Jiří Bigas

Praha
Český Krumlov

aliasbigas@post.cz

Neděle

08.11.2018 14:02

1.

Po snídani ho opustila.

Nabídl jí, že ji hned po snídani někam odveze, do Krumlova nebo do Kaplice, kam bude chtít, anebo snad zpátky k Lipenskému jezeru… Odmítla, že půjde na stopa. Pochopil, že nechce, aby věděl, odkud je, a možná je odnikud jako všechny holky ze silnice. Byla poddajná a na vlastním těle jí moc nezáleželo, dala ho tak snadno, bez rozpaků a výčitek, žádný poklad, čistá studánka, ani věneček, který je třeba pro někoho opatrovat, a víc o takové holce nemusí vědět. Neptal se, nepátral.

„Jak chceš,“ řekl, „chtěl jsem být přátelský.“

„Já vím, ale nechci, abys na mne byl hodný. Co kdybych si na to zvykla.“

Snědli šunku, sýr, vajíčka nahniličko, jogurt, vypili džus, on pil studené mléko, ona čaj a on kávu z malé konvice, samozřejmě překapávanou, a k tomu dva malé koláčky. Jako dva cizí lidé, kteří se sešli náhodou u snídaně u jednoho stolu. Řekli si ahoj a rozešli se.

„Nikam nepospíchej, Martine,“ zavolala na něj, když nastupoval do vozu.

A opustila ho.

Zavolal Chárovi. Chára se zeptal, jestli někdo nevolal. Nikdo nevolal, žádný nebožtík, vlastně jsem u tebe v kanceláři dnes noci nespal, tak nevím, od včerejšího odpoledne jsem tam nebyl. M9sto toho se zeptal: „Znáš adresu manželky Pana Vajíčka?“

„Znám,“ řekl, „počkej chvíli, já ji najdu.“

Sluchátko klaplo na desku stolu a dlouho se nedělo nic.

„Je to v Písku,“ řekl po chvíli, „někam jsem tu adresu založil a teď ji nemůžu najít, ale vím, kde to je, je to v novostavbě u řeky, přejdeš most, novou lávku, ze starého města, a jsi tam. To najdeš, na zvonku má jméno.“

„A není to v Budějovicích? Na večírku v nábytku někdo říkal, že bydlí v Budějovicích.“

„Ne, je to v Písku, byl jsem tam, mluvil jsem s ní.“

Opravená asfaltka z Rožmberka do Krumlova se klikatila podle řeky jako černý had, a každý zákrut Vltavy v něm vyvolával v tom pozdním jaru, vzpomínky na vodácké tábory, na staré časy. Zavolal Burákovi: „Jedu, jsem na cestě. Máš teď čas?“

Za půl hodiny už seděli v divadelní kavárně.

„Představ si, včera sebrali jednoho mého známého, policajti si pro něj přišli pozdě v noci domů, vyrazili mu dveře u vily, vytáhli ho z postele a jenom v trenýrkách a tričku a v poutech ho odvezli do lochu, jenom nějakou deku přes něj přehodili, asi aby jim nenastydl. Podnikal v zemědělství a rybářství, ale teď říkali ve zprávách, že za úplatky zařizoval výhodné restituce pozemků v celých jižních Čechách a zpronevěřil milionové dotace pro zemědělce. Já ho vlastně moc neznám, není to kamarád, ale má vedle nás na Lipně chatu. Vůbec nechápu, proč to dělal, měl všeho dost.“

„Grázlové nikdy nemají dost. Nikdy nedokážou přestat. Jsou jako gangsteři, s jídlem roste jejich chuť a kuráž a pocit nedotknutelnosti.“

Hezká dívka jim přinesla dvě kávy a minerálku bez bublin. „Máte všechno, co potřebujete, pánové?“ Zeptala se.

„A vy?“ Zeptal se jí.

„A co obyčejná lidská slušnost,“ řekl Burák.

„Ale o té můžeme mluvit donekonečna, kamaráde, oni mají svoji vlastní morálku. Spíš pravidla než morálku,“ dodal pro jistotu.

„Asi máš pravdu.“

„Řeknu ti takovou veselou historku, Když Karel Schwarzenberg přišel po minulých volbách na první jednání o nové vládě, sedl si ke stolu, naklonil se k Petru Nečasovi a řekl, rád bych se jednou seznámil s vaším kmotrem z Hluboké. Chci se ho zeptat, jak dokázal v jižních Čechách za dvacet let nashromáždit majetek, který naše rodina budovala celých tři sta let.“

„A to je fakt?“

„Asi je to vymyšlené, ale vymyšlené je to dobře.“

„Nechápu, jak jsme vůbec mohli připustit to, co se u nás po revoluci stalo, lidi museli být úplně slepí.“

„Přes plné regály do budoucnosti nedohlédneš.“

„To zní strašně cynicky, ale asi máš pravdu. Vím, že se máme líp než před tím, ale tohle mě zklamalo.“

„Na politické strany se přisály pijavice, říkají si nafoukaně političtí podnikatelé a bohatnou z veřejných rozpočtů, protože zajišťují kšefty politiků s podnikateli a plní úplatným politikům kapsy špinavými, vlastně vypranými penězi. Jako lord Voldemort. Nechávají si platit za své špinavé dohody statisíce, a přitom rozdávají z cizího. Zničili úplně všechno, právo, morálku a hlavně naděje lidí a jejich víru v lepší svět.“

„Tak se říká kamarádovi vašeho primátora, ne?“

Můj primátor to rozhodně není, chtěl odseknout, ale neudělal to, místo toho ještě řekl: „Z toho, v čem a jak žijeme, je jasné, že nevíme jak dál. Nemáme vizi. Nikam nesměřujeme. Čekáme, že se něco stane, a bojíme se toho, protože nevíme, co nám to přinese, možná nějaký další autoritářský režim, možná kolaps, a potom vládu železné ruky. Ale ten strach není tak velký, abychom na něj v návalu malých každodenních potěšení mysleli nebo nedokázali zapomenout. Žijeme jen přítomností, tím, co je, tím, co máme a jediná budoucnost, kterou se zabýváme, je to co sami chceme, nové auto, nový byt, novou milenku. Ale budoucnost není plánování dovolených. Bohužel lidé bez jakékoli víry, třeba víry v budoucnost, v sebe sama, žádnou budoucnost nemají. Tančíme, zatímco naše loď se potápí, a naši vůdci nás ujišťují, že není zle, že voda ještě nesahá moc vysoko, právě naopak, je nám pořád dobře, a upozorňují na výhody, můžete si ještě zdarma vykoupat nohy. A že to může být naposled…“

„Proč tohle někam nenapíšeš? Napiš to!“

Já už nepíšu, mohl by říct místo toho se zeptal: „Jezdíš někdy k nám do Horňáku?“

„V poslední době moc ne. Když tam občas zajdu do hospody pokecat s klukama, hned se na mě všichni nezaměstnaní spolužáci vrhnou, prej dej něco do placu, zaplať rum, kup cigára, peníze hrabeš hráběma. To tě fakt přestane brzo bavit. A ty?“

„Už jsem tam nebyl ani nepamatuju, a ani mě tam nic netáhne.“

„Neumíš si představit, jak to tam upadá, skoro nikdo nemá práci, většina je na sociálních dávkách, kluci si nehledají holky, o které by se museli postarat, ale rozvedené paničky s jedním dvěma dětmi, a žijou z podpory a rodinných přídavků, na pivo a cigára jim to stačí. Není tam žádná práce, ani v zemědělství, ani v lese, ani na nádraží…“

„Turek vždycky říkal, že nejlepší to je doma a na dráze,“ vzpomněl si

„Teď sedí v hospodě Na růžku a nadává, prej se neměl po vojně vracet do pohraničí.“

„Hloupost si nikdy nebere volno, říká se to tak.“

Byl na cestě do Písku, když mu v palubní přihrádce zazvonil telefon.

„Haló.“

„To jsem já.“ Volala Esterka. „Našla jsem to, víš, našla jsem ten dokument, o kterém jsem ti říkala v pátek na třídním večírku, já ti to přečtu.“ Na jeho souhlas nečekala. „Na fantastické učitele jsem měl obrovské štěstí,“ četla jako pilná žačka. „Na gymnáziu mne dějepis učil pan PhDr. Jan Malý, výborný středoškolský profesor, velmi vzdělaný, moudrý a náročný pedagog. Právě on mne přivedl k vážnému zájmu o historii. Především mi vysvětlil, jak číst populárně naučnou i odbornou literaturu s historickou tématikou, rozumět dějinám, milovat historii.“

„To se mi hodí.“

„Mám to tady po tebe schované, když budeš chtít, zastav se.“

„Jsem už v Písku, ahoj.“

Přejel řeku, vjel do starého města a zaparkoval u redakce lokálního deníku na břehu řeky. Potom přešel po nové lávce až k nově postaveným moderním domům, ale nemohl to najit, chodil od domu k domu, od vchodu ke vchodu a četl jména na zvoncích. A co když nemá jmenovku na zvonku? Neznáte paní Malou? Ptal se lidí. Ale kdoví, jestli se tak stále jmenuje… Ne, neznám, neznáme, odpovídali mu. Kdo to má být, víte, kolik tady bydlí lidí? A všichni jsou noví. To neznáte její adresu, když ji hledáte! Ne.

„Ale ano, znám ji,“ řekla mu dívka v kavárně, která připomínala dívku z Rožmberka, ale možná připomínala všechny dívky, „chodí sem občas na vídeňskou kávu, ale kde bydlí nevím, a možná že až za řekou.“

Nakonec znovu obešel všechny domy, znovu a pomalu četl jména na zvoncích, i když mu to nebylo příjemné, kdekdo po něm zvědavě pokukoval. Malá bylo drobným písmem napsáno na jednom z nich. Musel to poprvé přehlédnout.

„Malá,“ ozvalo se v interkomu, když zazvonil.

„Dobrý den, já jsem bývalý žák vašeho muže, musím s vámi mluvit,“ řekl, snad to bude stačit, řekl si.

Přišla mu otevřít v županu, bílém, dlouhém až ke kotníkům. Stále ještě byla krásná, nebyla už mladá, ale stále ještě byla krásná a jistě bude krásná i za pět deset let, pomyslel si, i se stárnoucím obličejem i s vráskami, je to taková nadpozemská krása, že ji neporazí ani stáří a možná ani smrt, jako socha. Byla velmi štíhlá, měla smyslný obličej s výraznými rysy, velké jasné oči, trochu vlhké rty, kdoví proč si před lety vybrala Pana Vajíčka, který neměl tělo jako Apollo Belvedérský. Byla jeho studentkou a prý ji svedl v kabinetu. Pan Vajíčko, ten seriózní pán, těžko uvěřit.

„Já vím, kdo jste, a vím dobře, co chcete,“ řekla, když se jí znovu představil a vysvětlil jí, proč přišel.

„Pomůžete mi?“

„On nebyl bez bázně a hany,“ zasmála se, „nebyl to takový hrdina, jakého jste si vysnili, jakým chtěl ve vašich očích být.“

„Proč, a proč to říkáte?“

„Existují jisté důkazy, něco z jeho minulosti, co nikdo neví, ale nevím, jestli o tom mám mluvit, a právě s vámi.“

Uvařila mu kávu, rozpustnou a bez mléka, a nebyla moc dobrá.

„V jeho věcech, v té velkém proutěném kufru, víte, chybí v ní jeden deník, asi z roku 1962, ještě jsem nestačil prohlédnout všechno, ale tohle tam určitě chybí.“

„Tomu vašemu Chárovi jsem dala jen bezcenné, bezvýznamné věci,“ opravila se, „věci, které se týkají školy, divadla, nějaké cetky bez ceny, možná staré dopisy. Ale je tu něco, správně jste si domyslel, že něco v tom jeho starém kufru chybí, v jeho životě je něco jako třináctá komnata.“

„Ten deník.“

„Ano, ten deník mám já, ale nikdy vám ho nevydám. Možná ho prodám novinářům, nedávno tu byli dva z krajských novin, také o něm chtějí napsat, určitě rádi zaplatí.“

Cítil nepříjemné zklamání, měl pocit, že zklamal.

„Nechám vám tu vizitku s číslem mobilního telefonu, když si to rozmyslíte, zavolejte. Budu rád, když zavoláte.“

„A dopis jste našel?“

Nevěděl, o jakém dopise mluví, ale nezeptal se, nechtěl ji vyplašit, ani přerušit, ale ona víc neřekla. „Ještě jednu otázku, víte, kde učil před tím?“

„Myslím, že v Malontech.“

Dopil kávu, na dně šálku zůstalo něco kalného a také v něm zůstala taková těžko čitelná temná sedlina.

Tak končí světská sláva?

 

2.

Kdo jste, pane profesore?

Teď chtěl víc než dřív vědět, kým Pan Vajíčko byl a jaké měl tajemství. Musím to zjistit, bez toho žádné laudatio nebude. Rozhodl se, že musí znovu a pečlivěji než poprvé prohlédnout Chárovu truhlici, ten starý proutěný kufr, neměl ani páru, o jakém dopise manželka Pana Vajíčka mluvila, ale jestli je v té truhle, najde ho. Ale to může udělat až večer. Teď má ještě dost času na to, aby dojel do Malont a tam našel pamětníky, někoho, kdo ho znal, kdo by mohl vědět, jaký Pan Vajíčko byl.

Jel jako o život, ale od škarpy ke škarpě je to sotva tři kroky, kolem silnice kopřivy a bodláky, a to je ta krásná země, domov můj. A jak se tady asi vyhnu s traktorem, pomyslel si. Smutné rozvaliny dávno opuštěných domů mezi novotou zářícími novostavbami, země česká, domov můj.

Proč o vás, pane profesore, nic nevíme, a přitom si myslíme, že vás dobře známe?

Před ním se loudala stará škodovka, několikrát stiskl klakson, tydýt, ale nic se nestalo. Další, co řídí v kómatu, pomyslel si.

Říkal jste nám, že život je jako divadelní kus, že nezáleží na tom, jak je dlouhý, ale jak dobře bude zahrán. Věřili jsme vám to. Měl jste rád moudrost starých Řeků a Římanů, Seneku jste nám citoval často, a také Sokrata a Cicerona, jako kdyby jejich svět byl lepší, dokonalejší než ten náš, a jejich ctnosti měly být pro nás příkladem, verba movent, exempla trahunt. Možná jste sám chtěl být příkladem, vzorem nám všem, tak se tenkrát říkalo. A my, pane profesore, my jsme vám uvěřili.

Konečně Malonty!

Zastavil před školou, ne, nečekal, že tady v neděli někoho najde, i když školník může mít ve škole služební byt, ale našel ji dříve než hospodu nebo obecní úřad, dva nejdůležitější zdroje informací. Kromě dědků a bab na návsi, samozřejmě.

Zazvonil na zvonek se jmenovkou školník.

Dlouho trvalo, než se otevřely dveře a v nich se objevil chlap v tlusté podomácku pletené vestě.

„Koho hledáte?“

„Omlouvám se, vím, že je neděle, hledám nějakého pamětníka, někoho kdo znal pana učitele Vajíčka, pana Malého, promiňte.“

„Toho neznám, jsme tu sotva deset roků, ale jestli chcete mluvit s někým, kdo u nás učí dlouho, bude to pan učitel Lávička, ale už je v penzi. Bydlí za vsí, poslední barák vlevo, s růžemi v předzahrádce.“

„Děkuju.“

Ten domek našel snadno, byl opravdu poslední v levé řadě, a za nízkým plotem byly keříky růži, ale ještě nekvetly, bylo jaro. Zazvonil a z domku po chvíli vyšel starý muž.

„Ztratil jste se?“

„Ne, pane Lávičko, dobrý den, hledám vás, protože vy jste znal pana profesora Vajíčka, vlastně, promiňte, pana profesora Malého, víte, já jsem jeho bývalý student.“

„Ale ten umřel, v pátek měl pohřeb.“

„Ano, já vím, víte, já o něm mám něco napsat, spolužáci mne o to požádali, proto hledám pamětníky, aby mi o něm něco řekli, a moje laudatio nebylo jen sbírkou legračních studentských historek.“

„Tak pojďte dál,“ pozval ho dál. „Ať u nás nezmoknete, mračí se, vypadá to na déšť,“ řekl starý učitel s pohledem upřeným do nebe, do nekonečna jako do věčnosti.

„Děkuji.“

„Víte, nečekejte žádný luxus, ani velké pohodlí, žiju sám a musím žít tak, abych se o sebe dokázal postarat,“ řekl s úsměvem. „Dnes ještě nevíte, o čem mluvím, ale časem to určitě pochopíte.“

„Neomlouvejte se, pane učiteli, to já se musím omluvit, že jsem k vám vpadl jako vetřelec a navíc v neděli.“

„Tak co potřebujete vědět?“

„Víte, já už od pátku přemýšlím, jaký byl, byl skutečně takový, jak jsme si ho představovali, jak si ho pamatujeme, jak o něm mluvíme, když se sejdeme jednou za čas se spolužáky z naší třídy?“

„Byl to můj kolega,“ řekl, „dobrý učitel, to jistě, ale do jisté míry uzavřený člověk, takže i můj soud o něm může být dosti povrchní. Zdál se být otevřený, přátelský, k nám svým kolegům, žákům i ostatním lidem, udělal toho spoustu pro povznesení života obce, když jsme sem do opuštěného a nově osídlovaného pohraničí přišli, ale málo mluvil o sobě, častěji a velmi zaníceně mluvil o svých láskách…“ Usmál se. „Pochopitelně mám na mysli jeho múzy. Byl to opravdu talentovaný učitel, osobitý řečník, muzikolog, historik, znalec a milovník literatury, probouzel lásku k hudbě a otevíral diletantům stránky knih, učil své žáky milovat divadlo a hlavně poezii. Kdoví, snad se v mládí sám chtěl stát básníkem, ale neměl dost talentu, a proto věnoval všechny své síly svému recitačnímu kroužku.“ Nepřerušoval ho, ani nedutal. „Byl dobrým člověkem, ale měl jistě i své temnější stránky, byl to často malicherný človíček, hašteřivý sobec a ješita. Někdy se mi zdálo, že hledal a prosazoval jednoduché pravdy, a citáty, kterých znal snad stovky, mu k tomu výtečně posloužily. Toužil po obdivu, po nekritickém zbožňování. Ale při tom všem jako by ho něco tížilo, ale nikdy o ničem takovém nemluvil.“

„A vás, pane učiteli, vás opravdu nic nenapadá?“

„Nějaké temné tajemství z minulosti, snad…“ Zamyslel se. „Víte, většina z nás do pohraničí nepřišla dobrovolně, přišli jsme, protože jsme museli, dostali jsme právě sem umístěnku po škole, a kolega Malý navíc nebyl obyčejný absolvent pedagogického ústavu jako my ostatní, vystudoval filozofickou fakultu. Ale jak říkám, někteří přišli z trestu, anebo před něčím utíkali. A on si své tajemství, pokud nějaké měl, vzal do hrobu.“

„Tak vám děkuji.“ Chtěl se loučit.

„Já vás znám,“ řekl najednou starý učitel, „viděl jsem vás v pátek na pohřbu, poznal jsem vás podle vašeho drahého automobilu. Pan inženýr Chára, dobrý duch našeho města, mi řekl, že vy jste byl jeho oblíbenec, že pan kolega Malý byl vaším důvěrníkem a rádcem u vašich prvních nesmělých krůčků při psaní poezie, získal jste vavříny v nějaké literární soutěži, dokonce jste publikoval, vydal jste sbírku básní, ale potom jste se odmlčel.“

„To bylo dávno.“

„Proto jsem vám to všechno vypověděl, pan inženýr Chára o vás pokaždé tak hezky mluví, a já si pana inženýra moc vážím.“

„Jistě pro město a jeho okolí hodně znamená. Ale já už půjdu, pane učiteli, už vás nebudu zdržovat.“

„Promiňte, ani jsem vám nenabídl čaj.“

O nohu se mu otřelo trojbarevné májové kotě.

„Jak se jmenuje vaše kočka?“

„Nijak, je to kočka.“

„To nevadí.“ Na čaj neměl ani pomyšlení.

„Přeji vám v životě mnoho dobrého,“ řekl nakonec ve dveřích.

Tráva po krátkém dešti omamně voněla, stáhl přední okénka, ale z okrajů neopravované silnice se prášilo.

Chára chce, abych napsal laudatio pro starého pána, chce z něho mít mramorový pomník, vlastně to chtěli všichni, já ale nemůžu nic napsat, dokud nepoznám celou pravdu, jenomže, kamarádi, pravda, pravda někdy bolí. Ale slíbil jsem to, a tak jsem otevřel dveře do minulosti, abych nahlédl do třinácté komnaty Pana Vajíčka. Ale smím to udělat? Mám právo pátrat v jeho minulosti, až za hrob, když nevím, co tam najdu…

Pravda má okovaná kopyta.

 

3.

Minulost je jako Pandořina skřínka.

Proutěný kufr ležel tam, kde ho nechal, na podlaze v koutě u psacího stolu, najednou nevěděl, jestli ho chce znovu otevřít, nebyl si jistý, jestli má na něco takového právo. Seděl u stolu pod rozsvícenou lampou a mohl si hodit korunou, vůbec nevěděl, co má udělat. Zavolat Chárovi a říct, víš, já to vzdávám… Začít se přehrabovat hlouběji v kufru, hluboko v zapomenuté minulosti Pana Vajíčka? Nebo má zavolat jeho bývalé manželce a nabídnout jí peníze za chybějící deník?

„Martine, jsi tady?“ Ozvalo se za dveřmi. Chára, byl to on.

„Jsem, pojď dál, jsi přece doma.“

„Nechci tě rušit, přišel jsem se jen zeptat, jak ti to jde. Jestli třeba něco nepotřebuješ. Chybí ti něco?“

Kuráž. Ale to neřekl.

„Ještě mi toho chybí hodně. Zatím jsem prohlédl a přečetl některé listiny z kufru a dnes jsem mluvil s několika lidmi, kteří ho znali. A Ester mi obstarala slíbený dokument, text jeho bývalého žáka, který učí na univerzitě v Budějovicích.“

„To vypadá slibně.“

„Ani jsme si v pátek nepokecali. Jak se ti tady daří?“

„To víš, dělám, co se dá, máme volejbalové družstvo dorostenců a zakládáme oddíl stolního tenisu pro starší žáky. A snažíme se udržet ve městě loutkové divadlo, aspoň pro děti.“

„Ty jsi byl vždycky sportovní nadšenec,“ vzpomněl si.

„Byl jsi včera doma v Horňáku?“ Zeptal se Chára a dost ho tím zaskočil.

„Ne, nebyl.“

„Ale proč ne, nejezdíš tam rád?“

„Je to apendix světa, co bych tam hledal,“ řekl. „Nikoho tam už nemám, ani rodiče, kamarádi se odstěhovali, a já jsem tam najednou jako cizí.“

„To proto, že to tak sám chceš, odcizuješ se lidem. Nebyl jsi Trumpeťákovi na pohřbu,“ vyčetl mu. „Nepřijel si, já vím, že to bylo uprostřed týdne, ale jsi vážně jediný, kdo si nedokázal udělat volno.“

„Nebyl, máš pravdu, ale přijel jsem do města o pár dní později a byl jsem na hřbitově.“ Nestihl jsem jeho pohřeb kvůli malicherné zakázce, vzpomněl si, kvůli důležitému klientovi, bohatému, panákovi, který mohl klidně den počkat a kterého jsem si mohl dovolit ztratit, kdyby nepočkal. „Přijel jsem na krátký víkend a hledal jsem jeho hrob a našel jsem ho. Ale nebyl to hezký zážitek. Chtěl jsem tam postát, jak se to dělá, uctít jeho památku, položit květiny, ale pak jsem si na holém dřevěném kříži přečetl jeho jméno a rok narození, stejný jako můj, jako tvůj, stejný jako nás všech, a představil jsem si jeho, Václava, jak tam dole, pod dvěma metry hlíny leží, tělo bez duše, zasypaný na věky věků a ztracený ve věčnosti, a najednou jsem se přistihl, že odcházím, nohy mne samy nesly ven ze hřbitova, přistihl jsem se, že utíkám, jako kdyby na mne Trumpeťák z hlubokosti hrobu volal, co jsem já, budeš i ty, a musel jsem silou vůle přinutit něco v sobě, něco ustrašeného a možná zbabělého, zastavit a vrátit se. Ty to asi nepochopíš…“ Vzpomněl si ještě, jak si tam u jeho hrobu tenkrát v duchu řekl, zřekli jsme se dobrovolně útěchy ve jménu rozumu, a co z toho máme, žádnou naději na život po životě, že Trumpeťákovi položil na hrob k vyhořelým svíčkám a povadlým kyticím dětskou trumpetku, hračku z pouti, a utekl. Triumf smrti, surové memento mori, co jsi ty, byl jsem i já, bylo mu strašilo v hlavě. „Nikdy bych si nepomyslel, že se mi něco takového může stát. Nevím, jestli to právě ty pochopíš…“

„Myslíš, že já jsem z kamene, nebo že spím v rakvi, jak si někdy mezi sebou vykládáte, ha-ha, na našich třídních srazech?“

„Promiň.“

„Nic se neděje, zvykl jsem si. Tak já už půjdu, nebudu tě rušit. Nechceš večer zajít k nám?“

„Víš, já se raději projdu. Rozbolela mne hlava. Projdu se teď po městě a zkusím probudit nějaké zasuté vzpomínky. Jestli chceš, pojď aspoň na kus cesty se mnou.“

„Tak kam?“

„Třeba nahoru k Zámečku.“

Tady stál náš internát, pomyslel si potom, teď jsou tu ohořelé trosky, byl to barák pro dělníky z papundeklu, provizorní ubytovna pro zedníky, kteří stavěli sousední mlékárnu, ale z dočasnosti se stala málem věčnost. Nikdo mu o tom neřekl, ale možná to nikdo ze spolužáků neví, jenom Chára, a pro něho ten papundeklový baráček nebyl ničím důležitý.

„Vůbec jsem nevěděl, že tady hořelo.“

„Myslel jsem, že to víš.“ Zahrada byla zpustlá, branka vyvrácená. „Domov mládeže přestěhovali dolů do města a v prázdných domech přespávali feťáci. Věřil bys tomu, i tady u nás máme feťáky, tomu se asi říká pokrok.“ Vešli do zahrady a v něm se probudily vzpomínky, vlastně jedna zapomenutá vzpomínka na Trumpeťáka. Vystrčili jsme ho jednou večer z intru ven, protože nás jeho hra na trubku rušila při mariáši, a on beze slova, bez protestu šel, v kožené bundě a s dlouhou šálou omotanou dlouhou kolem krku tady na ulici troubil, troubil jako anděl spásy, nebo k poslednímu soudu. Byl konec zimy a z noční oblohy se sypal sníh a studené sněhové vločky ho pomalu zasypávaly… Jako pomník. „Zapomněl jsem se tě zeptat, co ti řekla manžela Pana Vajíčka,“ vyrušil ho Chára.

„Nic důležitého.“

„Tak už máš všechno, co jsi chtěl?“

„Musím ještě pátrat.“

Když se Chárou rozloučili, vydal se Dlouhou ulicí k náměstí. Do hotelu Slovan se mu nechtělo, do čínské restaurace tuplem ne, možná do vinárny, ale ta už v hotelu Sport dávno není, noční život se teď žije v počítačové kavárně, v herně nebo v nevěstinci, cizinec má na vybranou. Nebo přece jen hotel Slovan? Ne, ne, tam ne, tam se mu vážně nechtělo.

Chodil po městě, hledal stará známá místa, některá se změnila, některá ani ne. Dole u řeky stojí ještě stará zeď, asi část bývalých hradeb, kterou nájezdníci, dobyvatelé nebo budovatelé světlých zítřků zapomněli strhnout, a někdo k ní přistavěl dům, nebo stodolu, ze které se časem stal obytný dům, který po čase také zchátral, a stalo se z něho skladiště. Právě na tuhle zeď napsal půlmetrovými písmeny, vlastně namaloval malířskou štětkou namočenou ve vápně ta slova: Milevo, miluji tě! Prosím vás, pusťte Milevu ven! Vápnem, skoro metrovými písmeny proti vysokým oknům vily jejích rodičů na druhé straně řeky. Měl za to dostat dvojku z chování, ale urovnal to Pan Vajíčko. Hochu zlatý, neboj se, já ti dobře rozumím, vždyť já jsem také miloval a moje vyvolená byla krásná jako ta tvoje, jako Venuše miloská, ale jako by se mu vysmíval, a ovšemže i já jsem měl tenkrát tělo jako Apollo belvedérský, jako by se poškleboval sobě. Pane Vajíčko, vy, těžko, těžko uvěřit.

Ve večerce na náměstí si koupil dvě housky, salám a sýr a mléko v krabici. Kávu si uvařím v kávovaru, pro dnešek to musí stačit a zítra si spravím chuť v Budějovicích v hotelu Zvon.

Po jídle a po kávě, která mu nechutnala, znovu otevřel starý kufr, teď už věděl, že nahlíží do třinácté komnaty. A hůř, otevřel Pandořinu skřínku!

Bral do rukou zažloutlé dopisy, úřední i soukromé. Vyhovujeme vaší žádosti a umisťujeme vás na obecní školu v Malontech, okres Kaplice, jako učitele s aprobací česky jazyk a dějepis… Milý, Jene, respektujeme tvé přání odjet do zapadlého pohraničí a tam jako kdysi národní buditelé vzdělávat dítky našeho národa, ale věz, že je to nám, mně i otci, upřímně líto, že jsi opustil krásné místo u nás doma, kde by tě čekala lepší budoucnost, kde bys více mohl rozvinout svůj talent a prospět lidem… Takže do pohraničí nepřišel z trestu. Bral do rukou staré platové výměry, pokroucené školní fotografie, na kterých Pan Vajíčko, mladší a štíhlejší, pózoval na školní zahradě nebo na schodech do školní budovy se svými žáky, jednotlivé listy papíru, popsané jeho úhledným rukopisem, poznámky k hodinám českého jazyka a literatury… Měl pocit, že se přehrabuje v cizím prádelníku.

Ale to, tohle přece dobře zná, den co den šťourá v cizích životech.

A právě tohle zná víc než dobře: Zlaté paprsky tvých očí se lámou na vlnách, tančím sám s malou vílou po stěnách. Večer se protáhl a stíny zevšedněly, chtěl bych tě milovat – a nemohu, tvoje rty uletěly. Řeka má boky bílé jako žena, hledám tě a ty jsi v noci utopená a noc, v níž jsem tě bral do dlaní, je plná stínů, slov a sténání. V řece jsou vlny oblé jako prsy a mám jich plné oči, plné hrsti, studené vody, kterou nabral čas, která je všude kolem, která je i v nás. Říká se, že řeka odnese mou lásku... To vlny odnáší v náruči hrst oblázků. Pan Vajíčko si schoval jeho báseň, uchoval ji, a on myslel, že ji Jakubec roztrhal nebo spálil jako pornografickou, jako škvár, který kazí dospívající mládež.

A proč, k čemu vám to bylo, Pane Vajíčko?

Další dopis nebyl pro Pana Vajíčka, byl od Pana Vajíčka neznámému muži, jehož jméno v adrese mu nic neříkalo. Dewetter. Obálka se nezachovala celá, byla roztržená a adresa se nezachovala.

Milý příteli, psal Pan Vajíčko, nejsem si jist, zda tě tak ještě mohu oslovit, ale jiné, ani vhodnější oslovení neznám, snad bývalý příteli, ale to by bylo vskutku příliš kruté, protože na našem přátelství ses neprovinil ty, nýbrž já, psal Pan Vajíčko. Bylo to jeho písmo, trochu roztřesené, ale bylo to jeho úhledné písmo, kterým jim psal červeným inkoustem připomínky do slohových prací. Vzpomněl si, že jim často říkával, pište úhledně, studenti, v rozháranosti písma se jeví rozháranost duše. Dopis nebyl doručen, vrátil se zpět Panu Vajíčkovi, protože na potrhané obálce bylo razítko Adresát neznámý! A na druhé straně poznámka napsaná tím známým úhledným písmem. Je člověk omylem boha nebo bůh omylem člověka?

Připomnělo mu to jiný dopis, dopis, který Pan Vajíčko napsal před pár lety jemu, svému bývalému studentovi.

Milý Martine, já se proto na tebe nezlobím, teď už se nezlobím a nevyčítám ti, že jsi nevěrný své múze, že jsi zanechal básnění a nepíšeš, a věř mi, vyčítal jsem ti to velmi, to, že ses zpronevěřil svému talentu, talentu, na němž nemáš zásluh, nadání, jež ti bylo dáno shůry, a které jsi měl rozvíjet k užitku svému a k potěše nás všech, psal. Dnes už se nezlobím na nikoho, protože zloba je zlá, užírá duši, a já jsem se v životě užíral dosti často a dosti dlouho, a trápil jsem se i pro tebe, můj zlatý hochu, protože jsem myslil, že vše, co se mezi námi stalo, je tvá či má vina… Ale dnes vím, že to není vina ani jednoho z nás. Bylo to tak psáno v tvé knize osudu, že jsi zahořel, rychle vzplál a že tvůj oheň vyhasl tak náhle po vydání prvního literárního plodu. Je to osud mnoha velkých talentů, ale já dál věřím, že se jednou k poezii vrátíš, pokorný a zmoudřelý lety, a opět se v tobě začnou rodit krásná slova a omamné verše, které nám, všem tvým čtenářům, polechtají duši. A pokud se snad k tobě doneslo nebo v budoucnu donese o mně cokoli, věř, že já dobře znám výčitky svědomí a dnes již nehledám vinu za všechno u jiných, ale jen a jen v sobě.

Tenkrát, když jeho dopis našel v poštovní schránce a četl ho doma v malé pronajaté garsonce, poslední větě nerozuměl, nechápal. Ale dnes byl v pokušení prohrabat Pandořinu skřínku až na samé dno.

Bylo dávno po půlnoci, když vracel dávno utržené víko na starou proutěnou truhlu. Hledal odpověď na svoji otázku, kdo byl a jaký byl, a našel spoustu otázek. I tu nejdůležitější.

Mám na to právo?