Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Sobota

02.11.2018 11:48

1.

Spánek je malá smrt.

Spal, jako když ho do vody hodí, usnul i na tom starém proleželém divanu, který Chára zdvořile nazýval pohovkou, a který snad pamatoval vyhnané sudetské Němce, nebo aspoň první slovenské přistěhovalce z Transylvánie. Usnul mezi rakvemi k okamžitému použití, které přičinlivý majitel pohřební služby skladoval v jinak nevyužitých místnostech hned vedle kanceláře i v přístěnku na dvoře, v omamné vůni umělých květin a vysokých pohřebních svící. Možná proto usnul jako špalek. Spal celou noc až do rána.

Probudil ho zpěv ptáčků v mobilu. Měl chuť na kávu, ale nechtěl si ji vařit ve starém kávovaru, takovou překapávanou bryndu mu v kanceláři vařila Babi Milady, neměl chuť ani na obligátního českého turka s lógrem. Rozhodl se pro snídani v hotelu Slovan.

Objednal si míchaná vajíčka.

„Studené mléko, džus a na závěr kávu, malé silné espreso, ale opravdu až na konec, nenoste mi ho, vlastně ho ani nedělejte, dokud nedojím vajíčka. Rozuměl jste mi?“

„Samo,“ řekl na půl huby utahaný pingl.

Káva samozřejmě nestála za nic, byla hořká, nikoli jemně nahořklá, kyselá, a ne jen lehce nakyslá, kdoví kdy naposledy čistili presovač, a mléko mu přinesli v tom mrňavém kalíšku z umělé hmoty, u kterého obvykle nejde odtrhnout krycí fólii, a nešlo. A byla jako psí čumák, ale dopil ji, protože kde jinde tady v tom zapadákově dostane pořádnou kávu…

„Pane, neznáme se odněkud?“ Zeptal se ho při placení snídaně vrchní.

„Hráli jsme spolu fotbal, vlastně proti sobě.“

„Hrál jste za Horňák…“

„Samozřejmě.“

„A jak vám u nás chutnalo?“

„Děkuji,“ vyhnul se odpovědi. „Děkuji, drobné si nechte.“

Časy se mění, říkal si, když obcházel náměstí. Vskutku, místo knihkupectví textil, z lékárny je hodinářství a další je hned naproti, asi jim tady po čtyřiceti letech bezčasí záleží na přesném čase víc než na potravě ducha, ale tady přece byla textilní galantérie, nebo oděvy. V bývalém Pramenu mají Vietnamci eldorádo, opravdu všechno možné i nemožné včetně umělých kytek na hroby, asi jim tady po letech života v pětiletkách začalo záležet na věčnosti, a v prodejně nábytku hned vedle radnice vaří čínská rodina z Tchaj-wanu kousky masa v sójové omáčce, i když Chára včera říkal, že ve skutečnosti nepřijeli z Číny ale ze Západního Německa. Přemýšlel, jak napsat laudatio pro starého pána. Jako oslavu velikána, osobní vzpomínku nebo jako sbírku rozhovorů s lidmi, kteří ho znali… Jak vlastně? Jako pochvalný projev, ale ten už napsal Chára a mohl by ho vydat tiskem tak, jak je, nebo něco vymazat a něco připsat, ale požádal ho o laudatio, tak tomu říká, a možná tím něco sleduje, ale možná nic. Možná to má být opravu jen poslední pocta pro oblíbeného profesora.

V kapse mu zazvonil telefon.

„Haló.“

„Mluvím prosím s panem Martinem Zlatníkem?“

„Ano,“ řekl netrpělivě.

„Pane, Zlatníku, u telefonu redaktorka Kateřina Fousová z redakce Pražských novin. Máme informaci, že vaše detektivní agentura sleduje pana poslance Košťála. Můžete to nějak komentovat?“

„Ne.“

„Náš zdroj tvrdí, že vaše kancelář pana poslance fotografovala na jeho schůzkách.“

„Bez komentáře.“

„Vy ale nejste moc sdílný.“

„Nemám čas, nemám žádný důvod s vámi mluvit, nic vám neřeknu.“

„My vám chceme dát prostor k vyjádření, abyste mohl říct, jak to podle vás bylo,“ zvýšila hlas.

„Vlezte mi na záda.“

„Jste arogantní, říká se to vás, říká se, že nemáte rád redaktory.“

„S takovým obviněním dokážu klidně žít.“

„To si dobře rozmyslete, pane Zlatníku, když nám nic neřeknete, budeme náš článek publikovat i bez vašeho vyjádření,“ začala mu vyhrožovat, „napíšeme, jak to bylo, a že jste se odmítl vyjádřit, čtenáři si o vás potom udělají negativní obrázek. A to by bylo k vaší škodě, protože my vám v zájmu objektivity nabízíme, abyste vyjádřil své stanovisko, chceme poskytnout našim čtenářům skutečně objektivní informace.“

„Ani nevíte, co to slovo znamená.“

„Vy se bojíte říct, jak to bylo?“

Kdo té novinářské hyeně mohlo dát moje číslo? No kdo, to není tak těžké uhodnout, Suchánek. Ten jí všechno vyžvanil, když jí prodával svoje nepovedené fotky.

„Trhněte si nohou, káčo pitomá,“ řekl a zavěsil.

Měl tohle městečko ve stínu Slepičích hor docela rád, jezdíval sem od dětství s matkou, nejčastěji s matkou, a ta mu pokaždé koupila v Pramenu deset deka šunkového salámu a karlovarský rohlík. Chutnalo mu to tenkrát víc než teď vybrané delikatesy, plody moře, šneci nebo kaviár, v luxusních pražských restauracích. Nahoře nad dřevěnými regály se zbožím byly na skle namalované lunety s výjevy z pěstování kávy, snad v Arábii, možná v severní Africe, protože pytle s kávou nakládali malí černí otroci na jednohrbé velbloudy v poušti pod palmami. Nikdy nepřemýšlel o pravdivosti těch obrazů, ale skoro jistě to mohla být stoprocentní Arabika, pomyslel si dnes, ale dnes si na jiný než tenhle oblíbený výjev s velbloudy už nevzpomněl. Ano, měl to tady rád. V knihkupectví v podloubí si kupoval první knížky, málokdy pohádky, z těch příliš rychle vyrostl, raději měl historické romány. Proto podal přihlášku na zdejší malé gymnázium, i když mohl studovat v  Krumlově nebo v  Budějovicích. Tady prožil první lásku, tady psal první verše.

Oblíbil si tohle městečko, i když jsou větší a krásnější města a jejich náměstí mají vznešenější jména než Malé, vaří v nich lepší kávu, a právě teď má pocit, že už sem tak docela nepatří.

Je tady cizí.

 

2.

Pan Vajíčko sem patřil.

Prožil tu skoro celý život a byl duší tohoto malého města. Nikdy by ho nikdo nepočítal k mocným, kteří vytvářejí lokální dějiny, byl učitelem, ochotníkem, kronikářem, organizátorem místní kultury. Každý ho pozdravil a on před každým smekl starosvětsky klobouk. S bambusovou holí v jedné a s odřenou aktovkou v druhé ruce, v plandavých kalhotách a příliš velkém saku by mohl patřit ke zdejším směšným figurkám, ale jemu se nikdo nesmál. Byl na každém tablu od roku, kdy ve městě založili střední všeobecně vzdělávací školu, ze které se později stalo čtyřleté gymnázium, a před tím učil na několika základních školách. Ano, ale co bylo před tím?

Vždyť my jsme ho vlastně vůbec neznali. Co o něm víme?

Bylo deset hodin. Usadil se v Chárově kanceláři, podíval se na vlezlou otázku na tabuli na zdi. Chceš zemřít?

„Ještě ne,“ řekl, když zavolal Chára.

„ty už jsi vzhůru.“ Volal na pevnou linku, snad ho chtěl zkontrolovat, prověřit, jestli bere telefon a eviduje nové nebožtíky. „Nikdo nevolal?“

„Kromě tebe nikdo, ale ty si asi kvůli objednávce funusu nevoláš.“

„To není legrace.“

„Poslyš, co o Panu Vajíčkovi vlastně víme? Vždyť my jsme ho vlastně vůbec neznali.“

„Víme, že všechno, co víme, víme od něho.“

Že miloval literaturu, jeho vášní byla historie, možná se v ní ukrýval před moderním světem, rád citoval historické postavy, jestli ustoupím, zastřelte mne, jako by se vychloubal, jako kdyby se mohl vychloubat nějakým statečným činem, anebo se rouhal. Často jim připomínal antické klasiky, veni, vidi, vici, volal ze stupínku s Caesarem, ale také s Publiem Syrem, dvakrát vítězí, kdo vítězí sám nad sebou, i když sám stěží připomínal starověké hrdiny a nebyl ztělesněním ideálu antické krásy, rovnováhy mezi silou tělesnou a duševní. Zvláštní. Zvláštní, že si to všechno tak dobře pamatuji.

„Tak se nedej rušit,“ řekl ještě Chára a zavěsil.

Chára chce, abych napsal laudatio pro starého pána, vlastně to chtěli všichni. Ale já nic nenapíšu, dokud nebudu vědět, jaký skutečně byl.

V jeho staré krabici nebo spíš dost objemném kufru upleteném asi z vrbového proutí, nacházel staré zaprášené a zažloutlé dokumenty. Diplomy a čestná uznání, školní vysvědčení a vysokoškolský diplom, v tlustých obálkách byly výstřižky ze starých novin a všechny měly na okraji vepsánu červeným inkoustem poznámku: O našem slavném občanu. Snad mu je někdo, nebo to byl on sám, z novin a časopisů vystřihoval a schovával. V kufru nacházel stářím vybledlé fotografie, ocenění, pochvaly, dopisy, odborářské a jiné průkazky i neplatnou legitimaci KSČ z roku 1969.

No, páni, soudruzi, ani jsem nevěděl, že byl jejich členem!

Najednou úplně nahoře na kupě dokumentů objevil list papíru, který zprvu přehlédl, možná byl před tím přilepený k víku kufru, nebo si ho nevšiml, zvedl ho. Byl napsaný na počítači a vytištěný na tiskárně, proto nemohl patřit do pozůstalosti Pana Vajíčka.

Byl nadepsaný Program posledního rozloučení a stálo v něm: Do 13,45 příchod účastníků (Martin přijede jako poslední a pozdě). 13,50 osobní rozloučení spolužáků se zesnulým před otevřenou rakví. 14,00 rozloučení v obřadní síni, projev (Ing. Chára, resp. JUDr. Zlatník). 14,15 minuta ticha… To je pedant, pomyslel si. 14,25 uložení rakve s tělem zesnulého do země… A já jsem mu svým pozdním příjezdem jeho dokonalý harmonogram narušil. 14,45 hromadný odchod ze hřbitova. 15,00 občerstvení v restauraci hotelu Slovan, přeškrtnuto a přespáno, v restauraci Lotosový květ. 15,30 přátelská rozprava… není to pedant, je to odporný pedant, opravil se. 17,00 dříve než se všichni opijí, výzva k napsání laudatia pro starého pána (MZ jistě bude dělat drahoty)… To ti bůh řek, ty suchare, pomyslel si. 18,00 zábava. K popukání, pomyslel si ještě. 21,00 závěr. Kdyby to psal major Hora, určitě by zavelel rozchod.

Tohle všechno je na draka pomyslel si, ale potom z hloubi krabice plné prachu vytáhl sešity s deníkovými záznamy.

Byly to obyčejné školní sešitky, kam si Pan Vajíčko každý den zapisoval své poznámky, kam si každý den napsal aspoň jednu krátkou větu, pro něj důležitou, málokdy delší poznámku, zřídkakdy o něčem méně důležitém, co se ale přes propast času zdálo úplně nedůležitým. Ale můžu je číst, mám na to právo? Byl zvyklý zabývat se tajemstvím jiných lidí, dokonce znal intimní detaily mnoha životů, lidí známých i neznámých, znal tajemství mnoha důležitých politiků, nakukoval cizím lidem do ložnic, nejen do bankovních kont, četl jejich důvěrné e-maily a vzkazy v mobilních telefonech, ale tady a teď pochyboval. Jenomže jak jinak poznat, jaký Pan Vajíčko skutečně byl… Na každém notýsku byl na štítku místo předmětu český jazyk, nebo matematika, uveden letopočet, začal je řadit, rovnal je na podlaze vedle sebe, protože na stole pro ně nebylo dost místa, rok za rokem. Začaly v roce 1945 a skončily v roce 1969. Zvláštní, pomyslel si, zvláštní, jako kdyby Pan Vajíčko náhle zemřel. A jeden notýsek, deník z roku 1962 chyběl. A to bylo ještě podivnější.

Byl tak zamyšlený, že se polekal, když mu na stole zazvonil mobilní telefon.

„Haló.“

„Říkal si, že přijedeš.“

„Jsem tady.“

Byl to Burák. „Zajedeš se podívat k nám do Horňáku?“ Zeptal se.

„Asi ne. Něco tady vyšetřuju, pátrám v minulosti jednoho člověka, našeho bývalého profesora, který umřel, ale to jsem ti asi už říkal, mám o něm něco zjistit, vlastně napsat.“

„Víš, že tady znám spoustu lidí, kdybych pro tebe mohl něco udělat, zavolej.“

„Samozřejmě.“

Otevřel poslední deník na poslední stránce. Život je jako labyrint, kdo se v něm vyzná, zapsal si Pan Vajíčko. Všichni bloudíme, každý hledáme svoji cestu, a když ji najdeme, je konec. Nechápal, jaký konec myslel, konec čeho… Hodil deník k ostatním sešitkům. Tak snadné to nebude.

V krabici byly i staré svatební fotografie, ale nevěstu z nich někdo odstřihl.

Nic netrvá věčně…

 

3.

Bylo dávno po poledni.

Měl hlad, byl umazaný od letitého prachu z kufru, a nejen na rukou. Ve sprše tekla jen vlažná voda, ale díky bohu i za ni, ráno většinu teplé vody bezstarostně vyplýtval a pohřební bojler je určitě na noční proud. A co když tady Chára omývá své mrtvé? Napadlo ho. Vezme nebožtíka do náruče, nebo si ho naloží na záda a proudem vody spláchne, co bylo, všechno, čím ti lidé byli. No fuj, otřásl se při takové představě. Potřeboval být živý, vylézt z téhle márnice a ožít na teplém jarním slunci. Rozhodl se, že si vyjede na výlet a na cestě se někde se naobědvá. Dávno bylo po poledni.

Do hotelu Slovan se mu podruhé nechtělo.

Nastartoval auto a vyrazil na jih. Po dlouhé době tou známou silnicí E14, dnes už má jiné číslo, ale kdo by se staral o čísla, její zákruty, strmá stoupání a prudké sjezdy znal nazpaměť. Skoronice, umaž posední písmeno a máš skoro nic, fakt, pět domů u silnice, skoro nic, Zdíky, když smažeš první písmeno, máš z toho díky, díky, ale za co… U Dolního Dvořiště zatočil volantem ostře doprava. Ves Rybník se zbytky náspu koněspřežné železnice z Budějovic do Lince a s velkým rybníkem za vsí, naproti stával zámeček, teď je tam, místo něj modrý rodinný domek, no fuj. Po pár kilometrech a dvou třech ostrých zatáčkách, které otestují každého řidiče, dojel k odbočce do Horního Dvořiště, ale neodbočil, jel dál rovně, na křižovatce U Veverek minul dvě tři znuděné šlapky a jel dál do Vyššího Brodu. Tady bydlel Burák, a asi ještě bydlí, měl bych mu zavolat, vzpomněl si, ale nezastavil, jel dál přes Čertovu stěnu až na Lipno.

Ale nakonec mu z přehradní hráze zavolal: „Ahoj, zapomněl jsem se tě zeptat, kde teď bydlíš. Jedu právě na Lipno.“

„V Krumlově, tak se zastav, když ti to vyjde, dáme rychlý kafe.“

„Já ti zavolám.“

Změnilo se to tady k nepoznání. Na loukách pod lesem vyrostlo nové město s penziony a restauracemi, ale jezero je stále stejné, šedá hladina a studená voda v něm.

„Co si dáte, pane?“ Zeptal se číšník v restauraci penzionu Slunečná louka.

„Co mi doporučíte?“

„Třeba domácí kuchyni, nebo snad naši výbornou pizzu…“

„Dobře, zkusím kachnu s bramborovými knedlíky a s červeným zelím.“ Dnes žádné nudle, ani italské slané koláče s rajským protlakem, pomyslel si.

„Můžete ji mít i s blbouny.“

„Ne, raději to nebudeme přehánět,“ odmítl s pohledem na jezero, na šedou hladinu, která nezrcadlila modrou oblohu. Těch jsem si včera u večeře užil ažaž, neřekl.

Tady u jezera byli s Milevou poprvé sami, pryč z dohledu rodičů, bez učitelského dozoru a všech zvědavých očí toho zapadákova ve stínu Slepičích hor. Byl podzim a jezero i pláže už byly prázdné. Jsme sami, Martine, jsme jen my dva v celém Vesmíru, řekla a vzala ho za ruku, a byla to pravda, tehdy tady pro ně nikdo jiný neexistoval, jako by zapomněli na celý svět. Seděli na velkých kamenech v přístavu, ostrý vítr rozfoukával Milevě její dlouhé medové vlasy kolem hlavy a mazal všechny stopy po lidech, kteří tu kdy byli, mohli si myslet, že jsou sami dva na světě. Víš, tobě, Milevo, jsem napsal, řeka má boky bílé jako žena, hledám tě, a ty jsi v noci utopená, a zahrada, v níž jsem tě bral do dlaní… Ale tu báseň někdo ukradl. Někdo ji vytrhl z mého notesu a odnesl soudruhovi soudruhů, okresnímu tajemníkovi Jakubcovi a okresní tajemník se rozhodl z toho udělat exemplární případ. Nesvědomitý student se nezajímá o studium a místo domácích úkolů píše spolužačce pornografické básně. Ale zachránil mě Pan Vajíčko, pokolikáté už. Hochu zlatý, nic se neboj, nic se ti nestane, řekl, tobě se nesmí nic stát, vždyť já ti dobře rozumím, také já jsem miloval, ale někdy napiš báseň o naší době, aspoň trochu angažovanou báseň o naší společnosti, a nemusí to být dlouhá báseň, stačí čtyřverší. Na náměstí Svobody spadla holka do vody, kdo jí z louže pomůže, spadne za ní do lůže… Je to tak správně, pane profesore? Ale ne. Angažovaná poezie mu nikdy nešla. Vzpomněl by si, jak tenhle opuštěný kousek světa tenkrát voněl? Vzpomněl, ale číšník mu přinesl horkou kávu z espresa.

A Jakubec? V nové době se dal na podnikání, lacino skoupil pozemky kolem Lipna a bývalá kasárna Pohraniční stráže, aby z nich udělal rekreační resorty a hotely pro Rakušany. Řekl mu to před lety Ota. Nebo to byl Burák? A já mu teď možná přispěju třemi stovkami.

„Budete u nás spát?“ Zeptal se ho vrchní při placení.

„Ještě nevím.“

„Pro každý případ vám dám vizitku.“

„Je tady v okolí něco nového, něco zajímavého k vidění?“ Zeptal se.

„Já nevím, je ještě moc brzo, sezóna ještě nezačala, možná Vítkův kámen. Je to zřícenina hradu, nebo spíš hrádku, teprve nedávno ho zpřístupnili, zatím ho opravují.“

„To je na druhé straně jezera. Dá se tam dojet autem?“

„To jo, musíte do Výtoně a dál podle šipek.“

To se snadno řekne, podle šipek, když cesta připomíná chodník, od škarpy ke škarpě jsou to sotva tři kroky a větve stromů a pichlavé křoví trčí do silnice a mohou poškrábat panensky bílý lak jeho BMW 6. A na konci cesty na hradní bráně cedule. Dnes zavřeno!

Na patníku u kostela seděla hubená dívka s dlouhými blond vlasy a s pihami ve tváři a pozorovala ho. Dívala se, jak před kostelíkem pokrytým šindelem na pětníku otáčí své velké auto.

„Vezmete mě odtud pryč?“ Řekla do staženého okýnka.

Ano, nebo stopaře neberu… Která odpověď je správná? Samozřejmé bé je správně, ale pro tentokrát, v jejím případě může udělat výjimku.

„Taky jste jel na hrádek?“

„Samozřejmě.“

V autě řekla, že se jmenuje Milena, to je Milenka, jako milenka, pomyslel si, ale pozor na nežádoucí asociace, řekl by Pan Vajíčko. Řekla mu, že studuje, ale nebaví jí to. „Vás to bavilo?“

„Já jsem Martin.“

„Tebe to ve škole bavilo, Martine?“

„Většinou ano.“

„A co jsi vystudovat, Martine?“

„Právo.“

„No to se máš, máš se dobře, jistě jsi bohatý, nebo za vodou, když máš tohle auto a kdoví, co ještě, ale co já…“

Měla krátké šortky z džínsoviny, hodně krátké, a dlouhé nohy, a přestože neměla rohy, cítil pokušení. Sbalit takovou holku není těžké, zvlášť s touhle babolapkou a s kapkou romantiky a něčeho ostřejšího v nejbližším baru. Ale nevypadala přístupně, i když nahá kolena vytočila směrem k němu, ale mohla je tak vystrčit v nepřátelském úmyslu proti němu, přemýšlel, v obraně, jako hlavně dvouhlavňové pušky. Byla opravdu krásná, a tak ho napadlo, co když je připojená na nějaké poplašné zařízení proti dotěrným chlapům? Nechtěl spustit alarm, hlasité zvuky neměl rád. Šlápl na plyn. Moc přemýšlím.

„Ty někam spěcháš, Martine?“

Vzpomněl si na deníky v zaprášeném kufru, na jeden chybějící deník, na manželku Pana Vajíčka, která možná něco ví. Musí přece napsat oslavu starého pána, své slavné laudatio.

„Jestli nikam nespěcháš, můžeme do neděle zůstat spolu.“

Řekla to úplně klidně, bez upejpání, skoro lhostejně, a bez trémy, a jeho ta nabídka nezaskočila.

„Jestli nejsi odsud, ukážu ti spoustu zajímavých míst.“

„Budu rád,“ zalhal.

Ukázala mu Čertovu stěnu, viděl ji už se školním výletem někdy v šesté třídě, ale neprozradil se, přeříkala mu pověst o vyšebrodském opatovi a ďáblovi, který mu musel sloužit, tvářil se, že ho zajímá. A nakonec ho zavedla do cisterciáckého kláštera a on řekl, že se se mu tam líbí. Večeřeli před setměním pod hradem Rožmberk a zůstali tam v hotelu Růže, který si pamatoval jako ruinu, ale možná, se plete, možná byla ruina hned vedle, kde po zbořeném domě zůstalo prázdné místo po parkoviště.

„Ty někam spěcháš, Martine?“ Zeptala se ironicky, když s druhou lahví vína objednával pokoj s výhledem.

Zase si vzpomněl na krabici s deníky a také na starý nepohodlný gauč v pohřebním ústavu, kam napsal Chárovi na zeď: Ještě ne.

„Vůbec ne, jenom si potrpím na pohodlnou postel. Špatně usínám a nemám pevný spánek.“

„Dneska se ti bude spát dobře. A tahle postel je naštěstí pohodlná, sáhni si,“ řekla později v jejich pokoji s výhledem na nový rožmberský hrad. „Já jsem taky pohodlná. Můžeš si sáhnout.“

Když později usnula, díval se dlouho do stropu. Ležel s rukama zkříženýma na prsou a spánek nepřicházel, jako kdyby to, co mu dala a mohla dát, nebylo všechno, co chtěl. Ležel a díval se do stínů na stropě.

Bál se usnout, spánek je malá smrt.