„Náš zdroj tvrdí, že vaše kancelář dokonce pana poslance na jeho schůzkách fotografovala.“
„Bez komentáře.“
„Pane Zlatníku, vy ale nejste moc sdílný.“
„Nemám čas, nemám žádný důvod s vámi mluvit, nic vám neřeknu.“
„My vám chceme dát prostor k vyjádření, abyste mohl říct, jak to podle vás bylo,“ zvýšila hlas.
„Vlezte mi na záda.“
„Jste arogantní, říká se to vás, říká se, že nemáte rád redaktory.“
„S takovým obviněním dokážu klidně žít.“
„To si dobře rozmyslete, pane Zlatníku, když nám nic neřeknete, budeme náš článek publikovat i bez vašeho vyjádření,“ začala mu vyhrožovat, „napíšeme, že jste se odmítl vyjádřit, a čtenáři si o vás udělají negativní obrázek. My vám v zájmu objektivity nabízíme, abyste vyjádřil své stanovisko, chceme poskytnout našim čtenářům skutečně objektivní informace.“
To známe, pomyslel si, někdo nám něco nakecá, my se formálně zeptáme druhé strany, aby to vypadalo jako opravdová žurnalistika, ale ve skutečnosti už je článek napsaný a zbývá jen v tom někoho vykoupat, pravda je nám šumák. To to dopadlo.
„Ani nevíte, co to slovo znamená.“
„Vy se bojíte říct, jak to bylo?“
Kdo té novinářské hyeně mohl dát moje číslo? To není tak těžké uhodnout, Suchánek! Ten jí všechno vyžvanil, když jí prodával svoje nepovedené fotky.
„Trhněte si nohou, káčo pitomá,“ řekl a zavěsil.
Pan Vajíčko chodíval úzkou strmou uličkou od svého domu u řeky na krátkou procházku na zdejší korzo. Vydal se v jeho stopách, jenom opačným směrem. Šel s kopce dolů jako do minulosti. Místo holiče je prodejna potravin, naproti je herna, co tam bývalo před tím, kdoví. Z muzea dělnického revolučního hnutí je restaurace. Ale lidová hospoda Očko je tam, kde byla vždycky. Nakonec došel ke hřbitovu. Je tam Pan Vajíčko a je tam i Trumpeťák. Nebyl jsem na jeho pohřbu, vzpomněl si, nestihl jsem to kvůli nějaké nedůležité zakázce, kvůli nafoukanému klientovi, který mohl klidně den počkat a kterého jsem si mohl dovolit ztratit, kdyby nepočkal. Ale byl jsem tu o pár dní později, hledal jsem jeho hrob a našel čerstvý kopec žluté hlíny mezi starými pomníky. Chtěl jsem chvíli postát, ale pak jsem si představil jeho, Trumpeťáka, jak tam dole leží, bezbranný, zasypaný ve věčnosti, a najednou jsem se přistihl, že utíkám, nohy mne samy nesly pryč ze hřbitova. Utekl jsem jako kluk od rozbitého okna a musel jsem přinutit něco malého, ustrašeného v sobě zastavit a vrátit se. Ne, nebyla to hezká vzpomínka.
Na starých náhrobcích se píše, spí svůj věčný sen. Jenomže Chára a ostatní chtějí Pana Vajíčka vytáhnout z věčnosti, z hrobu a postavit jako pomník na mramorový podstavec. Proč? Proč ho budit?
Smrt je spánek bez konce.
2.
Jak končí světská sláva?
Pan Vajíčko tady prožil skoro celý život. Nikdo by ho nepočítal k mocným, kteří dělají dějiny, byl učitelem, ochotníkem, kronikářem, organizátorem místní kultury. Každý ho znal a pozdravil a on pokaždé smekl klobouk. S bambusovou holí v jedné a s odřenou aktovkou v druhé ruce, v plandavých kalhotách a příliš velkém saku mohl patřit k směšným figurkám, ale jemu se nikdo nesmál. Byl na každém tablu od prvního absolventského ročníku střední všeobecně vzdělávací školy, z níž se časem stalo čtyřleté gymnázium, a před tím učil na devítiletce. Ano, před tím, co ale bylo před tím?
Vždyť my jsme ho vlastně vůbec neznali. Co o něm víme?
Bylo deset hodin. Usadil se u Cháry kanceláři a podíval se na vtíravé memento mori na zdi. „Ještě ne,“ řekl, když Chára zavolal.
„Ty už jsi vzhůru?“ Volal na pevnou linku, snad ho chtěl zkontrolovat, prověřit, jestli bere telefon a eviduje klienty. „Nikdo nevolal?“
„Kromě tebe nikdo, ale ty asi kvůli objednávce funusu nevoláš.“
„To není legrace.“
„Poslyš, co o Panu Vajíčkovi vlastně víme? Vždyť my jsme ho vlastně vůbec neznali.“
„Víme, že všechno, co víme, víme od něho.“
Že miloval literaturu, jeho vášní byla historie, možná se v ní ukrýval před moderním světem, rád citoval historické postavy, jestli ustoupím, zastřelte mne, jako by se vychloubal, jako kdyby se mohl vychloubat nějakým statečným činem, anebo se rouhal. Často jim připomínal antické klasiky, veni, vidi, vici, volal ze stupínku s Caesarem, ale také s Publiem Syrem, dvakrát vítězí, kdo vítězí sám nad sebou, i když sám sotva připomínal starořecké hrdiny a nebyl ztělesněním ideálu antické krásy, rovnováhy mezi krásou tělesnou a duševní. Zvláštní. Zvláštní, že si to všechno tak dobře pamatuji.
„Tak se nedej rušit,“ řekl ještě Chára a zavěsil.
Chára chce, abych napsal oslavu starého pána, vlastně to chtěli všichni. Ale já nic nenapíšu, dokud nebudu vědět, jaký skutečně byl.
V jeho staré truhle nebo spíš dost objemném kufru upleteném z vrbového proutí, nacházel staré zaprášené a zažloutlé dokumenty. Diplomy a čestná uznání, školní vysvědčení a vysokoškolský diplom, v tlustých obálkách byly výstřižky ze starých novin. Snad mu je někdo, nebo to byl on sám, z novin a časopisů vystřihoval a schovával pro věčnost. V tom kufru nacházel stářím vybledlé fotografie, ocenění, pochvaly, dopisy, odborářské a jiné průkazky i starou legitimaci KSČ z roku 1969.
No, páni soudruzi, ani jsem nevěděl, že byl členem!
Pak úplně nahoře na kupě dokumentů objevil list papíru, který zprvu přehlédl, možná byl před tím přilepený k víku kufru, nebo si ho nevšiml, zvedl ho. Byl napsaný na počítači a vytištěný na tiskárně, proto nemohl patřit k pozůstalosti Pana Vajíčka.
Byl nadepsaný Program posledního rozloučení a stálo v něm: Do 13,45 příchod účastníků (Martin přijede jako poslední a pozdě). 13,50 osobní rozloučení spolužáků se zesnulým před otevřenou rakví. 14,00 poslední sbohem v obřadní síni, projev (Ing. Chára, resp. JUDr. Zlatník). 14,15 minuta ticha… To je pedant, pomyslel si. 14,25 uložení rakve s tělem zesnulého do země… A já jsem mu svým pozdním příjezdem jeho dokonalý harmonogram narušil, vlastně nenarušil, počítal se vším. 14,45 společný odchod ze hřbitova. 15,00 občerstvení v restauraci hotelu Slovan, přeškrtnuto a přespáno, v restauraci Lotosový květ. 15,30 přátelská rozprava… No, není to pedant, je, je to odporný pedant, opravil se. 17,00 dříve než se všichni opijí, výzva k napsání laudatia pro starého pána (MZ jistě bude dělat drahoty)… To ti bůh řek, ty suchare, pomyslel si. 18,00 zábava. K popukání, pomyslel si ještě. 21,00 závěr. Kdyby to psal major Hora, určitě by zavelel rozchod.
Tohle všechno je na draka pomyslel si, ale potom z hloubi kufru vytáhl sešity s deníkovými záznamy.
Byly to obyčejné školní sešitky, kam si Pan Vajíčko den co den zapisoval své poznámky, kam si každý den napsal aspoň jednu krátkou větu, pro něj důležitou, co ale přes propast času vypadalo jako banalita. Ale můžu je číst, smím a chci to? Byl zvyklý zabývat se tajnostmi jiných lidí, dokonce znal intimní detaily mnoha životů, lidí známých i neznámých, znal tajemství důležitých politiků, nakukoval lidem do ložnic, nejen do bankovních kont, četl jejich důvěrné e-maily a zprávy v mobilních telefonech, ale teď zapochyboval. Jenomže jak jinak poznat, jaký Pan Vajíčko skutečně byl… Na každém sešitu byl na štítku uveden letopočet, začal je řadit, rovnal je na podlaze vedle sebe, protože na stole pro ně nebylo dost místa, rok za rokem. Začaly v roce 1945 a skončily v roce 1969. Zvláštní, pomyslel si, zvláštní, jako kdyby Pan Vajíčko náhle zemřel. A jeden notýsek, deník z roku 1962 chyběl. A to bylo ještě podivnější.
Byl tak zamyšlený, že sebou trhnul, když mu na stole zazvonil mobilní telefon.
„Haló.“
„Říkal si, že přijedeš.“
„Jsem tady.“
Byl to Burák. „Zajedeš se podívat k nám do Zálesí?“ Zeptal se.
„Nevím. Něco tady vyšetřuju, pátrám v minulosti jednoho člověka, našeho profesora, který umřel, ale to už jsem ti říkal, mám o něm něco zjistit, vlastně napsat.“
„Víš, že tady znám spoustu lidí, kdybych pro tebe mohl něco udělat, zavolej.“
„Samozřejmě. Ale víš, že mám málo času.“
Otevřel poslední deník na poslední stránce. Život je jako labyrint, kdo se v něm vyzná, zapsal si Pan Vajíčko. Všichni bloudíme, každý hledá svoji cestu, a když ji najde, je konec, žádný začátek. Nechápal. Jaký konec myslel, konec čeho… Hodil deník k ostatním sešitkům. Tak snadné to nebude.
V kufru byly i staré svatební fotografie, ale nevěstu z nich někdo odstřihl.
Tak končí světská sláva.
3.
Carpe diem.
Měl hlad, byl umazaný od letitého prachu ze starého kufru. Ve sprše tekla jen vlažná voda, ale díky bohu i za to, ráno většinu teplé vody vyplýtval a pohřební bojler je určitě na noční proud. A co když tady Chára omývá své mrtvé? Napadlo ho. Vezme nebožtíka do náruče, naloží si ho na záda a proudem vody spláchne, všech, čím ti lidé byli. No fuj, otřásl se. Potřeboval být živý, vylézt z téhle márnice a ožít na teplém jarním slunci.
Rozhodl se, že si vyrazí na výlet a po cestě se někde se naobědvá. Dávno bylo po poledni. A do hotelu Slovan se mu podruhé nechtělo.
Nastartoval a vyrazil na jih silnicí E14. Dnes má jiné číslo, ale kdo by se staral o čísla, její zákruty, strmá stoupání a prudké sjezdy zná nazpaměť. Skoronice, umaž posední písmeno a máš skoro nic, fakt, pět domů u silnice, jako nic, Zdíky, když smažeš první písmeno, je z toho díky, no tak dík, ale za co… Kopec Nažidlák jako vlna tsunami z černého asfaltu, prudce dolu a prudce nahoru. Za Dolním Dvořištěm zatočil volantem ostře doprava. Rybník, cesta do vsi vede prokopaným náspem koněspřežné železnice, na druhém konci vesnice stával zámeček, teď je tam modrý rodinný domek, děs. A bordel, no fakt, opravdu bordel. Po pár kilometrech dojel k odbočce do Zálesí, ale neodbočil, jel rovně, na křižovatce U Veverek minul dvě tři znuděné šlapky a pokračoval do Vyššího Brodu. Tady bydlel Burák, a asi ještě bydlí, měl bych mu zavolat, vzpomněl si, ale nezastavil, jel dál přes Čertovu stěnu až na Lipno.
Nakonec mu z přehradní hráze zavolal: „Ahoj, zapomněl jsem se tě zeptat, kde teď bydlíš. Jedu právě na Lipno.“
„V Krumlově, tak se zastav, když ti to vyjde, dáme rychlý kafe.“
„Já ti zavolám.“
Změnilo se to tady k nepoznání. Na loukách pod lesem vyrostlo nové město s penziony a restauracemi, ale jezero je stále stejné, šedá hladina a studená voda v něm.
„Co si dáte, pane?“ Zeptal se číšník v restauraci hotelu Slunečná louka.
„Co mi doporučíte?“
„Třeba domácí kuchyni, nebo snad naši výbornou pizzu…“
„Dobře, zkusím kachnu s bramborovými knedlíky a s červeným zelím.“ Dnes žádné nudle, ani italské slané koláče s rajským protlakem, pomyslel si.
„Můžete ji mít i s blbouny.“
„Ne, raději to nebudeme přehánět,“ odmítl s pohledem na jezero, na hladinu, která nezrcadlila modrou oblohu. Těch jsem si včera u večeře užil ažaž, neřekl.
Tady u jezera byli s Milevou poprvé sami, pryč z dohledu rodičů, bez pedagogického dozoru a všech zvědavých očí zvědavých spolužáků. Byl podzim a jezero i pláže už byly prázdné. Jsme sami, Martine, jsme jen my dva v celém Vesmíru, řekla a vzala ho za ruku, a byla to pravda, tehdy tady pro ně nikdo jiný neexistoval, jako by zapomněli na celý svět. Seděli na velkých kamenech v přístavu, ostrý vítr rozfoukával Milevě její dlouhé medové vlasy kolem hlavy a mazal všechny stopy po lidech, kteří tu kdy byli, mohli si myslet, že jsou sami dva na světě. Víš, tobě, Milevo, jsem napsal: řeka má boky oblé jako žena, hledám tě, a ty jsi v noci utopená, a zahrada, v níž jsem tě bral do dlaní… Ale tu báseň někdo ukradl. Někdo ji vytrhl z jeho notesu a odnesl soudruhovi soudruhů, okresnímu tajemníkovi Jakubcovi a okresní tajemník z toho chtěl udělat exemplární případ. Zvrhlý student se nestará o studium a místo domácích úkolů píše spolužačce pornografické básně. Ale zachránil mě Pan Vajíčko, pokolikáté už. Hochu zlatý, nic se neboj, nic se ti nestane, řekl, tobě se nesmí nic stát, vždyť já ti dobře rozumím, také já jsem miloval, ale někdy napiš báseň o naší době, angažovanou báseň o naší přítomnosti, a nemusí to být dlouhá báseň, stačí čtyřverší. Na náměstí Svobody spadla holka do vody, kdo jí z louže pomůže, spadne za ní do lůže… Je to tak správně, pane profesore? Ale ne. Angažovaná poezie mu nikdy nešla. Vzpomněl by si, jak tenhle opuštěný kousek světa tenkrát voněl? Vzpomněl, ale číšník mu přinesl horkou kávu z espresa.
A Jakubec? V nové době se dal na podnikání, lacino skoupil pozemky kolem Lipna i bývalá kasárna Pohraniční stráže, aby z nich udělal rekreační resort a hotel pro Rakušany. Řekl mu to před lety Ota. Možná Burák.
„Budete u nás spát?“ Zeptal se ho vrchní při placení.
„Ještě nevím.“
„Pro každý případ vám dám vizitku.“
„Je tady v okolí něco nového, něco zajímavého k vidění?“ Zeptal se.
„Já nevím, je ještě moc brzo, sezóna ještě nezačala, možná Vítkův kámen. Je to zřícenina hradu, nebo spíš hrádku, teprve nedávno ho zpřístupnili, zatím ho opravují.“
„To je na druhé straně jezera. Dá se tam vůbec dojet autem?“
„To jo, musíte do Výtoně a dál podle šipek.“
To se snadno řekne, podle šipek, když cesta připomíná chodník, od škarpy ke škarpě jsou to sotva tři kroky a větve stromů a pichlavé křoví trčí do silnice a mohou poškrábat panensky bílý lak jeho BMW 6. A na konci cesty na hradní bráně cedule. Dnes zavřeno!
Na patníku u kostela seděla hubená dívka s dlouhými blond vlasy a s pihami ve tváři a pozorovala ho. Dívala se, jak před kostelíkem pokrytým šindelem na pětníku otáčí své velké auto.
„Vezmete mě odtud pryč?“ Zeptala se do staženého okýnka.
Ano, nebo stopaře neberu… Která odpověď je správná? Samozřejmé bé je správně, ale pro jednou, pro ni může udělat výjimku.
„Taky jste jel na hrádek?“
„Samozřejmě.“
V autě řekla, že se jmenuje Milena, to je Milenka, to je jako milenka, pomyslel si, ale pozor na nežádoucí asociace, studente, řekl by Pan Vajíčko. Řekla mu, že studuje, ale nebaví jí to. „Vás to bavilo?“
„Já jsem Martin.“
„Tebe to ve škole bavilo, Martine?“
„Většinou ano.“
„A co jsi vystudovat, Martine?“
„Právo.“
„No to se máš, máš se určitě dobře, jistě jsi bohatý, nebo za vodou, když máš tohle auto a kdoví, co ještě, ale co já…“
Měla krátké šortky z džínsoviny a dlouhé nohy, a přestože neměla rohy, cítil pokušení. Sbalit takovou holku není těžké, zvlášť v téhle babolapce, s kapkou romantiky a něčeho ostřejšího. Ale nevypadala přístupně, i když nahá kolena vytočila směrem k němu, ale mohla je vystrčit proti němu, jako nepřítel, nebo obránce, jako hlavně dvouhlavňové pušky. Byla krásná a jeho napadlo, co když je připojená na nějaké poplašné zařízení? Nechtěl spustit alarm, hlasité zvuky neměl rád. Šlápl na plyn. Moc přemýšlím.
„Ty někam spěcháš, Martine?“
Vzpomněl si na deníky v zaprášeném kufru, na chybějící deník a na manželku Pana Vajíčka, která možná něco ví. Musí přece napsat své oslavné laudatio.
„Jestli nespěcháš, můžeme do neděle zůstat spolu.“
Řekla to úplně klidně, bez upejpání, skoro lhostejně, a bez emocí, a jeho ta nabídka nezaskočila.
„Jestli nejsi odsud, ukážu ti spoustu zajímavých míst.“
„Budu rád,“ zalhal.
Ukázala mu Čertovu stěnu, viděl ji už se školním výletem někdy v šesté třídě, ale neprozradil se, přeříkala mu pověst o vyšebrodském opatovi a ďáblovi, který mu musel sloužit, tvářil se, že ho to zajímá. A nakonec ho zavedla do kláštera a on řekl, že se se mu tam líbí. Večeřeli před setměním pod hradem Rožmberk a zůstali tam v hotelu Růže, který si pamatoval jako vybydlený dům poničený budovateli pohraničí.
„Ty někam spěcháš, Martine?“ Zeptala se ironicky, když s druhou lahví vína objednával pokoj s výhledem.
„Vůbec ne, ale potřebuji pohodlnou postel. Špatně usínám a nemám pevný spánek.“
„Dneska se ti bude spát dobře. A tahle postel je naštěstí pohodlná, sáhni si,“ řekla později v pokoji s výhledem na rožmberský hrad. „Já jsem taky pohodlná. Můžeš si sáhnout.“
Když usnula, díval se do stínů na stropě, a spánek nepřicházel, jako kdyby to, co mu dala a mohla dát, nebylo všechno, co chtěl. Ležel s rukama zkříženýma na prsou, aby se nedotýkal jejího nahého těla, jako vedle cizího člověka, jako v rakvi, pomyslel si. Možná se bál usnout. A možná ho o spánek okrádala vlezlá otázka z Chárovy kanceláře: chceš zemřít? Ještě ne, můj starý pedantický kamaráde, ještě žiju.
Ještě si pro sebe urvu pořádný kus světa.
Číst dál? Klikni.