Životopis trpaslíka

3x soukromý detektiv Martin Zlatník

→

Martin Zlatník není čítankový hrdina. Kdysi dávno se chtěl dívat na svět, jako by byl básní, teď se snaží urvat si pro sebe pořádný kus světa. Aby mohl hodně utrácet, musí hodně vydělávat. Pracuje pro každého, kdo má moc a peníze. Patří k lidem, kteří chtějí od života co nejvíc a jsou za to ochotni zaplatit vysokou cenu. Asi byste ho nechtěli za přítele… 

Martin Zlatník poprvé a snad ne naposled. První část připravované trilogie.

Více v rubrice Vydané knihy.

Ukázka:

Středa

1.

Telefon zazvonil v šest.

„Haló.“

„Nevěděl jsem, jestli tě zastihnu,“ řekl hlas, který by měl znát, i přes propast času, časem trochu změněný, ale povědomý, pořád stejně vyčítavý. „Pan Vajíčko je v pánu – a ty nic nevíš,“ řekl Chára. Byl to on.

„Vážně?“

Nevěděl, co jiného říct, co se v takovém okamžiku říká. Je mi to líto, přeju upřímnou soustrast, nebo co…

„Aha, to jsi ty,“ řekl ještě rozespale.

„Aha! Ty ještě spíš.“

„Spal jsem.“

„To jsem nevěděl, já sám nespím už od pěti.“

„A on, fakt umřel?“

„Fakt.“

Seděl u okna v moderním a nepohodlném křesle, polonahý, jak sotva vstal a natáhl se pro mobilní telefon, ještě omámený spánkem, a v řídkém ranním světle jen stěží rozeznával známé tvary, holé větve stromů a střechy domů za oknem. Umírá se nad ránem. Staří a nemocní lidé umírají na tenké hranici mezi nocí a dnem, pomyslel si, a roztřásl ho ranní chlad, anebo si vzpomněl, co na posledním srazu spolužáků vykládal Jonáš, patolog z Ústavu soudního lékařství, je to hodina mezi psem a vlkem, říká se, umírá a rodí se nejvíc lidí, vzpomněl si, zatímco Chára něco rychle drmolil.

„Víš, v pět mi zavolali z krumlovské nemocnice, že Pan Vajíčko zesnul, a já od té doby obvolávám spolužáky,“ říkal, „vlastně přesně v pět nula pět mi zavolal Hůla. Ty asi nevíš, že náš spolužák Hůla s ním byl do poslední chvíle, byl u jeho smrtelné postele, vlastně nevím, jestli to právě ty můžeš vědět, protože ty se o praktické věci obvykle moc nezajímáš,“ řekl se zřejmou výčitkou v hlase. To byl celý on. „Já sám jsem Hůlu požádal, aby se o Pana Vajíčka postaral, aby o něj pečovali v okresní nemocnici, až na tom bude opravdu zle.“

Umírá se na jaře, protože dlouhá zima dá starému organismu zabrat. Ano, právě tohle jim na posledním srazu vykládal Jonáš.

Bylo jaro.

„Tak přijedeš?“

„Kam?“

„Na pohřeb, proboha, Martine, na co myslíš, ty mě neposloucháš! Pohřeb bude už v pátek odpoledne, ale myslím, že si všichni stihnete vyřídit volno.“

„Samozřejmě.“

Pan Vajíčko byl jejich učitelem. Učil na venkovském gymnáziu v malém městě ve stínu Slepičích hor češtinu a dějepis a někdy suploval v hodinách latiny, a oni ho měli rádi. Takové pozvání se nedalo odmítnout. Malý, zavalitý, oblý ve všech směrech, trochu směšný v plandavých kalhotách a příliš velkém nebo jen špatně padnoucím saku. Pan Vajíčko, s holou lebkou, s tlustou vycházkovou holí, tak staromódní v moderním, pokrokovém světě, pokaždé smekl klobouk, když někoho na ulici zdravil. Staromódní v názorech, jako kdyby zůstal zastrčený v antickém Římě nebo v klasickém Řecku, a tak směšný tuplem. Ale oblíbený. Byl pro ně něčím víc než učitelem. Byl jejich patronem, možná mentorem, arbitrem jejich klukovských sporů.

„No tak, Martine, přijedeš?“

„Samozřejmě.“

Měl jsem ho rád, anebo měl on rád mne?

„Nevěděl jsem, jestli tě zastihnu. Říkal jsem si, že možná budeš někde v cizině…“

„Jsem doma.“

Říkali mu, pane profesore, i když v době soudruhů se říkat pane neslušelo, a pro gymnazijního učitele bylo takové oslovení nepatřičné. Byl v tom obdiv k jeho vzdělanosti, která překonávala osnovy pro střední školy, a úcta k životní moudrosti. Neošklíbali se, když jim při vyučování četl levity a občas i po škole kázal ze svého morálního kodexu, protože jeho morálka byla z jiného světa a času, z dob antických filozofů, hrdinů řeckých bájí a starořímských státníků. Říkával mi, zlatý hochu, vzpomněl si ještě dnes, hochu zlatý, ty jsi ještě nečetl Suetonia… A spolužáci mu potom s trochou škodolibosti ale i závisti říkali, ty náš kluku zlatej, ukazovali na něj, tohle je náš zlatý hoch, zvlášť Chára. On byl primus třídy.

„Parte pošlu elektronicky,“ řekl ještě Chára, „a musím ještě zatelefonovat Kájovi a Pájovi, a snad před polednem stihnu předat tuto smutnou zprávu Pilátovým, a mám spoustu vlastní práce,“ řekl a okamžitě zavěsil.

Tak Pan Vajíčko umřel, pomyslel si, když domluvili, a on zůstal bez hnutí sedět v tom drahém křesle s nízkým opěradlem, s oněmělým telefonem v ruce. Ale na tom vlastně není nic divného. Všichni, které jsme na gymnáziu považovali za staré, teprve teď opravdu zestárli, my jsme dnes starší, než byli tenkrát oni, a myslíme si, že ještě nepatříme do starého železa, a snažíme si pro sebe urvat pořádný kus světa, ale oni umírají, a všechno, co nám říkali, co sami chtěli a čím byli, pozbývá smysl. A teď už neusnu, pomyslel si. Tak Pan Vajíčko umřel, už tady s námi celou hodinu není, řekl si, když se podíval na budík na nočním stolku, a já, já jsem to nevěděl, a vůbec nic jsem necítil.

Bylo šest patnáct.