Pátá kniha Jiřího Bigase, rodáka z Horního Dvořiště, je o soudci, který nezvládl nesnesitelnou lehkost svobody.
Vrahovice 119, Supl, Místečko. To jsou poslední románové tituly spisovatele Jiřího Bigase. Z Horního Dvořiště ho profese dovedla do Prahy. Na jih, jak říká do Sudet, se stále vrací nejen v knížkách. Vystupují v nich původní osadníci, funkcionáři, pohraničníci. Tak trochu disidenti a trochu kolaboranti, kariéristé i místní prosťáčci.
Cochcárna, kterou vydává, teď zavede čtenáře ze Sudet do Prahy, kde Bigas prožil větší část života.
Proč Cochcárna?
Je to v podstatě příběh o sobectví. Po roce osmdesát devět hodně lidí zneužilo svobodu. O korupci, o moci peněz. Hlavní postava je soudce, který prodělal několik totalit. Narodil se do věřící rodiny, výchovu k strachu z Boha vyměnil za působení v Pionýru, ve svazu mládeže, až v komunistické straně. Když tyto okovy padly, tak se spustil.
Znamená to, že žil v řádu, který mu vyhovoval?
Když zmizely mantinely, nedokázal svobodu pozitivně využít. Je jedním z nás. Cochcárna je synonymum pro vyjádření – dělám si, co chci.
Slyšel jsem, že tento výraz vymyslela herečka Eva Holubová.
Když ještě neměl rukopis definitivní název, seděl jsem v pražské kavárně. Nedaleko byla s přáteli Eva Holubová. Uslyšel jsem, jak popisuje nějakou událost, označila ji za klasický případ cochcárny, která funguje v našich poměrech.
Jezdíte často na Krumlovsko a do Horního Dvořiště, kde jste prožil dětství. Mění se tato místa?
Z Horního Dvořiště je mi smutno, stále upadá. Možná už od Přemysla Otakara II. Za Rožmberků to bylo městečko na významné obchodní trase. Tu ale narušil rozvoj Českých Budějovic. Přesto ještě za první republiky tu prosperovaly komunity. Pomáhala tomu železnice. Pak přišla strašlivá rána odsunu německy mluvících obyvatel a pak doba socialismu.
A posledních dvacet let?
Nezdá se, že by se to tu ekonomicky pozvedlo. Jsme v Evropské unii, z významné železniční stanice, která zaměstnávala stovky lidí, je skoro nepatrná zastávka. Zmizeli zemědělci, nikdo z bývalých sedláků si nevzal pole, aby na nich začal hospodařit. Zmizela pospolitost, která je stále vidět v sousedním Rakousku a Německu. Víte, že ještě po roce 1945 bylo v Horním Dvořišti loutkové divadlo a kino? A desítky spolků?
Dnes je takzvaně in nelpět na rodné hroudě. Jsme globální.
To se nedá generalizovat. Když jsem jezdil po světě s Václavem Havlem jako novinář ČTK, dostával jsem se do zvláštní situace. Vydal jsem zprávu, která šla do celého světa. Vytvořil jsem si takovou vnitřní legendu. Říkal jsem si, teď ji čte třeba americký prezident a já v ní zastupuji šest set lidí z Horního Dvořiště. To mě vždycky posílilo, i když to znamenalo obrovskou odpovědnost. Svůj původ si stále uvědomuji.
Musím připomenout, že jste po roce 1990 pracoval jako novinář ČTK se zaměřením na Pražský hrad a prezidenta Václava Havla. Stále si myslíte, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí?
Vyrovnávám se s touto otázkou v knihách a nejraději je nechávám s otevřeným koncem. Ani nenaznačuji, kam se vydat. Sám to nevím. Kdybych o východisku z marasmu, ve kterém žijeme, začal přemýšlet, obávám se, že dojdu k strašlivým představám typu válka nebo nová totalita. Chybí nám úcta k hodnotám. Ale ta nejde nařídit. K tomu jde jen vychovat.
Třeba budete hledat odpověď v dalším titulu. Už se rodí?
Určitou představu už mám.
Od povídkové lyrické prvotiny Kdo se dotkne duhy jste se dostal až ke stylu, který připomíná Bohumila Hrabala.
To mi už připomnělo víc čtenářů. Jisté je, že jsem s Bohumilem Hrabalem několikrát seděl v hospůdce, a dokonce mu jednou četl z rukopisu. Můj postup je ale jiný.
Autor: Antonín Pelíšek, regionální mutace 5+2 dny - Jihočeský kraj, 2. 5. 2013
Profil – Jiří Bigas
Narodil se v roce 1956 v Horním Dvořišti. Maturoval v Kaplici, pak studoval práva v Brně a na UK v Praze.
Pracoval jako redaktor a šéfredaktor v ČTK, Lidových novinách, Mf DNES, Zemských novinách, Českém slovu. Na volné noze psal pro další tituly, byl mediálním poradcem.
Dosud vydal knihy: Kdo se dotkne duhy, Vrahovice 119, Místečko, Supl, Cochcárna.